Proč jsem nikdy neotěhotněla

Zrovna jsem koukala na seriál Vyprávěj, na díl Černobyl. Pokaždé, když slyším mluvit o Černobylu, říkám si ,,možná je to opravdu ten důvod, proč nemůžu mít děti!" 

Nevím, ale jisté je, že centra asistované reprodukce v Praze jsou plná. Teda alespoň byla, před více jak deseti lety, když jsem tam začala chodit já. Tenkrát jsem byla pár let vdaná a nedařilo se mi otěhotnět. Bylo mi sedmadvacet a biologické hodiny mi začaly tikat o sto šest. Sex jsme měli s manželem častý a hezký. Nebyl to takový ten sex ,,na povel" kvůli miminku. Tenkrát jsem se na otěhotnění nějak nesoustředila, myslela jsem si, že to půjde bez problémů. Ale utekl rok a nic. Začala jsem být neklidná, při sexu jsem myslela na to, jestli to tentokrát vyjde (to už byl sex ,,na povel") a v second handu jsem místo triček pro mne, kupovala dupačky a trička na miminko. Ano, teď zpětně můžu říct, že to nebylo normální, ale tenkrát mi to jako naprosto normální přišlo. Můj gynekolog v Motole MuDr. Zdeněk Vrtiška - výbornej doktor a velikej sympaťák  mě poslal od něj z pátého patra do třetího. Tam se nacházelo centrum reprodukční medicíny a reprodukční genetiky. Začala jsem tedy navštěvovat i s manželem toto centrum. Většinu mých testů udělali v Motole, ale spermiogram se dělal v nemocnici v Podolí a čekací doba byla tenkrát víc jak půl roku. Čekali jsme! Skříňka s oblečky pro miminko se začala plnit, pokaždé jsem všechny oblečky ze sekáče hezky vyprala, poskládala a uložila. Jinak jsem žila docela normálně. Alespoň myslím. Mohlo to být i horší, představte si, že bych ty oblečky kupovala v normálních obchodech, to by mě ta moje ,,nemoc" stála celou výplatu. Moje maminka mi říkávala, že nemám nic nakupovat a to nakoupené mám odvést k ní. Prý to přináší smůlu, nakoupené věci pro miminko doma, když se o něj teprve snažíme. Mamka věděla proč to dělá a já ji poslechla. Všechny oblečky jsem odvezla k ní do Bráníka. Ale přiznám se, že i tam jsem je občas vyndala ze skříně, přerovnala a poskládala ,,aby nezatuchly" říkávala jsem. Spermiogram mého manžela byl naprosto v pořádku, stejně tak všechny testy, podstoupené v Motole. I laparoskopie byla v pořádku. V zápisu z operace bylo napsáno, že mám malá ložiska endometriozy, ale jsou prý tak malá, že to není důvod k tomu, abych nemohla otěhotnět. Mezi tím jsem se s manželem rozhádala, rozešla a poté rozvedla. Důvod? Né, ,,neplodnost" to nebyla, ale moje nestálost. Bláznivě jsem se zamilovala do Francesca, do Itala, kterého jsem poznala v práci a chtěla jsem s ním tak nějak od všeho ,,utéct." Nebo asi ne, nejspíš jen omlouvám sama sebe a tu moji hroznou přelétavost, tu nevýdrž zůstat u něčeho či u někoho dlouho. A pět let manželství bylo pro mne asi dlouho. Dala jsem výpověď v práci, podepsala rozvod a odjela do střední Itálie. Nejdříve jen na dva měsíce - na zkoušku. Po nějaké době mi volali z nemocnice z Podolí, že by měl můj partner podstoupit další spermiogram, pokud jsem ještě neotěhotněla. Vysvětlila jsem jim, že můj partner jaksi není ten stejný. ,,Nevadí, přiveďte Itala, takové příběhy mi tu máme rádi, to nám musíte vyprávět." Smála se sestřička. A tak Francesco podstoupil spermiogram v Podolí a výsledek  ještě lepší než můj ex manžel. ,,Tohle je hřebec, s tím otěhotníte hned," povídal gynekolog. Skoro pět let s Francescem, sexuální život jak ve dvaceti a nic. Naštěstí už jsem nenakupovala oblečky, ale při každé menstruaci jsem byla smutná. Začala jsem závidět kamarádkám co otěhotněly, začala jsem pochybovat, že to někdy vyjde. MuDr. Vrtiška mi při jedné z kontrol řekl ,,tak to už ví jen Bůh, proč to nejde!" Po pěti letech jsem se rozešla i s Francescem, já jsem jako komunisti, dělám pětiletky - teď jedu třetí a doufám, že do třetice všeho dobrého mi to vyjde. Né ty děti, to už jsem vzdala, ale alespoň ten vztah. Takže do třetice - Maurizio. Jelikož nebyl nejmladší, když jsme se dali dohromady a věděl o mých trablech, zašli jsme po roce našeho soužití do centra asistované reprodukce tady v Perugii. V šoku ze staré a ošklivé nemocnice, kde bylo gynekologické křeslo z dob ,,krále Klacka,"ale s touhou po dítěti, podstoupila jsem znova všechny testy. A že jich nebylo málo. Mohla jsem jezdit do Florencie, kde je určitě hezčí a novější centrum, ale jezdit dvěstě kilometrů několikrát týdně se mi nechtělo. A pak, centrum v Perugii má výborné výsledky. I když na první pohled to tam opravdu vypadalo jak ve staré nemocnici v Jílemnici. Já zvyklá na nový Motol, na nejmodernější křeslo, na převlékací kabinku - povím vám teď, jak proběhlo jedno vyšetření, které se prý v Motole provádí pod narkózou.

