Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Osmdesátá léta v Raudnitzově domě a dnes

Socialismus, to slovo mnohým nahání husí kůži, ale nám, nám ,,Husákovým dětem" vyvolává vzpomínky na krásné a bezstarostné dětství. Lízání Vitacitu z neumytých dlaní, lezení po stromech, kradení ovoce ze zahrádek ...

 .... celý den venku s kamarády, stavění bunkrů, hraní her za sucha i za deště (pod podloubím) a domů jen pro chleba s máslem a kus kedlubny. Nejhorší trest nebyl pár na prdel vařečkou nebo zakázaná televize, nejhorší pro nás bylo domácí vězení. Když měl někdo zaracha, tak uklízel, prosil, sliboval, učil se, jen aby mohl co nejdříve ven za kamarády. Venku bylo vždycky tolik dětí - všude. A až když sluníčko zapadlo a pouliční lampy začaly zlehka svítit, teprve pak se každý z nás loudal k domovu. 

,,Můj dům, můj hrad," říká se. O našem ,,zámečku" to platilo dvojnásob. V osmdesátých letech to tady bylo fantastické bydlení. Velký dvůr, podloubí, garáže ve stájích, dílničky, krásná půda, spousta kamarádů v domě (jak pro děti, tak pro dospělé) a kolem ohromný park. Dům byl rozdělen na několik bytů a v jednom z nich jsem měla to štěstí bydlet celé dětství. Kdybych nebyla blbá a nechtěla se ve dvaceti letech vdávat, mohli tam naši bydlet (a snad i díky tomu žít) o mnoho let déle.  

,,Mami, mami, mami," křičela jsem nedávno ze spaní, když se mi zdál sen, ve kterém se zjevila moje máma. Dlouho se mi o ní nezdálo, takhle živě snad jen těsně po její smrti. ,,To je to nejhezčí v tomhle divném snu," říkala jsem si. Natahovala jsem ruce a snažila se mamku obejmout. Ale když jsem ji objala a chtěla jí říct, ať mi tu výměnu bytu promine - rozplynula se. Že by lucidní snění? To by bylo úžasný! 

Kdyby tak šel na chvilku vrátit čas a mohla bych s ní zase sedět v našem krásném obýváku. Jenže to nelze a lucidní snění neovládám, takže alespoň vzpomínám a píšu, když se mi stýská. V Itálii se mi stýskalo tak často, že jsem do Hlubočep k našemu domu jezdila pokaždé, když jsem zavítala do Prahy. Osahávala jsem tam všechno co šlo. Vrata, zvonky, vchodové dveře i fasádu pod naším oknem. Vše tam bylo těch pětadvacet let (od našeho stěhování) stejné. Milovala jsem ten dům a stále ho miluju. Proto jsem byla tak šťastná, když jsem se dozvěděla, že z něj Praha 5 bude dělat domov pro seniory. 

Mé srdce zaplesalo vidinou, že bych se do našeho domu mohla, když pán Bůh dá, na stáří vrátit. Jenže na dni otevřených dveří jsem si uvědomila, že bych se tam asi ustýskala. 

Před pár měsíci mi napsal pan radní z Prahy 5:,,Rádi bychom Vás pozvali na Den otevřených dveří do Raudnitzova domu." Ohromná radost, mísila se s velkým překvapením, protože zrovna ten den odpoledne, zastavila jsem se v Hlubočepích  u ,,našich" vrat a zase dlouze vzpomínala. Neuvěřitelná náhoda, pomyslela jsem si, já si to pozvání snad přivolala. Ale to spíš moje kniha, která tolik o tomto domě mluví, zařídila mi takovou pozvánku.

Moc jsem si pozvání vážila a okamžitě panu radnímu odepsala, že s velkou radostí přijdu. Jelikož udělali v našem domě i knihovnu pro seniory, vzala jsem sebou jako dárek jeden výtisk Zrzavého dětství v socialismu a na dvoře, pod okny našeho bytu, napsala jsem ,,našemu domu" s láskou věnování. 

