Rok poté aneb Řepka? To je hroznej smrad!

Střelec a navíc zrzavej je jasná známka toho, že nesnáším nudu, stereotyp a miluju spontánní akce, protože jak jsem se ve svém životě už xkrát přesvědčila, právě spontánní akce bývají ty nej!

Moje nejlepší loňská neplánovaná akce byla cesta do Načeradce. Dvojčata  (dlouholeté kámošky) mě už rok zvaly na jejich novou chatu, ale já měla každý víkend něco ,,důležitějšího." Až jednou, v sobotu 5.5.2018, rozhodla jsem se ze dne na den odjet za nima na chatu a bylo to moje nejlepší rozhodnutí viz blog https://karlaslezakova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=662471 A jelikož to byl tuhle neděli rok, chtěli jsme udělat s Michalem oslavu přesně tam, kde jsme se potkali. 

Jenže:,,Celý víkend má v Načeradci pršet, v neděli dokonce sněžit a noční teploty kolem nuly," posmutněla jsem ve čtvrtek při pohledu na počasí. ,,Tak to nemá cenu jezdit na chalupu, stejně už tam není dřevo. Oslavíme to v Praze." Rozhodl Michal a já, při pohledu na meteoradar, nemohla jsem než souhlasit. V pátek po práci, zajeli jsme na velký nákup, protože už se nám v lednici ,,oběsila myš."

,,Konečně jsem sehnala dobré čerstvé krevety za dobrou cenu, udělám zase italskou pastu (těstoviny) s vůní moře." Libovala jsem si, když jsme nakládali tašky do auta. ,,A nechtěla bys raději buřta?" Podíval se Michal s úsměvem na nebe a já s výrazem údivu na něj, ale hned mi to docvaklo. Bude spontánní a rychlá akce. ,,Je sluníčko viď? A docela teplo co? Ta předpověď se jim nějak nepovedla. Já bych jela hned." Ještěže si tak rozumíme! Nákup jsme nechali v autě, vyběhli domů pro pár kousků oblečení, ale hlavně pro kytaru a pro vajíčko (perkusní nástroj), protože ono to hraní a zpívání u ohně nebo u praskajícího dřeva v kamnech je úplně jiné, než to ve Vršovicích. Za půl hodinky už jsme si to šinuli přes Bohdalec na D1. ,,To je nádhera, to se nikdy neokouká," užívala jsem si pohled na západ slunce nad Blaníkem, žlutá pole pod ním a červánky všude kolem. Byla to opravdu nádhera. ,,Ty raději koukej dopředu, když řídíš. Kochat se můžeš potom," vzpomněl si Michal na pana doktora a taky se určitě bál. Přece jen od návratu z Itálie najezdím v Praze to, co jsem v Assisi nacouvala. V chalupě byla zima jak v ruským filmu, takže než pán domu pootvíral barák, já se pustila do zatápění.

,,Vidíš, na první sirku a bez Pepíka," musela jsem se pochválit, aby viděl, že jsem také zdatný táborník, i když né harcovník jako on. O jejich harcovnickém táboře psal i Ruda Merkner v seriálu Vyprávěj. Miluju ten seriál a v Itálii jsem ho viděla několikrát dokola. Když mě pak moje sestra seznámila s Rudou, byla to pro mne vážně pocta. A loni u ohně, když Michal zahrál táborovou hymnu, zjistila jsem, že Rudu dobře zná, protože mu dělal na táboře v Kytlici vedoucího. Jak je ten svět malej! ,,Tak to jsi moc šikovná, přiložíme a můžeme jít rovnou do hospody, než se to tady vyhřeje."

Druhý den, místo deště, vzbudily mě ranní paprsky sluníčka. Svítilo mi to v osm ráno do obličeje i přes závěs tak silně, že jsem vylezla z duchen, vytáhla mé oblíbené puntíkované hrnky, udělala kávu a připravila malý stolek i židle doprostřed zahrady. ,,To je paráda ta chalupa, musím zavolat tvojí mamce a poděkovat jí, že takovou chalupu s tátou koupili a celá ta léta se o ní starali." Libovala jsem si v pyžamu na zahrádce, kde mě místo ohně a duchen hřálo sluníčko. Miluju tyhle rána!

Michal jako každou sobotu došel na náměstí, do řeznictví k Hlinským pro buřty i pro špek (na nedělní snídani), protože podle něj jsou to ty nejlepší buřty co chutnají výborně jak na ohni, tak za studena a vyjeli jsme do přírody. Oba máme rádi projížďky po okolí. Tolik krásných míst a vesniček člověk vidí, vždycky někde zastaví, projde se a jede dál. Já miluju českou přírodu a malé vesničky. A stejně tak, jako jsem v Itálii obdivovala kamenná stavení a vinice či olivové háje všude kolem, tady obdivuju ty staré bílé chalupy uprostřed zeleně, roubenky, rybníčky, májky na náměstích i šeříky na jaře a zlaté lány v létě. Furt je co obdivovat, protože příroda to krásně zařídila, jak v Itálii, tak tady u nás doma. Jen jí člověk musí pomáhat a né ,,podkopávat nohy."