Nevzpomínám si už na název tohoto vyšetření, ale na tu bolest nikdy nezapomenu. Přijela jsem do Perugie sama, nikdo mi neřekl, že se pak budu svíjet v bolesti a budu muset ležet hodinu v autě, než budu schopná nastartovat. Vejdu do ordinace a sestřička mi povídá, abych se svlékla. Kabinku jsem hledala marně. Naštěstí jsem od mládí  naučená nosit na gynekologii v tašce sukýnku, abych nechodila po ordinaci s holým zadkem. Vlezu na křeslo a doktorka začne něco psát - za stolem přímo naproti gynekologickému křeslu. Tak to jsem neviděla ani ve filmu z padesátých let! Z mojí krátké sukýnky jsem rázem udělala maxi sukni pod kolena. Poté ke mně přistoupí s tlustou, asi třicet centimetrů dlouhou jehlou a povídá ,,trochu to zabolí, bude to asi jako bolest při menstruaci." Bojím se, protože já mám od mládí dost bolestivou menstruaci. ,,Já při menstruaci ve dvaceti omdlévala. Teď je to lepší, ale alespoň dva Brufeny to vždycky chce," upozorňuji pro jistotu doktorku i sestry. ,,To bude jen vteřinka,"uklidňují mě sestřičky, které jsou tam naštěstí dvě. Proč naštěstí? Protože to byla taková bolest, že ta ,,vteřinka" byla jak hodina a já na tom křesle začala omdlévat. Každá sestra čapla a vztyčila jednu mojí nohu, trochu mě propleskly a s úsměvem mi oznámily, že nejsem jediná, kdo jim tu omdlel. ,,Poležte si chvilku, než paní doktorka napíše zprávu," pohladila mě sestřička, ale stále mi držela tu nohu. Paní doktorka psala, občas se na mne podívala a já byla rudá až za ušima - moje sukně byla v tu chvilku totálně na nic. Já vím, je to gynekoložka, je to doktorka, ale i tak..........to si ten stůl nemůže otočit směrem k oknu?! ,,Už se můžu obléknout?" ,,No jestli se vám už nemotá hlava" odpoví mi sestřičky a konečně mi pustí nohy. ,,Ty dveře vlevo jsou toaleta, jestli potřebujete." ,,Ano, dojdu si a obléknu se tam." Otevřu dveře vlevo a myslím, že jsem se musela splést. ,,Tady?" Zeptám se nevěřícně. Nespletla jsem se. To stará koupelna s vanou, plná různých krabic a barelů, kde vedle záchodové mísy stojí kýbl s mopem a spousta jiných věcí, to má být záchod na gynekologii? Brrr - oklepala jsem se hnusem, jen jsem to viděla. Když jsem se oblékala, držela jsem zbytek oblečení v podpaží. Tohle jsem naštěstí za deset let v Itálii viděla prvně a doufám, že naposledy. Odbelhala jsem se do auta a jak už jsem psala, ležela jsem tam hodinu, než jsem byla schopná odjet. Hroznej zážitek! V tom roce jsem šla ještě na jedno podobné vyšetření. To už se mnou jel Maurizio a můj ex gynekolog z Motola mi poradil, abych si vzala alespoň Brufen před vyšetřením. I když tohle by prý nemělo být tak bolestivé - a nebylo. On je prostě pan doktor Vrtiška třída! Já mu po tom hrozném zážitku volala do Motola, abych se zeptala, zda se to dělá stejně i v Praze. Nedělá! A ač není již několik let můj lékař, vše mi po telefonu vysvětlil. I v Itálii byla všechna vyšetření v pořádku a my měli začít uvažovat nad umělým oplodněním. 

