Rasismus v Čechách

Povím vám příběh. Příběh, který se opravdu stal a který mě zaujal. Myslím si, že každý podobný příběh může pomoci mnoha lidem, a proto by se o tom mělo psát. 

Na konci sedmdesátých let se jedna mladá Češka zamilovala do krásného Araba. V tehdejším Československu to nebylo nic ojedinělého. Vysoké školy byly plné cizinců, mezinárodní spolupráce mezi velkými závody byla také běžná a nejedna letuška se při své práci zamilovala (třeba můj kamarád z dětství, ten měl otce z Kuby).

Kde a jak se poznala tato dvojice, to jsem se nějak zapomněla zeptat. Ale z této lásky se v Brně roku 1976 narodila holčička Monika. Geny arabského otce byly silnější, a tak měla holčička nejen tmavou barvu pleti, ale také kudrnaté vlasy, černé jako uhel. Z počátku žili všichni společně v Brně, poté rok v Súdánu, a když byly Monice tři roky, vrátily se s maminkou do Československa. 

Arabsko-české manželství se rozpadlo a maminka se vdala po druhé. Tentokrát za muže české národnosti. Společně se přestěhovali do malého městečka Lysice, kde začalo Moničino utrpení! 

Dříve veselá, chytrá a živá holčička, která vynikala v každém sportu, stala se již na prvním stupni základní školy outsiderem. Děti se jí posmívaly kvůli barvě pleti, kvůli černošským kudrnám, dokonce i kvůli černým kolenům. Chování soudružky učitelky nebylo o nic lepší. Naopak!

Místo aby dětem domluvila, vysvětlila a pokárala posměváčky, dávala často Moniku do oslí lavice. Když mi tento příběh Monika vyprávěla, zarazila jsem se. ,,A co je to ta oslí lavice? O tom jsem nikdy neslyšela." Monika mi se smutným výrazem a s nechtěnou vzpomínkou na tu hroznou dobu začala vyprávět. 

,,To je Káji lavice v rohu třídy, odstrčená od ostatních dětí. Paní učitelka tam posazovala děti za trest. Ty děti, které nedávaly pozor a zlobily. Já nezlobila. Byla jsem aktivní, všechno mě bavilo, ze všeho jsem byla nadšená. Tohle nadšení mě ovšem brzy přešlo. První a druhou třídu si pamatuji v oslí lavici. Ve třetí a čtvrté třídě jsem měla hodnou paní učitelku, ale to byla za ty roky jediná. Na druhém stupni mě učitelka začala používat jako učební pomůcku při učivu o člověku neandrtálském. Zavolala si mě před tabuli a ukazovala ostatním dětem moji zaoblenou kostrč a můj vystrčený zadek. Ukazovátkem! Vysvětlovala, že přesně takhle vypadal primitiv." Monika se odmlčela. Tyto vzpomínky jsou i po tolika letech nepříjemné, i když říká, že teď už je jí to k smíchu. Dokázala se nad tím povznést, což určitě nebylo jednoduché. ,,No to byla teda rasistka," rozčílila jsem se. ,,Ta tvoje učitelka byla určitě nějaká stará panna, která viděla chlapa tak z rychlíku. Nebo zakomplexovaná komunistka.  A já si myslela, že jako zrzek jsem to měla na základce těžké." 

Bylo mi Moniky líto a se zájmem jsem poslouchala dál její vyprávění. ,,Můj entuziasmus se vytratil, stala se ze mne smutná holčička, která trávila většinu času sama. Měla jsem pár kamarádek, ale ony musely naše kamarádství tajit před rodiči. Ptala jsem se stále dokola sama sebe - proč právě já? Proč nemůžu mít dětství jako ostatní? Proč musím takhle trpět?" Na Monice bylo vidět, že ji to stále trápí, ale vyprávěla dál. 

,,Ze střední zemědělské školy v Boskovicích mě po dvou letech neprávem vyhodili, barva pleti byla problém i tady. Přešla jsem tedy na zemědělku do Klobouk u Brna, kde byly třídy angolských a afghánských studentů, tudíž jsem se tam barevně hodila. Tam jsem odmaturovala a o něco později jsem se vdala. S manželem máme dvě dcery, jedné je jednadvacet a druhé jedenáct."

Tady by se mohlo zdát, že příběh končí, ale opak je pravdou. Jak se říká: ,,život je jako houpačka, jednou jsi dole a jednou zas nahoře." A hlavně o tom je tento příběh. Ale nepředbíhejme. 

Když bylo Monice patnáct let, maminka jí naučila jak se dá podle data narození vejít do podvědomí lidí, poznat jak lidé přemýšlejí a jak jednají v daných situacích. V pubertě tomu moc nevěřila, i když měla tenkrát hlavu plnou otázek. 

Až při prvních problémech v manželství si vzpomněla, co ji maminka tenkrát naučila a začala to používat ve svém životě. 

V roce 1998 se s manželem a dcerou přestěhovala do Itálii. Chtěla ochránit své děti před trápením a diskriminaci, dopřát jim krásné dětství a ušetřit je ponížení, jaké ve škole zažila ona.

V Itálii si zprvu udělala kurz na zubní asistentku, ale učení ji šlo samo, tak pokračovala dál. Další a další kurzy ji přivedly až na jednu z nejprestižnějšíš italských vysokých škol - Bocconi. Komunikační kurz na této škole otevřel Monice dveře k vyšším pozicím. Byla úspěšná ve všech kurzech, v každém zaměstnání. Klegové ji měli rádi, nikomu se nezdála ,,jiná." 

