Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Přistěhovalci aneb Nějak jsem to přehodnotila

Jak to ty ženský s malejma dětma dělají, že všechno stíhají a furt vypadají, jako by zrovna vylezly ze žurnálu? Já nestíhám nic a vylezla jsem, podle mé fazónky, tak maximálně z odchytový stanice pro veverky.

Každý den, dopoledne i odpoledne, chodí k nám do obchůdku maminky s malejma dětma na kafíčko. Tyhle maminky se nejspíš oblékají v Pařížské ulici, obden si skočí ke kadeřníkovi i na manikúru a obličej mají odpočatej, jakoby spaly dvanáct hodin. Nějak tomu nerozumím. Mají kuchařku, uklízečku a manžela, co všechno dotuje? Já poslední dobou nestíhala ani kadeřnici a připadala jsem si jak ošklivka Betty. Třikrát v týdnu jsem jela z práce do Vršovic uklidit, vyprat a ošéfovat papoušky, pak nakoupit a honem do Karlína uvařit, aby ti dva hladovci měli něco pořádného a nejedli jen polotovary.

,,No jo, už nejsem nejmladší, přišel střední věk a těm maminám je alespoň o dvacku míň," uklidňuju se, když se podívám ráno do zrcadla. Navíc se teď nemůžu ani namalovat, protože mám kolem očí nějakou alergii a vypadám jak angorák. Dát mi do ruky lízátko, tak můžu hrát z fleku Marfušku.

,,Vždyť ti to sluší Kájo, stačí si nasadit sluneční brýle nebo dát vlasy přes obličej a jsi kočka," dobírá si mne Michael, když se ráno rozčiluju před zrcadlem, protože bych se tak ráda nalíčila a nesmím.

,,Víš co, raději se přece jenom trochu mázni, ať maj ty lidi pěknej den. Na horor se dívali včera večer, nemusí ho vidět i po ránu." Jo, je vtipnej, pořád se s ním směju, i když jsem naprdnutá. A on, ač má starostí plnou hlavu, pořád se snaží, abych byla já i jeho nejbližší v pohodě, což na něm strašně oceňuju.

,,Hele Key, pojedeme o víkendu někam vláčkem, někam do podzimní přírody, kde si vyčistíme hlavu a nadýchneme se čerstvosti do příštího týdne. Potřebujeme to oba." Navrhl mi před několika týdny, když jsem se zase vztekala. Key, tak mi občas Michael říká a říkal hlavně na začátku. Prý jsem klíč k jeho dalšímu životu i k srdci. Ale takému jméno Kája připomínalo Káju Maříka. Takže vymýšlel něco jiného hezkého a vymyslel (mne tenkrát při pohledu do zrcadla napadla na K jen kulička).

,,Jo do přírody to bych jela. V lese si vždycky vyčistím hlavu. Miluju tam ten klid, jen šumění stromů, zpěv ptáků a bublání potoka (pokud tam nějakej je). A tak  jsme se rozhodli, že těch sto let naší krásné republiky neoslavíme jako tisíce spoluobčanů ve zlaté stověžaté, ale že si vyrazíme do české přírody s Českými drahami a dáme si cestou pár českých piv. Já se těšila na vláček a na zlatavý podzim, Michael na koleje a na zlatý mok v nějaké nádražní hospůdce. Každý se těšil na to svoje. Důležité je vždy skloubit věci tak, abychom byli oba spokojený.

Vršovické nádraží je pěkné, což o to, ale hospůdka tam není, jen pekárna. Jo já byla spokojená, s pusou plnou koblih, ale Michael posmutněl, že si nedá ten svůj točenej zahajovací kousek.

,,Neboj, dáš si v Čerčanech," utěšovala jsem ho. Oba máme rádi Posázaví, tudíž náš výlet nabral trasu Čerčany - Týnec nad Sázavou. Tuhle oblast obzvlášť miluju, prožila jsem tu mládí. Jenže ani v Čerčanech neměli nádražní hospodu.

,,Pojď, dojdeme tři kilometry do Poříčí, tam to znám jak svý boty, jezdívala jsem tam patnáct let a znám tři výborné hospody. Navíc v té u nádraží skvěle vaří. Dáš si pivko a oslavíme tu stovku." Došli jsme tedy podél řeky do Poříčí nad Sázavou.

Cestou jsme potkali něco neuvěřitelného (viz foto). Jak tohle může někdo těm zvířatům udělat? A to spojení solárních panelů a daňků, chtělo se mi brečet. Chudáci zvířata. Nejraději bych rozstříhala ten plot!

