Taky se sami občas hladíte? Ne? Tak to zkuste a podívejte se na své tělo alespoň někdy jako na zázrak.
Nejvíc námětů na články mě napadá ráno v posteli, hned po probuzení. Michael říká, že nezná nikoho jiného, kdo hned po ránu otevře zároveň s očima i pusu ... a už jí nezavře. Když já mám tu dobu v hlavě nejvíc myšlenek a v těle nejvíc elánu.
Přes den se něco přihodí, ale večer už jsem na psaní unavená. Pak jdu spát a hned po probuzení naskočí můza. Honí se mi hlavou věty, které bych chtěla okamžitě sepsat. Jenže znáte to – přes týden od rána do večera v práci, o víkendech nějaké výlety či akce a námět končí ,,v šuplíku.“ Nebo maximálně v uších Michala, kterému mé myšlenky hned po probuzení sypu do hlavy – chudák! To jen na okraj vysvětlení, proč teď píšu méně blogů, i když psaní miluju. Prostě nějak nestíhám. A není to ,,Italkou,“ na což jsem se vymlouvala dřív, ale asi už mi to stáří klepe na dveře.
Poslední dobou fakt nějak nic nestíhám. Já už chápu ty seniory co říkají, že v důchodu nechodí do práce, ale stihnou toho míň než dřív. Člověk je s narůstajícím věkem prostě pomalejší a všechno mu dýl trvá. Nějak se mi zdá, že ty dny utíkají rychleji než v mládí. Vždyť je to chvilka, co jsem se těšila na Vánoce a už je i po Velikonocích. Mamma mia (jak by se řeklo v Itálii) ten čas taaak strašně rychle letí. U nás v Čechách říkáme:,,Pane Bože, Ježíši Kriste, Ježíš Mariá,“ ale kdyby nám věřící Italové rozumněli, tak by jen nevěřícně kroutili hlavou, jak bereme do úst svaté nadarmo za každou kravinou co vyslovíme. Takže já říkám mamma mia.
Občas mi připadá, že jsem furt jen v práci a nic jiného nestíhám (krom víkendů). A i když mě moje práce opravdu baví, chtěla bych v týdnu dělat i něco jiného, ale večer už prostě nemám sílu jako dřív.
Můj kamarád Čihi, když se potkáme a vzájemně si postěžujeme co nás zase bolí, zaklepe mi na rameno a zašeptá:,,Jsem tvoje stáří.“ Ano, tu písničku znám a ještě před pár lety jsem se jeho poklepání smála - dnes už méně. Pravdu má ten padesátník, stáří nám klepe na dveře, i když se stále mentálně cítíme na třicet. Vidím nás v Týnci nad Sázavou na diskotéce, když nám bylo dvacet let a přijde mi ta vzpomínka jako předloňská.
Navíc co jsem mluvila se spolužákama, tak nás každého každý den něco bolí – a každý den něco jiného. Sice se zatím smějem, že jsme jak naše babičky, když jsme jako děti poslouchaly jejich hovory se sousedkama o nemocech. Ale pak si uvědomíme, že jdeme do jejich věku. A tenkrát už naše babičky chodily v padesáti letech do důchodu. Takže my už jsme vlastně důchodci. No to je parádička.
Nejlíp si o tom poslední dobou popovídám s lékárnicemi v mém věku, když si jdu koupit prášky. Holky v přechodu si prostě rozumí. To jsem vlastně zjistila i včera večer v restauraci v Hlubočepích, kam chodíme na country večery. Seděla jsem u stolu s Helčou a Radkou - holky plus mínus v mém věku a u tématu přibývání na váze či červeného jetele jsme si dost rozumněly. Naštěstí to bereme tak jak to je, takže jsme se u té dlouhé debaty hodně nasmály.
Nedávno jsem si taky vzpomněla na slova mého gynekologa, který mi před pětadvaceti lety řekl:,,Já když se ráno probudím a nic mě nebolí, tak se štípnu, jestli žiju.“ Tehdy mu bylo taky kolem padesátky. Mne naopak bolí všechno večer, ale jak víme, spánek je dobrý lékař a tělo jeho poslušný pacient. Díky Bohu!!!