Sedíme, pijeme limonádu a Monice se mění výraz. Už to není smutný a utrápený obličej malé černé holčičky. Už je to spokojený výraz mladé a krásné ženy. Při pohledu na ni a na její fotky z dětství mě napadá písnička od Kotvalda s Hložkem - Ošklivé malé káčátko. Moničina změna však nestála za dveřmi, jak zpívají kluci, ale za hranicemi. Za italskými hranicemi, kde se její slzy proměnily v ,,perly."

Moniku znám ze skupiny Italky (internetová skupina, o které jsem již několikrát psala - uzavřená skupina holek z Českoslovenka žijících v Itálii). Když jsem ji tam prvně viděla, a pak navštívila její webovky - nechápala jsem. Co dělá tahle Italka v naší skupině? Později jsem pochopila. Vypadá sice jako Italka šmrnclá někým ještě jižněji, mluví jako holka z Milána, ale je to Brňačka a slovo - však, to používá dodnes. 

Monika na Českou republiku nezanevřela. Ráda se tam vrací, v médiích se ke své rodné vlasti hrdě hlásí a chválí ji - například české školství, které je podstatně lepší než to italské. D okonce ji na hranicích či po příletu do Čech naskakuje husí kůže (z radosti).  Obě její dcery mluví i česky, znají naše tradice a milují naše pohádky - nejraději prý mají Popelku - a kdo ne.   

Jsem napnutá jak to bude dál.  ,,Povídej Moniko, jak jsi zvládla všechny ty kurzy, různá zaměstnání, vysoké pozice?"

,,Hodně mi pomohla numerologie. Díky ní jsem věděla, jak se s kým bavit, co od koho čekat. Časem jsem začala dělat numerologický rozbor i kolegům v práci, kteří potřebovali radu v určité životní situaci, ale i jen tak - kamarádkám. Až jednou jsem šla na kurz osobního růstu. Tam jsem zaujala pána, co to organizoval, známého italského business kouče. Udělala jsem mu rozbor podle jeho data narození a on mi řekl, proč se tím neživím, že je to opravdu neuvěřitelné co umím a že můžu pomoct spoustě lidí. Hrozně mě to překvapilo, ale okamžitě jsem se do toho pustila. Během tří let jsem se stala v Itálii v mém oboru docela známou."

Monika mluví o numerologii s láskou i s respektem. I laik jako já, který o číslech ,,z druhé strany" nevěděl vůbec nic, začne pociťovat touhu dozvědět se víc. ,,Prosím tě a co tedy teď děláš, já jsem z toho jelen. Vysvětli mi to nějak polopatě." 

,,Vystupuji na různých seminářích, konferencích, denních a večerních kurzech. Dělám firemní koučing po celé Itálii. Jsem life coach a motivační speaker co používá jako hlavní pomůcku studium data narození."

V tuto chvilku jsem nebyla o moc chytřejší, ale nechtěla jsem ze sebe dělat úplného blba, a tak jsem si v duchu řekla, že si to pak vygůgluju. Monika asi viděla, že jsem kapku mimo mísu, a tak pokračovala ještě víc polopatě.

,,Pomáhám lidem v těžkém období, lidem co si neví rady, lidem co hledají sami sebe. Najdu jim jejich kvality, jejich slabiny. Lidé pak objeví nový směr a vnitřní harmonii. Čísla, ze kterých je složeno naše datum narození, ty nám můžou vždy pomoci najít tu správnou cestu. Dopsala jsem teď knihu o numerologii a jejím praktickém využití v našem životě. Vyjde brzy v Itálii. Numerologové co znám o mne říkají, že ta moje numerologie je jedinečná, protože vejdu do detailů, do mysli lidí. Víš numerologie není žádné ,,čáry máry fuk,"jak si někteří myslí. Je to věda. Já se tím zabývám už dvacet let a mimo osobního života lidí dělám hlavně business kouče." Poslouchala jsem ji se zájmem, což je u mne docela vyjímečné (hlavně u věcí kterým nerozumím).

Podle mne není jedinečná jen numerologie, kterou Monika přednáší po celé Itálii, ale ona sama. Teď by ji měla vidět ta její soudružka učitelka, která do ní píchala dřevěným ukazovátkem a popisovala ji jako opici, teď by měla vidět, jak se ta křehká a utlačovaná holčička vyšvihla nahoru. Český rasizmus udělal z malé veselé holčičky hromádku neštěstí. Udělal jí z části života peklo - z té nejkrásnější části života, na kterou většina z nás, včetně mne tak ráda vzpomíná. Ale tahle holčička v sobě našla znova ten entuziasmus, tu chuť do života. A to hlavně díky číslům. 

Monika Ben Thabetová je teď úspěšná a spokojená ženská, která se úžasně realizuje v tom, co jí bylo z hůry dáno, má svojí velkou kariéru a můj velký obdiv.

A aby i ti nevěřící ,,Tomášové" uvěřili, nechala jsem si od Moniky udělat můj rozbor. Když jsem ho četla, měla jsem slzy v očích a husinu. ,,Tak to kecáš," vypadlo ze mne nahlas, když jsem četla rok 2000. Monika přece neví, kdy jsem se vdávala, že jsem se v tom roce trápila. Neví ani, že od smrti mamky věřím na něco mezi nebem a zemí. Její rozbor jsem přečetla jedním dechem, ale pak ještě několikrát. Zamýšlela jsem se nad každým odstavcem, nad každou větou a ještě si to určitě několikrát přečtu.

Na těch číslech opravdu něco bude! 

http://www.monikabenthabetova.com/