Moje vesnička mládí, která bývávala plná lidí, hospod a různých akcí zela prázdnotou. Spodní hospoda byla zavřená (stejně tak penzion u hřiště) a z hospody u nádraží udělali jídelnu, která funguje jen ve všední dny.

,,No to je bordel, taková skvělá vesnice to bejvala. Kam ty lidi choděj na pivo a na pokec? Vesnice bez hospody? Kam ta naše rodná hrouda spěje? Poříčí, vesničko mého mládí, ty jsi teda dopadla." Rozčilovala jsem se, protože už jsem měla hlad i žízeň a před námi osm kilometrů do Týnce nad Sázavou.

Vietnamskej krámek byl ten, kdo nás nakonec zachránil! Ať si říká kdo chce co chce, ale tyhle krámky, kterých je všude jako hub po dešti, ty nás zachraňují často. Zpočátku jsem nadávala, že jsou na každém rohu, že u nás ve Vršovicích už nic jiného není než Vietnamci (ať jsou to potraviny, hadry, restaurace nebo salony na nehty a masáže). Ale čím dál častěji zjišťuji, že nebýt těhle pracantů, tak jsem xkrát bez večeře (když se vracím pozdě z práce), bez zdravé snídaně (když běžím pozdě do práce a koupím si u nich alespoň ovoce) a možná už bych byla ve cvokárně (když mne občas po návratu z Itálie chytla depka ze samoty a já si k nim v deset večer skočila pro lahvinku vína a pro krabičku cigaret). Vietnamské krámky jsou prostě fajn. A hlavně na vesnicích, jako je Poříčí nad Sázavou nebo Načeradec, kde o víkendu široko daleko není nic jiného otevřeného. Tam z nich mám obzvlášť radost!

Občerstvili jsme se tedy houskou se salámem a jedním pivsonem v plechu na nádražní lavičce (zlatá Koruna na stojáka), nějaké ty cukry a limo si vzali na cestu a vydali jsme se krásnou barevnou podzimní krajinou (viz foto), přes Potočiny a Měsíční údolí do Vidlákokovi Lhoty. Zalesněným údolím, kde bublal Konopišťký potok se šlo krásně, ale od Lhoty do Týnce vedla cesta buď přes pole nebo po hlavní silnici.

,,Něco si stopnem," napadlo Michaela.

,,Ty jsi blázen, já jsem nestopovala jako mladá a budu stopovat na stará kolena? Kdo ti asi v dnešní době zastaví. A vůbec, já se stopovat vždycky bála a na tom se nic nezměnilo. Stopem nejedu." Jenže než jsem se vykecala, Michael mávnul na prví auto a ono o pár metrů dál na křižovatce zastavilo. Ani jeden jsme nevěřili, že by to bylo možné, takhle rychle, a tak jsme na kraji toho pole stáli a čuměli jak dvě vyoraný myši. Když ale řidič auta zatroubil, oba jsme se s radostí rozeběhli. Přiběhla jsem k Oktávii, koukla do okýnka řidiče, abych mu poděkovala a najednou jsem strnula. Dva kluci tmavé pleti, potetovaný od hlavy k patě, ověnčený řetězama a v zadní části auta kouřová skla. Né, nejsem rasista, ale asi bych se cítila mnohem klidněji, kdyby v autě seděl nějakej starší pán s paní nebo rodinka s dítětem. Než jsem stačila cokoli říct, Michael nasedl dozadu, a tak jsem nasedla taky. Když jsem viděla jeho výraz v obličeji, stáhnul se mi zadek strachy ještě víc. Ale to bych nebyla já, abych se nesnažila zlehčit situaci.

,,Kluci jedete na Týnec? A vy jste z Benešovska? Já to tu dobře znám a mám tu spoustu kamarádů," mlela jsem jak kafemlejnek. Možná jsem si myslela, že nás raději vysadí. Kluci se na sebe podívali a něco si mezi sebou řekli jazykem, kterému jsem nerozuměla. Pozorovala jsem je i dveře, jestli se nějak nezamknou a hlavou mi proběhlo asi deset detektivek, ve kterých jsem se snažila najít konec, řešení - co kdyby. Přemýšlela jsem kde co nejdřív vystoupit, co mám v batohu, kdyby nás někam odvezli a přepadli. Ano, přiznávám, jela jsem prvně v životě stopem a byla jsem pos...á až za ušima. Jen na upřesnění, fakt nejsem rasista, (to bych nemohla žít léta v Itálii) byla bych podělaná i kdyby to byli dva bílý potetovaní a řetězama ověnčení týpci.