Naše tělo bereme jako samozřejmost, často na něm chceme spoustu věcí předělat, obzvláště ženy bývají mnoho let se svým tělem nespokojené. A vůbec si neuvědomujeme pokud je tělo zdravé, jaký je to unikát, zázrak a štěstí. Ať jsme hubené či plnoštíhlé, s prsama či bez, se zadnicí jak J.Lo. nebo s prdelkou jako kluk – každé zdravé tělo je nádherné, protože je to ten největší dar. Ať je jaké je, hlavně když funguje!
Jenže tohle si v mládí málokdo uvědomuje. I já jsem bývala nespokojená se svým tělem a zakomplexovaná, i když z mého dnešního pohledu (paní ve středním – vlastně skoro v důchodovém věku) jsem tenkrát neměla důvod a tehdejší padesátníci mi to říkávali. Ale kdo jim v osmnácti věřil? Stejně tak nevěří dnešní mládí nám a nechává si píchat botox už ve dvaceti a přešívat obličej ve třiceti, i když to vůbec nepotřebuje. Naštěstí v době mého mládí byl maximálně peroxid v tabletách na vlasy, samoopalovací krém Sahara a Dermacol na obličej - což nám na chvilku (naštěstí opravdu jen na chvilku) víc uškodilo než pomohlo ke kráse. Vlasy jako chemlon, flekaté nohy i ruce a obličej plný akné – no moc pěkná jsem díky těmto přípravkům byla. Ale mimiku obličeje mi to naštěstí neomezilo.
Teď si svého těla vážím, ať je jaké je – hlavně když bude zdravé a normálně funkční, protože když člověk může pracovat, sportovat, tancovat a milovat, tak je jedno kolik má vrásek nebo kil navíc.
Važ si svého těla a pohlaď ho, zaslouží si to!
Kolikrát hladíme partnera, děti, rodiče, protože jsme rádi že jsou – že je máme. Ale pohladit naše tělo nám přijde zvláštní. Občas si každý určitě pohladil břicho - když ho bolelo, aby bolet přestalo. Nebo tvář pokud ho bolel zub. Doufáme že to pomůže, že nám naše tělo a někdo shora pomůže od bolesti. Alespoň já to tak měla a mám. Ale vděk tělu bychom měli projevovat i když nás nic nebolí. Třeba ráno po probuzení, jako poděkování za noční regeneraci, za tu práci, kterou s námi má. My si přes den pěkně sedíme v autě nebo u počítače, večer si dáme pár skleniček a třeba nějakou tu klobásku k tomu. Pak jdeme na x hodin odpočívat a naše tělo po celou dobu našeho spánku maká, odbourává, regeneruje, čistí. Ono se vlastně nezastaví ani přes den, ani v noci.
Já když jdu večer spát a bolí mě krční páteř se kterou mám už pár let problém (z přetížení), těším se na tu úlevu. Mám anatomický polštář, který pomáhá od bolesti a vozím si ho i do hotelů, protože na jiném se nevyspím. Na bederní páteř mi zase pomůže matrace z paměťové pěny, ale to jen doma, to už by v hotelích asi koukali divně, kdybych tam přijela i s matrací. Ovšem nejdůležitější na úlevu od bolestí je ta regenerace – celková regenerace těla ve spánku. Ta je fantastická. To jak se tělo přes noc zotavuje, to je opravdu úžasné! Naše tělo je prostě jeden velkej zázrak!
Že spánek léčí a posiluje, to se všude říká a píše, ale až teď ,,na přechodu,, si toho začínám všímat. Až teď se těším večer do poslele víc na noční regeneraci, než na cokoli jiného. A když večer usínám na zádech, protože jakákoliv jiná poloha mi z krční páteře posílá signál do ruky, že takhle to nepůjde, tak ráno už se probudím na boku a nic mě nebolí. Ať je to rameno, záda, hlava, břicho, zub – všechno si přes noc náš organismus pěkně zregeneruje a vylepší. A proto čím dál častěji hladím moje tělo a děkuju mu – hlavně po probuzení. Jsem šťastná, že zase můžu ráno bez bolestí vstát, fungovat, pracovat – skoro jak v těch třiceti letech ;)
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji ty dary, které dostáváme shůry a děkuji za ně - každý den.
Opravdu velké díky mému tělu i těm nahoře, že můžu žít tak jak žiju – díky za ty zázraky!
