Pracovití muži z jiné doby aneb Mé vzpomínky na socialismus

Kde ty ,,loňské sněhy" jsou, když ještě chlapi uměli doma všechno opravit - od nábytku, přes elektřinu, až po vlastní automobil. Dneska je ta omladina samej študovanej, ale na výměnu těsnění u baterie si musí volat řemeslníka.

A řemeslníků je stále míň a míň. Nevím nevím, kdo bude čistit komíny, opravovat střechy, měnit vodovodní trubky a malovat pokoje, až ,,Husákovi děti" půjdou do důchodu. Ty jsou totiž asi jedny z posledních, kdo tenkrát ještě přeplnil střední odborná učiliště a vyučil se nějakému řemeslu.

Když nám nedávno dělali na baráku fasádu a nová špaletová okna, pokaždé přijela firma, kde bylo několik českých řemeslníků v mých letech  (či starší) a ti mladí, ti byli z Ukrajiny. Pracovití, česky mluvící, slušní kluci kolem dvaceti let. 

Jsou ještě dnes vůbec učiliště truhlářů, tesařů, zedníků, malířů nebo je to samá střední škola? Už před lety jsem četla, že spousta učilišť se ruší. I z mého SOU Jablonského je už mnoho let Obchodní akademie Holešovice. Dnes praskají ve švech hlavně gymnázia a kdo se tam nedostane, jde na soukromou střední školu, kam ho vezmou i bez větších znalostí. No a letos, to bude asi vůbec veselej ročník ,,doštudovanejch," hlavně ti, co chudáci neměli celej rok praxi. 

Za mého dospívání se na střední a poté vysokou školu dostali jen ti s opravdu dobrým prospěchem. No, možná ještě nějaké protekční dítko prošlo sítem, ale nikoho takového jsem osobně neznala. I na dobré učiliště byl tenkrát problém se dostat. Ta lepší SOU (střední odborná učiliště) bývala plná ještě před vyplněním přihlášek - obzvlášť kadeřnice, aranžérky, automechanici nebo kuchaři. 

Vždyť rčení, že řemeslo má zlaté dno, říká se co pamatuju. Jen ti mladí si dnes nějak neuvědomují, že řemeslníci budou potřeba vždycky. A v dnešní době, platí se dobrý řemeslník opravdu zlatem. Nejméně 500 Kč na hodinu, materiál, parkovné na zónách a ještě mu šoupnete tuzéra, pokud byl šikovnej a neudělal bordel. A kdo má navíc zlaté ručičky, jako třeba můj švagr, umí pak opravit všechno, nejen to, v čem se vyučil. Nebo Pavel (syn máminé kamarádky Dany), který je stejný ročník jako já - vyučil se automechanikem a dnes předělá celej rodinnej dům i se zahradou.

Tihle kluci středního věku jsou stejně šikovní a pracovití, jako býval můj táta, strejda Krbec (táty bratranec, strejda Vašek (táty brácha) nebo Martin (manžel mé sestřenice) a jeho syn Marťas (který bohužel zemřel mladý, ale byl také strašně šikovný a pracovitý).

No jo, to jsou muži z jiné doby, ti se dřiny nebáli a ani se jí nikdy nevyhýbali. Přes týden chodili do práce, o víkendech pracovali doma. Táta i strejda uměli postavit dům, vyrobit nábytek, opravit pračku i svého miláčka na čtyřech kolech. Já vím, dnešní Škodovku si neopravíte ,,na koleni" jako Embéčko nebo Trabanta, asi ani pračka už nebude tak lehce opravitelná, jako bývalo kombinované Romo nebo první automatky, ale udělat zídku, opravit lampičku, položit dlažbu nebo vymalovat, to tenkrát uměl každej chlap. A každej kluk si uměl udělat draka, postavit káru, opravit kolo ... viděli to u svých otců a učili se být manuálně zruční už od dětství, což bylo pro ně v dospělosti velké plus. 