,,Co jste říkali, já vám nerozumím," snažila jsem se s nima dál komunikovat a Michael do mne strkal, ať jsem zticha.

,,My nemluvíme vaším jazykem, my mluvíme rómsky," řekl mi řidič auta. 

,,Jóóó vy jste Rómové," ve vteřině jsem si vzpomněla na kamaráda Patrika Bangu, kterej se vždycky naštve, když řeknu cikáni.

,,My nejsme cikáni, rozčílí se ten vedle, my jsme Rumuni."

Tak to se mi ,,ulevilo" a Michalovi očividně taky. Kdyby to byli alespoň naši cikáni, ale oni ještě cizinci, pomyslela jsem si a začala se modlit, aby na cestě do Týnce nebyla žádná odbočka, protože to bych asi vyskakovala za jízdy v zatáčce.

,,Tady tu odbočku znám, ta vede do Poříčí, tam mám spoustu kamarádů," vypadlo ze mne u jediné odbočky do houštin. Naštěstí jinak kolem samá pole. Pak se se mnou začali bavit, asi už nechtěli poslouchat, jak furt melu, tak mi vyprávěli, že jsou z Benešova, že tu jeden žije šest let, druhý pár měsíců, a že jedou do Týnce na pouť.

,,Asi jedou za holkama," zašeptala jsem a bylo mi hned líp. Ale pro jistotu jsem hned za cedulí Týnce řekla, že si vyskočíme, protože se chceme podívat k ,,zámečku," kam jsem jako náctiletá chodívala na zábavy.

,,Jo, to je tady nahoře, tam vás hodím," řekl řidič a odbočil vlevo do kopce. Dovezli nás až před hospodu, popřáli šťastnou cestu a odjeli. Mně i Michalovi spadl kámen z obličeje (strachy nám zkameněl) a zase jsme se začali usmívat.

,,Jsme to ale dva pitomci, takový hodný kluci," odfoukla jsem si. V Itálii jsem se Rumunů bála, protože jsem je vídala jen pod vlivem alkoholu u barů nebo v novinách v černé kronice. Ale člověk jak stárne, tak moudří, víc přemýšlí a přehodnocuje.

Cestou na vlak jsem si dala velkou cukrovou vatu (kluci nekecali, byla tam velká pouť u nádraží), ale ani tady neměli tu hospůdku u kolejí, na kterou se Mišák tolik těšil. A tak já měla zas zalepenou pusu (tentokrát oproti koblihám i ruce) a on jel chudák Posázavských pacifikem zpět na Prahu žíznivej.

,,Nechceš trochu sladké vaty na nervy?" Bylo mi ho trošku líto.

,,Já vím, jseš celej den bez jediného zlatavého moku v hrdle, ale buď rád, že vůbec to hrdlo máš. Taky nás mohli někde zamordovat. Ve všem musíš hledat tu pozitivní stránku." Řekla jsem s úsměvem a cpala jsem mu furt před obličej tu cukrovou vatu, kdyby si to náhodou rozmyslel. Ale nerozmyslel, asi chtěl, abych jí snědla co nejvíc, zalepila si pusu a konečně chvilku držela klapačku. 

,,A už nikdy u tý silnice nemávej! Tohle bylo moje první a poslední stopování v životě," dodala jsem s vykřičníkem v hlase. Potom jsem už zavřela pusu a jen jsem obdivovala krásy podzimní přírody z Posázavského pacifiku. 

Na nádraží Praha Bráník nás čekalo překvapení. Nejen že tu mají nádražní hospodu, ale také tu stál historický vlak s lokomotivou Šlechtičnou. To bylo krásy a spokojenosti na obou stranách.

A tak jsme ten náš, původně romantický a ryze český výlet ke stému výročí České republiky zvládli bez žízně, hladu a puchejřů díky přistěhovalcům!

Ovšem zakončení bylo hezky česky v Braníku, pózováním u tmavomodrého vlakového salonního vozu, který byl vyrobený pro T. G. Masaryka v roce 1930, s jedním zlatavým Braníkem v ruce. 

Konec dobrý, všechno dobré ;) 

Autor: Karla Šimonovská - Slezáková | úterý 27.11.2018 7:03 | karma článku: 33,14 | přečteno: 3594x
  • Další články autora

Karla Šimonovská - Slezáková

Když byla zima tužší a tráva zelenější

Tak vám nevím, byly ty české vodní toky v dobách socialismu čistší nebo jsme bývali větší čuňata? V letech osmdesátých, koupali jsme se v létě kdekoli. V řekách, v rybnících, dokonce i v potoce. Dneska bych do Sázavy nevlezla.