Psal se rok 2011 a na ten rok nikdy nezapomenu! V květnu, na den matek mi umřela mamka, když jsme byli na cestě do Kalábrie, za otcem Maurizia, který byl taktéž vážně nemocný. Odletěli jsme na pohřeb do Prahy, a tam jsem měla prvně to mravenčení v obličeji a v puse. V srpnu jsme odjeli na letní dovolenou do Kalábrie, ale byly to těžké dva týdny, kdy umíral Mauriziův táta. Pohřeb v Kalábrii pak trvá tři dny a s mrtvým zůstanete celou noc v domě. Pro mne to bylo něco nevídaného. Jít políbit mrtvého na čelo mě nikdo nedonutil. Ani jít do místnosti, kde byla celý den otevřená rakev a chodily tam zástupy dospělích i dětí. Třetí hrozná zpráva byla, že bratr Maurizia má rakovinu. Byl to šílený rok a na umělé oplodnění jsme neměli ani pomyšlení. Dovedete si představit, když jsem šla pak v lednu na magnetickou rezonanci a v hlavě mi našli dvě cysty, jak jsem se bála. Nevěděla jsem, že ta cysta tam může být již od dětství a nemusí se vůbec zvětšovat. 

,,Na umělé oplodnění nejdu. Pokud jsem neotěhotněla přírodní cestou za tolik let a se třemi partnery, nebudu to ,,lámat přes koleno." Říkala jsem všem, co se mě ptali na těhotenství. Asi se ten rok ve mně něco ,,zlomilo." Bylo mi skoro čtyřicet, pokud bych chtěla na umělé oplodnění, musela bych dělat spoustu testů znova a uvědomila jsem si, jak je život křehký. Začala jsem si nějak víc užívat každodenních maličkostí, být šťastná za to co mám a přestala jsem závidět těhotným kamarádkám. Přehoupla se mi čtyřicítka a já přestala být i smutná při menstruaci - naopak. Jak mám den zpoždění, už se bojím, abych nebyla těhotná. Přece jenom je mi jednačtyřicet, Mauriziovi skoro třiapadesát a nemáme tolik elánu jako před lety.

Můj ex manžel má díky několika umělým oplodněním dvojčátka - kluka a holku, ideální. Francesco má ročního chlapečka, těm to šlo hned. Jeho přítelkyně je od dvacet let mladší než on a on je hřebec, jak říkal můj gynekolog. A já? Já si občas pomyslím, že je škoda, že nebudu nikdy máma. Ale pak si vzpomenu na to, co říkávala moje mamka. ,,Škoda? Škoda je dobrého člověka!" A hned mě ty tristní myšlenky přejdou. Snažím se užívat si života, myslet pozitivně a být šťastná. Šťastná za to, že tu jsem!