Mého tátu si pamatuju jako kutila. Byl furt ve sklepě, ve své dílně, u ponku a u svěráku. Pořád něco vyráběl, vylepšoval. Dělal se dřevem nejen pro nás, ale i pro naše známé. Strejda Krbec (táty bratranec) bydlel také v Hlubočepích a pracoval s tátou na Barrandově v ateliérech. Ten uměl zase s kovem, takže si s tátou vypomáhali. Oba měli dole v baráku dílničku, v té dílničce basičku a hlavně klid od ženskejch. Jelikož jsme měli doma kotel, táta často řezal cirkulárkou, sekal dřevo nebo skládal uhlí a brikety. Občas jsem mu pomáhala, hlavně uklidit ten bordel, co na dvoře zůstal, ale cirkulárky jsem se bála (a bojím se dodnes). S malou pilou mi to nešlo, protože jak říkával táta - furt jsem čuměla kde co lítá a né co řežu - vždycky se mi to tam zašprclo. No a k sekerce mě raději nepustil - byla jsem pro něj sice malej Karel, ale měl mě rád a věděl, že nejsem moc šikovná. Jako truhlář (stavěč scénických dekorací u FS Barrandov) měl dřeva dost. Vždycky, když se v ateliérech bourala nějaká kulisa, dal klukům s Avií flašku rumu a oni mu to, co se mělo likvidovat, odvezli až na dvůr. Něco se použilo na topení, lepší fošny třeba na zahradní stůl a lavice. Táta si uměl poradit s každým dřevem, jen se mnou ne.

Táty brácha - strejda Vašek z Piletic, ten si zase postavil Šumperák. Svého Moskviče si také opečovával sám a na jeho zahradě to vypadalo krásně, jako na zahradě Martinů (zeťáka s vnukem) z druhé strany Piletic. Zděný domeček na nářadí, králíkárny, výběh pro slepice i chlívek pro prase, chodníčky a krásný plot - všechno si udělali sami. Vzájemně si pomáhali, denně se navštěvovali a všichni dřeli nejen o víkendech, ale i v týdnu po práci. Myslím, že je to i bavilo. V televizi stejně nic nebylo (na těch dvou programech) do hospody tihle kluci nechodili, měli sedmý schod a venku, na čerstvém vzduchu, s vůní domova (hnoje z JZD), bylo vždycky dobře. Někdy se mi stejská ... . 

Mně bylo v Pileticích taky vždycky dobře, na obou zahradách, v obou domech - ať u tety Máni nebo u sestřenice Ivy. Ale nejlíp, nejlíp mi tam bylo o zabijačkách, když táta, strejda i Martin dělali prdelačku, plnili jitrnice a ženský v kuchyni vařily ovar. Celý den bylo z baráku i ze stodoly slyšet:,,Kájo, Martínku, pojďte si dát kousek jazýčku, ovar s křenem, jitrnici, limonádu, koláče ... zlatý časy! 

Já byla vždycky přes to žrádlo, když nad tím tak přemýšlím. Snad jen okolo té dvacítky jsem to trošku šidila - polévky z pytlíku, čínské polévky, konzervy, polotovary, Mekáč několikrát týdně, skoro žádná domácí strava - fuj! Naštěstí jsem se pak odstěhovala do Itálie a poznala, že díky jídlu se Italové dožívají tak vysokého věku, protože jídlo je pro Itala podstata života. Naučila se od nich jíst lépe, chutněji, zdravěji a dietněji. Jen nesmím chodit do hospody na hotovky, protože já jsem schopná sníst guláš nebo svíčkovou se šesti - i s polívkou. Díky Bohu, že jsem měla vždycky rychlé spalování a neříkali mi Metráček. Mohla jsem si dát cokoli, v jakémkoli množství, jak v dětství, tak v Itálii a netloustla jsem. Za to tam nahoru děkuju často. Váleček začínám být až teď´, v téhle kovidodobě. Jenže to si člověk zase řekne:,,No co, hlavně ať jsem zdravá." ;)  

Tak se opatrujte, ať jste zdraví i vy, snad už brzo budeme zase všichni normálně žít, pracovat a navštěvovat se. Zatím můžeme alespoň doma zavzpomínat na staré dobré časy našeho dětství, mládí a hlavně na naše rodiče, kteří se pro nás tolik nadřeli.