Rostou aneb Lesní pych pod Blaníkem

Jasně zelené stromky, blankytně modrá obloha, vůně jehličí na které padaly sluneční paprsky a mýtinka plná mechu. Tenhle víkend jsem si to v tom lese opravdu užila.

,,Ale že je tu krásně, tady bych mohla být celé odpoledne," zadívala jsem se na mýtině do stromů, sedla si do trávy a poslouchala ptáky. Dopoledne jsem se na Michala trochu naštvala, ale spravil to procházkou v lese. Po minulém týdnu mi tahle duševní očista přišla opravdu vhod. Občas člověk potřebuje pryč od lidí, aby některé jedince vydejchal a les jen ve dvou je moc fajn.

,,Neříkala jsi, že je nadměrný výskyt klíšťat? Tady bych si raději nesedal, ať ti je večer nemusím tahat kdoví odkud. A už nebuď naštvaná veverko," mrknul na mne s úsměvem a rozhlížel se po dříví na oheň. Né že by na chalupě nebylo dřevo, ale na tom lesním nám ty buřty chutnaj nějak víc.

,,Nejen klíšťat," vyskočila jsem. ,,Taky zmijí je prý nadměrný výskyt, na to jsem tady v té oáze zapomněla. Ke mně do práce přišel kluk, ruku promodralou a nateklou, jakoby jí strčil do vosího hnízda, ale žádný vosy ani sršáni! Na stráni za chalupou se opřel o zmiji chudák. Hrál si tam se synem a tři dny na kapačkách. Brr, raději jdeme na ten pych."

Když mi Michal loni poprvé řekl, že byl na lesním pychu, koukala jsem na něj s otevřenou pusou. Chodili jsme spolu tehdy pár týdnů, takže mě nenapadlo, že by si někam ,,odskočil," ale absolutně jsem nechápala, co tím myslí. Stejně tak tento pojem neznala moje kámoška, které jsem před nedávnem začala vyprávět, jakej jsme udělali skvělej lesní pych. Už jsem se nadechovala, že jí povyprávím kolik dřeva jsme nanosili z lesa, ale ona mě okamžitě zbrzdila. ,,Kájo zadrž, to mi nemusíš vyprávět do detailů, dovedu si to dost dobře představit i bez podrobností." Musela jsem se smát, protože valila oči úplně stejně jako já před rokem.

,,Marti to je pych s tvrdým y, ale je fakt, že když mi kamarád před týdnem řekl, jak jeho žena pýchala kde mohla, tak jsem taky nečekala vyprávění o okurkách na poli, dřevu v lese a kaprech v rybníce - ty prý by pych-la taky, kdyby to zvládla."

Pražský holky lesní pych prostě neznají, ale Michael je křtěnej Vltavou v Nadčeradským kostele, takže je to napůl vesničan a výbornej učitel. Za ten rok mě naučil takovejch věcí, že se do Nače můžu klidně přestěhovat. Jen s tou kosou ještě neumím (vzít si jí do ruky, tak jsem doslovně zubatá s kosou), ale jinak toho kolem chalupy už zvládnu dost, na Pražandu. Totiž ty víkendy nejsou jen procházky po lese, jak by to podle fotek mohlo vypadat, ale taky hodně práce kolem chalupy. Takže se většinou jeden den lebedí a jeden maká. Je fakt, že na tom vesnickém vzduchu se pracuje tak nějak líp a hlavně je tam ta odvedená práce dobře vidět. Ovšem mít v Praze barák a ještě někde chalupu, tak si hodím mašli!

Ale vraťme se do lesa, kde se pod Blaníkem schylovalo k pychu. ,,A taky jsi říkala, že rostou houby, prý plný Facebook fotek, článek na iDNES a tady ani prašivka. Tak ti nevím kdo kecal, jestli ty nebo to tvoje iDNES. Každopádně tady nenajdeme nic. Víš co, kdo najde první houbu, dostane ode mne dar."  Byl si jistý, že nic nenajdeme, protože se na situaci v okolních lesích zeptal souseda houbaře. Hledali jsme asi půl hodiny a ani ťuk.

,,Četla jsem, že rostou po celé republice, ale tady v tom lese není ani babka. Ať koukám jak koukám, vidím jen jednoho dědka ... a jednu starou prašivku." Dodala jsem, aby se náhodou neurazil. Už jsme chtěli jít pro dřevo, když jsem ,,zakopla" o hlavu velkého hřiba. ,,Mám," zazněl lesem výkřik nadšení. ,,To si děláš srandu, tak teď jsem zase naštvanej já," zašklebil se Michal a začal chodit po lese sem tam jak hladovej vlk. Takhle je to pokaždé, když jsme na houbách a najdu první kousek. Ovšem tentokrát byl naštvanej echt, protože jsem mu vyfoukla první houbu v tomto roce a v jeho teritoriu.

