Podpora českých podnikatelů

Tak nám zase ve Vršovicích otvírají nový krámeček, to mám radost. Tam, kde bývala ,,zaplivaná" putyka, bude teď malá pekárnička. Ani nevíte, jak se mi zdál hned svět a hlavně Vršovice hezčí, když jsem tohle dneska ráno viděla. 

Mám ráda malé obchůdky, kde se na vás prodavačka usměje, prohodí s vámi pár slov a otevře vám třeba dveře, pokud máte plné ruce. Mám ráda krámky které voní, ať už je to pekárna, lahůdky, drogerie nebo květiny. Všechno má svoji specifickou vůni, kterou si pamatuji ještě z dětství, když náměstíčko v Hlubočepích bylo takových obchodů plné.

Pak přišla doba obchoďáků a to co se nám zdálo obyčejné, začalo být vzácné a naopak. Kotva, Bílá labuť, Máj nebo Dětský dům - obchodní domy, které se nám zdály v osmdesátých letech úžasné,  ztratily své kouzlo. Snad jen nám, milovníkům retra a vzpomínek, připadají tyto obchodní domy stále krásné. Ale co tak poslouchám, tak všem připadají úžasné malé obchůdky ve starém stylu.

Jenže ono není v dnešní době jednoduché otevřít si cokoli, ať už je to krámek, dílna, výrobna nebo cestovka.

Všichni nadáváme, že malé obchůdky zavírají, ale kolikrát tam jdeme nakoupit? Zajedeme si raději na velký nákup do obchoďáku, ať to máme všechno jedním vrzem. Stejně tak je to s malou čistírnou, která je pár ulic vedle, ale nedá se tam parkovat nebo s cestovní agenturou, kterou má sice naše kamarádka, ale koupit si zájezd u největší české internetové cestovní agentury (která už vlastně ani není česká, ale čínská, stejně jako fotbalový klub kousek od mého domu) je přeci o jeden telefonát a pár kliků na počítači rychlejší. Já tomu fakt nerozumím a dost mě to mrzí, ale alespoň člověk (který začne podnikat) pozná opravdové kamarády.

I když malý obchodník nabízí různé slevy, dárky k nákupům, dělá si reklamu kde může, tak mu je to stejně většinou prd platné. Všichni si stěžujeme, jak všechno podražuje, ale když nám někdo nabídne jak ušetřit, tak nás to nezajímá a dáváme raději vydělat velkým zahraničním firmám, než malým podnikatelům, kteří by vydělané peníze vložili zase do naší země a do ,,našich" dětí.

Možná ten, kdo nemá auto (jako já) nakupuje v krámcích okolo svého bydliště. Nechci tu nikoho moralizovat, jen konstatuji, protože s mojí leností, kdybych měla auto, dělám nejspíš to samé (s výjimkou kamarádů). Jenže díky tomu, že ho nemám, užívám si nákupy v okolí mého domu. No a řeknu vám, že je to moc fajn!

Když jsem se před pětadvaceti lety nastěhovala na Vršovické náměstí, bylo tu spousta malých krámků. Cukrárna, pekárna, papírnictví, knihkupectví, hračky, elektro atd. Během čtvrt století se skoro všechno zavřelo. Vydrželo jen pár silných jedinců a většinu obchůdků nahradili vietnamské potraviny, hadry, občerstvení a nehty. Jak je možné, že oni to zvládnou a my ne? Mají ještě jiné zdroje příjmů, že se léta udrží na náměstí, které rok od roku zvedá nájem? Nebo jsou tak skromní, že jim to, co zbývá po zaplacení všech nákladů stačí? Nevím, ale každopádně jsem strašně ráda, že v okolí mého domu začínají zase otvírat krámečky malí čeští podnikatelé!

Je tu nová zmrzlinárna a o kousek dál jogurtárna, obojí s vlastní výrobou, dva řezníci a teď bude i pekárnička s kávou. To budou příjemná sobotní rána.

Jak jsem psala v jednom blogu, strašně ráda si zajdu v sobotu dopoledne na nákup, když do oken svítí sluníčko a člověk může vyběhnout jen tak (né úplně jen tak, to bych vám nepřála vidět, myslím v tom, v čem je zrovna doma - bez kabátu a kozaček) pro pečivo, kousek masa, ale také do hračkářství pro dárek. Pokecám s prodavačkama a je to mnohem příjemnější než jen naházet věci do košíku a u kasy vidět strhanou pokladní, jak se snaží rychle vše napípat, aby ten pán za mnou přestal podupávat nohou a koukat neustále na hodinky.

S Michalem chodíme jednou týdně na větší nákup do Kauflandu. Ovoce, zelenina, rybárna a klasické potraviny totiž na Vršovickém náměstí nemáme. Poslední dobou platíme raději na samoobslužné kase, protože je to zábavnější, občas rychlejší, ale hlavně klidnější. Někdy bych totiž ty nevrlé a stále remcající lidi ve frontě poslala s chutí do patřičných míst nebo za tu kasu - na osm hodin!

Přes týden chodím po práci nakupovat do malých krámků. V papírnictví pokecáme a zavzpomínáme s paní, která tu pracuje přes třicet let, v drogerii podrbu s ex mého ex, italské víno si koupím ve vedlejší ulici, kde má krámek sedmdesátiletý sympaťák a v pekárně už mě znají, tam chodím denně. Michael je totiž chlebožrout a zvládne sám zdlábnout půlkilovej chleba před a po večeři.

Jo, tak trochu si tu připadám jako v Itálii a je to moc fajn, obzvlášť od jara do podzimu. Ale chodím k nim i v zimě, protože vím, že i oni musí ,,jíst."

Nemůžeme pomoci každému, ale každý může pomoci někomu :)