Proč se lidi nestarají o sebe!?

Proč spousta lidi ve středním věku kritizuje, poučuje? Protože je nespokojená sama se sebou!? Mladým lidem je to fuk, starší generace už je většinou vyrovnaná se životem, jaký žije. Ale lidé kolem čtyřiceti let, ti si uvědomují, že teď je ten přelom

Někdo má děti, ale nestihl ,,kariéru," a tak se snaží někde prosadit. Jak je to v té písničce: ,,stále věřím, že ze mě ještě něco bude, no jo, ale co když už bylo."

Někdo zas nemá ty děti (svobodných chlapů kolem čtyřicítky znám spousty) a tito chlapci hledají partnerku kde se dá, aby založili rodinu.

A pak jsou tu ti, kteří mají děti, mají ,,kariéru" - práci co je baví a naplňuje, ale zase nestíhají rodinu, koníčky - nemají prostě čas.

Samo sebou nejsou to jen tři škatulky lidí, ale právě u těhle tří skupinek jsem vypozorovala, že jsou nespokojení a snaží se ,,starat" o druhé.

,,Proč si nehledáš nějakou práci, musíš pracovat, nemůžeš být furt zavřená doma." Říkávala mi jedna kamarádka. V té době jsem ještě pracovala na pár hodin týdně, ale práce bylo čím dál míň. Pro Maurizia nebyl problém, že jsem doma a mě ty ,,italské prázdniny" taky vyhovovaly. A tak jsem si jinou práci nehledala. Tuhle jízlivou poznámku jsem od ní však slýchávala často. Po mém několikátém vysvětlováni, že mě to vyhovuje a mému partnerovi nevadí, začala používat italské rčení: ,,fin che dura fa verdura" (což by se dalo přeložit jako - sklízej dokud můžeš).

,,Hele co tě žere?" Otočila jsem se na ní hnusně po dalším útoku. Nečekala takovou reakci. Ale po několikaletém vysvětlováni i má trpělivost přetekla. Zůstala jako opařená a šla s pravdou ven. Moc by se jí prý líbilo nepracovat, nemuset být každý den v sedm v práci, mít čas na domácnost, koníčky, kamarády. ,,Víš, já ti vlastně závidím," vypadlo z ní na závěr. Před pár dny mi u společné večeře řekla, že její přítel začíná podnikat, takže doufá, že i ona bude brzy hospodyňka.

Závist je hnusná vlastnost a i když je to jeden ze smrtelných hříchů, je v každém z nás od dětství.

Třeba můj případ. V dětství jsem záviděla sousedce věci ze západu, v pubertě kamarádkám kluky, když po mně neštěkl ani pes, později dva modré proužky na těhotenském testu. Teď? Asi jsem mentalitou už ta starší generace, ale jsem spokojená s tím co mám a užívám si to! Dokud to mám. Ono nic není nekonečné!

Když vidím kamarádku na pláži v Karibiku, ne že bych si nelehla vedle ní. Řeknu si ,,můra jedna, ta si žije," ale přeju jí to!

Další moje kamarádka má tři děti. Nejspíš víte, že já jsem nemohla otěhotnět, takže mám prd. Ale nezávidím jí. Možná dřív, když jsem se snažila o dítě, když jsem měla ty biologické hodiny. To jsem záviděla holkám, co otěhotněly. Ale těm, co už měly větší děti, těm ani ne. Já se upínala na obrázek miminka v kočárku, batolete. Takže jí jsem nezáviděla. Měla v té době doma puberťáky a to je spíš otázka soucitu než závisti. Jednou, když byla s celou rodinou u nás na obědě, řekla ve zlosti: ,,já za to nemůžu, že jsi neplodná." Takovou větu od kamarádky nečekáte. Pobrečela jsem si, a pak jsem za ní šla. ,,Ty jsi opravdu kráva, víš jak mě to ranilo? Takové věci se neříkají ani v hádce, natož u klidného nedělního kafe."  

A tahle kamarádka mi pak řekla, jak mi strašně závidí, že nemám žádné starosti, že si můžu dělat co chci. Že mi doma ,,neskáče nikdo po hlavě" a nemusím uklízet dokolečka po třech čunících. 

Jedna rodinná příbuzná mi zas říká pokaždé, když ji píšu, že ona se nenudí jako já, že chodí celé dny do práce, takže nemá čas mi odepsat.

A dorazil mě dnes kamarád, když jsem se ptala na Facebooku mezi nejbližšími přáteli, o čem bych měla psát blog. Přišla mi od něj zpráva, že bych si měla spíš hledat práci než inspiraci na blog. A tohle byl i impuls k tomuto blogu. Proč se hernajs lidi nestarají o sebe?!

Tohle jsou kamarádi? Ti, co by měli být přející?

Já nemám děti, ale nezávidím těm, co je mají, po pravdě ve dvaačtyřiceti letech už bych je ani nechtěla. Mauriziovi je o dvanáct víc, to by ty děti měly pěkné ,,prarodiče." A copak závidím kamarádce, že má dost peněz na dovolenou v Karibiku? Ona upřednostňuje celý rok pracovat, a pak si udělat krásnou dovolenou. Já upřednostňuji být ,,zoufalá" hospodyňka a na dovolenou jet ke tchyni do Kalábrie nebo do Prahy.

A ta rodinná příbuzná - to je problém napsat ,,jak se máš?" Kdyby neseděla celý den v práci u počítače, tak neřeknu ani slovo, i když i v tramvaji by to šlo z mobilního telefonu. Holt na rodinu a na příbuzné už můžu vzpomínat jen v mých retro blozích. I na ty žijící. Já se totiž rozhodla, že už nikomu nic vysvětlovat nebudu. Jako je to v té písničce: ,,tak pluju proti proudu, vstříc poslednímu soudu a jsem radši vám všem pro smích, než abych byl sobě k breku!"

Zamrzí to, ale život jde dál a musíme se z něj těšit každý den. Začíná jaro, i když pomalu. Ptáčci zpívají, stromy rozkvétají, zimní bundy necháváme doma a vystavujeme tvář slunečním paprskům. No není to nádhera?

Lidi, probuďte se, život je tak krátkej - kamaráda odvezli na JIP, praskla mu aorta, ve čtyřiceti letech!

Nezáviďme si, přejme si! Někdo upřednostňuje kariéru, někdo pohodu, ale důležité přeci je, aby byl ten někdo spokojený. 

Já bych musela závidět všem. Nemám děti, rodiče, kariéru a ani tu práci. Můžu si jen zazpívat: ,,ujel mi vlak, tak už to chodí, hlavu nevěším, pojedu lodí, než si to hodit spíš se hodím do pohody u vody .... ." Ale jsem celá, relativně zdravá - k věku a dělám věci, co mě baví. Nenudím se, to fakt ne. Doma je furt co dělat, i když jsme jenom dva a pes. Peču koláče, chleba, snažím se vařit zdravě, sázím kytičky, píšu blogy, scházím se s kamarády........copak je to málo?

A práce? Pokud mi partner řekne, že je potřeba, abych šla, začnu ji hledat intenzivně. Dokud můžu, hledám jen tu, co by mě bavila (jako má předešlá zaměstnání v Praze). A takovou jsem tu zatím nesehnala. 

Zakončím to tedy větou z písničky V blbým věku: .............a jedu mimo trať a říkám si tak ať - vždyť všechny mosty vedou beztak po stý přes tu stejnou řeku!