,,Uděláme si to vepřové co jsem ráno naložila na houbách," těšila jsem se na tu lesní chuť. ,,Na houbě," zaznělo z malých smrčků, kde nenašel taky nic.

,,Tak se nečerti a řekni mi, jakej dar teda dostanu. Řekl jsi dar, né dárek, tak to musí být něco pořádnýho, aspoň zlatej prstýnek."

,,Dostaneš dar největší, dar života. Což znamená, že tě nezabiju, i když jsi občas na zabití." Smál se.

,,Víš co, nech si svůj dar ty kecale, já mám radost i takhle. Našla jsem první letošní houbu už na začátku června, dokonce hřiba a to mi stačí ke štěstí." Zatím co Michal hledal a v duchu se určitěl modlil, aby našel aspoň babku, nasávala jsem vůni hřiba kováře. Nevoní tolik jako třeba podubáci, ale můj značně vyvinutý čich si užíval i tak. Nakonec naštěstí jednoho modráka našel, takže se mu vrátil úsměv do tváře. V lese bylo zase krásně! Ta jarní vůně hub, jehličí (obzvlášť silná je tam, kde na jehličí svítí slunce) a vůně čerstvě nařezaného dřeva (kácí se všude kolem). Prostě nádhera!

Ráda nasávám různé vůně venkova. Zrovna teď, když sedím na zahradě a píšu tenhle blog, cítím lehkou vůni domova (hnůj). Jako holce z Prahy (potom z Itálie) se mi v takových chvílích vybaví dětství u tety Marušky v Pileticích. Byla to nádherná doba, na kterou moc ráda vzpomínám a díky Michalovi (a jeho mamince Milušce, která tuhle chalupu s manželem pořídila) můžu zase po třiceti letech něco podobného prožívat, za což jsem jim fakt moc vděčná! Miluju to ranní kokrhání sousedovic kohouta, to nedělní ticho, kdy mi nad hlavou štěbetají jen vrabčáci, kteří mají v břečťanu na zahradě mladé v hnízdě, tu čerstvě posekanou trávu a voňavé peřiny, které se půl dne vyhřívaly na sluníčku. Člověk tady spí jak mimino, krásně a klidně, přesně tak, jak jsem spávala v dětství. A tohle je pro mne pocit štěstí, né nové věci nebo večeře v luxusních restauracích. Asi to bude věkem nebo Michalem, ale já už ani nepamatuju, kdy jsem naposledy měla chuť shoppovat (což mě v Itálii bavilo ze všeho nejvíc).

Ani televize na té chalupě není potřeba. Ráno u snídaně koukáme do oblak, kde se prohání různé ptactvo, u oběda pozorujeme vrabčáky, jak nosí mladejm žížalky a večer se kocháme západem slunce nad Blaníkem a hvězdným nebem. Tyhle scenérie nikdy neomrzí. A pokud je v Načeradci nějaká akce, jako byl třeba tenhle víkend Blanický cyklorytíř, tak je to tady jako v ráji - jak říkal včera Michal, když ležel uprostřed fotbalového hřiště na trávě. ,,Já vlastně nikam na dovolenou nemusím, vždyť tady je to lepší než na pláži. Takový fláky masa na grilu a studenou Plzeň tam rozhodně nemají. Necejtíš se jak v ráji? Jen se podívej na tu nádheru, na ty stánky plné pochutin všude kolem." Já se ten den taky cítila parádně, ale ne díky stánkům s flákotou, nýbrž díky jedné pětadvacetileté holčině z Načeradce, která mi na hřišti před spoustou lidí začala skládat komplimenty. ,,Vy jste ta, co píše ty úžasný články že jo? Já Vás čtu, hltám, sleduju i vaše fotky na Facebooku a ty skvělý komentáře k nim. Můžu si vás přidat do přátel?" Miluju tenhle městys a jeho obyvatele, začíná mě tu číst víc a víc lidí, dokonce i dvacetiletí, což jsem netušila, kteří mě pak chválí před ostatními v hospodě, takže získávám další a další čtenáře. 

Cestou k autu jsme pobrali pár větví a sesbírali i ty větší, co byly naházené kolem cesty. Kácí na hodně místech a odřezky pařezů se válí všude možně (i ty z loňska). My vlastně nakonec neděláme lesní pych, ale lesní úklid, když si vozíme z lesa dříví na táborák.

Michal občas z lesa bere i petky. Né že by je házel na táborák, ale aby uklidil po těch prasatech, co je tam nechávají. Ani divoká svině neudělá takovej bordel, jako pár dvounohejch turistů. Někdy si až říkám, že tohle už nemůže být pravda, v roce 2019, kdy se všude mluví a píše o ochraně životního prostředí a třídění odpadu. Naštěstí jsem nikdy nikoho neviděla tu umělohmotnou lahev vyhodit, protože to by pak slyšel něco, co v lese ještě určitě nikdy neslyšel! Věřím, že ty lahve už tam leží několik let, protože lidi se stále lepší a lepší a naše lesy budou čistší a čistší :)