14.6.2024 v 8:24 | Karma: 27,24 | Přečteno: 747x | Diskuse| Ostatní

Karla Šimonovská - Slezáková

Už nechci řvát

Štěstí a radost, to by chtěl mít každý a nejlépe denně. Avšak tahle dvě slova představují pro každého z nás něco jiného. Pro mne třeba návraty do osmdesátých let.

10.5.2024 v 9:05 | Karma: 34,68 | Přečteno: 2193x | Diskuse| Fotoblogy

Karla Šimonovská - Slezáková

Pohlaď svoje tělo

Taky se sami občas hladíte? Ne? Tak to zkuste a podívejte se na své tělo alespoň někdy jako na zázrak.

21.4.2024 v 11:11 | Karma: 33,68 | Přečteno: 2557x | Diskuse| Ostatní

Karla Šimonovská - Slezáková

Nekritizuj

,,Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc," zpívá se v jedné slavné veselohře, kterou všichni znají, ale mnozí by si ji měli pouštět každé ráno při probuzení. Pak by se možná chovali k druhým jinak.

20.2.2024 v 19:51 | Karma: 37,58 | Přečteno: 3154x | Diskuse| Ostatní

Karla Šimonovská - Slezáková

Padesátiletá Pipina

,,Ty jsi exhibicionista?" Zeptala se jedna žena mého přítele, když jsme se včera sešli před základní školou.

11.2.2024 v 20:44 | Karma: 34,38 | Přečteno: 1849x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Čechy zasáhly extrémní bouřky, padaly obří kroupy. Hasiči měli stovky výjezdů

21. června 2024  9:39,  aktualizováno  22:58

Přes Česko prošly velmi extrémní bouřky s nárazy větru kolem 90 kilometrů za hodinu a krupobití....

Češi vjeli do vojenské zóny, fotili se u tanku. Dítě pak usmrtil nalezený granát

21. června 2024  8:52,  aktualizováno  18:16

Chorvatská policie propustila Čecha vyšetřovaného kvůli výbuchu u města Obrovac, při němž zemřelo...

Komentátor Schmarcz se v televizi pohádal se Šlachtou, pak zmizel ze studia

19. června 2024  20:51

„Já jsem se zastal kluků policistů a vy do toho taháte politiku,“ začal křičet komentátor Martin...

Ruská jaderná ponorka plula u pobřeží Floridy. Fotky ukazují její poškození

19. června 2024  13:53

Ruská flotila, která navštívila Havanu, se rozdělila. Část pluje od Kuby směrem k Venezuele,...

Východem Česka prošly silné bouřky a krupobití. Padající strom zabil člověka

19. června 2024  7:32,  aktualizováno  20.6 6:37

Velmi silné bouřky, které ve středu večer zasáhly Moravu a Slezsko, mají jednu oběť. V Českém...

Není třeba mluvit o normalizaci vztahů, řekl Pavel. Slováci se pustili do Fialy

26. června 2024  6:45,  aktualizováno  12:53

Nový slovenský prezident Peter Pellegrini přijel do Prahy na první zahraniční návštěvu. „Vnímám to...

VIDEO: Ukrajinci sestřelují drony z cvičného Jak-52. Obyčejnou brokovnicí

26. června 2024  12:53

Vznikl v sedmdesátých letech jako cvičné a sportovní letadlo, dnes ale Jakovlev Jak-52 plní nad...

Oběť jsem já, hájí se cyklista, po jehož útoku zemřela řidička

26. června 2024  11:43,  aktualizováno  12:52

Řidička, která po konfliktu s cyklistou Václavem Socherem před dvěma lety zemřela v nemocnici, si...

Proč nestíháte schvalování atentátu? Ficova vláda kritizuje českou policii

26. června 2024  12:01,  aktualizováno  12:50

Poslanecký klub nejsilnější slovenské vládní strany Směr-sociální demokracie (Směr-SD) premiéra...

Rozdáváme dětský opalovací krém ZDARMA
Rozdáváme dětský opalovací krém ZDARMA

S přicházejícím létem je nutné myslet na ochranu pokožky, zejména u dětí. Přihlaste se do testování a vyzkoušejte dětský opalovací krém Cool Kids...

  • Počet článků 267
  • Celková karma 31,87
  • Průměrná čtenost 3455x
Pražanda, která žila 12 let ve střední Itálii, ráda na ni vzpomíná, ale ještě raději vzpomíná na osmdesátá léta v Československu.
Co mě baví? Žít, snít a vzpomínat na dětství! 
Zpátky do osmdesátek se dostanete s mou knihou Zrzavé dětství v socialismu.