První zastávka byla na kopcích mezi krásně žlutými poli. ,,To si musím vyfotit," vyskočila jsem nadšeně z auta, ale dostala jsem takovou ránu smradem, že jsem zase rychle naskočila a zavřela za sebou dveře. ,,No fuj, to je neuvěřitelnej smrad ta řepka, zlatej kravín v Nači." I když i tam to občas smrdí tolik, že se člověk třikrát vrátí do chalupy rozdejchat, než si zvykne, ale na řepku to v žádném případě nemá! Zadržela jsem dech, vyfotila pole a rychle pryč. Jenže kam? Všude žluto! ,,Pojedeme na houpačky, třeba je opravili a dali zpátky." Usmál se Michal, protože věděl, čím mě potěšit. Jenže místo houpaček byla kolem dokola hotelového komplexu jen samá řepka.

,,Tak nevadí," prohodila jsem smutno-optimisticky, ale z auta jsem se nehla. Loni tu byly houpačky a kolem zelená pole se spoustou pampelišek, ale letos řepka kam se podíváš. ,,Jak se ta krajina za rok změnila, to by mě zajímalo, kdo se tady mezi tím smradem ubytuje. Já bych tu nebydlela ani zadara." A nejspíš ani nikdo jinej, protože na parkovišti stálo jen jedno auto.

,,Kam teď, asi do lesa co? Tam je stejně nejlíp," usmál se Michal a odvezl mě tam, kam jsme na podzim chodívali na hříbky. Díky Bohu za ty lesy a louky plné pampelišek v okolí Načeradce, protože když stojíte na silnici a všude kolem jen řepka, je to fakt hroznej smrad! Musím přiznat, že před odjezdem do Itálie (před 15ti lety) jsem takhle žluto nevídala, v Itálii řepku nepěstují (alespoň já jí tam nikdy nikde nepotkala) a po návratu jsem se mezi pole nedostala, takže ten hroznej puch jsem cítila prvně! Vzpomínám si, když jsem se před třemi lety vracela do Itálie, ptali se mě v letadle dva Američané, co to je, to žluté všude pod námi. Tehdy jsem si prvně uvědomila, že zelená a zlatá z českých polí nějak vymizela, že před deseti lety naše krajina vypadala z letadla úplně jinak. To jsem ještě netušila, jak strašně to smrdí!

,,Zlatý brambory a obiloviny, tohle je fakt děs, hlavně ať to neroste kolem Načeradce a na poli u nás před chalupou, to už bych si ty snídaně na zahradě a táboráky u dvojčat asi neužívala jako do teď." Přemýšlela jsem nahlas při pletení věnečku z pampelišek. V lese bylo líp. Nikde ani živáčka, jen vůně z nařezaných stromů, zpěv ptáků a krásně zeleno. Nasbírali jsme nějaké roští na táborák a vrátili se do chalupy přiložit. Večer přišla na řadu kytara, buřty a o půlnoci jsme bouchli bublinky. 

,,Byl to rok, ve kterém jsme prožili nádherné i nelehké období, ale spolu jsme vše zvládli a doufám, že to dáme i dál," pronesl Michael a začal hrát ten náš Carpe diem a A pak.

5.5.2019 nešlo nejít na oběd do naší oblíbené Načeradské hospůdky. Vždyť tam jsme se 5.5. 2018 seznámili. Jejich domácí jahodové knedlíky bych mohla jíst denně, ale tentokrát jsme si je dali po hlavním jídle jako zákusek. 

,,Já asi prasknu, jak ty to dáváš," funěl Michal u posledního knedlíčku. ,,To víš, já jsem zvyklá z Itálie, tam máš skoro vždycky nejmíň tři chody. Musíš to proložit vínem a spláchnout grappou nebo malým hořkým espresem."

Když jsme se vrátili do chalupy, Michal si musel dát dvacet (což se protáhlo na dvě hodiny) a já začala psát tenhle blog Rok poté. Ať už na zahradě nebo u kamen (ve kterých praská a voní dřevo), píše se mi s takovou radostí a lehkostí, že bych psala hodiny a hodiny. A navíc, když píšu o někom a o něčem s láskou, to bych pak sepsala román.

Ani jednomu z nás se do Prahy nechtělo. Z té oázy klidu, zeleně, romantiky a dobrého jídla zase do asfaltového města a hlavně do práce. 

,,Až půjdu do důchodu, tak se sem nastěhujeme, ty tady budeš psát knížky a já se budu starat o barák." Poslouchala jsem Michalovi sny a poprvé si dovedla představit, že bych žila na vesnici, sto kilometrů od Prahy. ,,Tak jo, pronajmeme můj byt a budeme tady žít." 

Hlavně aby nám to po všech stránkách vydrželo, protože jak se říká:,,Mládí pryč a do důchodu daleko." ;) 

PS: A hlavně, aby tady kolem nezasadili řepku!