Předala jsem knihu paní ředitelce příspěvkové organizace, která mě provedla přízemím a vysvětlila všechny aktivity, které se v Raudnitzově domě pro seniory (a nejen) chystají. To je úžasný, v Hlubočepích vznikne setkávací centrum a zrovna ,,u nás." Měla jsem opravdu radost, že tento dům tak nádherně zrenovovali a hlavně zachránili. Pak jsem začala stoupat po schodech k našemu bytu a záplava emocí byla neuvěřitelná. Radost i smutek, pocit štěstí i nostalgie a miliony vzpomínek. Co schod, to nová vzpomínka. Tady by se to psalo!

Když jsem vešla do našeho bytu a po skoro třiceti letech stála zase u okna v obýváku (teď tam mají senioři obývací pokoj spojený s kuchyní), slzy se mi hrnuly do očí a v tu chvíli, dala bych všechno za to, vrátit se o těch třicet let zpátky, zase tam sedět s mámou a tátou u televize o dvou programech, jíst Fidelu nebo Clubky a pít sifon s malinovým Ovocitem. Tak strašně mi i po těch letech chybí! Jednou se mě zeptala známá, jestli mi chybí děti, které jsem nemohla mít. ,,Víš Mirko, kolem čtyřicítky jsem se bála, že čím budu starší, tím to bude horší - bez dětí a jednodušší bez rodičů. Ale je to přesně naopak. Teď, když je mi skoro padesát, děti mi neschází vůbec, ale máma, ta mi chybí skoro každý den. 

Naštěstí za mnou na Den otevřených dveří do Raudnitzova domu přišli Mačurovi, nejlepší kamarádi mých rodičů, takže jsem na to nostalgické vzpomínání nebyla sama. Když se náhodně zastavili u zdi ,,našeho" obývacího pokoje, spojil se mi ten moment s poslední fotografií, jakou mám z Hlubočep před stěhováním. Stejné místo a já s mámou před třiceti lety.

Mačurovi - Dana s Jirkou, ti k nám chodili furt a my k nim. Kolik vzpomínek se váže k tomuto stolu v kuchyni, kolik smíchu a radosti, i když v době socialismu. Tady jsem Daně vyprávěla o mých prvních láskách, tady jsme s mamkou a Danou vybírali moji střední školu, tady se scházeli několikrát ročně příbuzní z Opavy i z Hradce Králové a několikrát měsíčně sousedi a kamarádi. Tady nám mamka ušila od oteplováků, přes letní šaty a plesové šaty pro ségru snad úplně všechno, i zimní kabát. Táta zase všechno předělal, zrekonstruoval, vytapetoval ... dokonce i tenhle stůl a lavici vyrobil. Měla jsem tak strašně šikovné rodiče, škoda, že jsem to po nich nepodědila :) 

Ještě jsem se vyfotila u okna našeho pokojíčku. Ta bříza pod okny stále stojí, i silnice a park vypadají stejně. Jen plakáty Pavla Horňáka už ,,nezdobí" zdi tohoto pokoje a mně připadá, že ten náš život do roku 1993 byl úplně v jiném světě. V takovém víc poklidném, rodinném, lidštějším.

Před odchodem z našeho bytu, vyfotila mě Dana ještě v okně obýváku. Kdo ví, jestli se do těch místností ještě někdy dostanu. 

Mám velkou radost z toho, že při rekonstrukci zanechali to, co k tomuto domu patří. Železná vrata v druhé části domu, skleněné stříšky na dvorech i velikosti některých bytů. 

Třeba tento byt, ve kterém bydleli kamarádi našich - Dupalovi. Tady je dokonce i kuchyňská linka tak jak bývala. Když tady u stolu naši hráli s Dupalákama karty nebo kostky, já si s Mirkem v pokojíčku hrála s dřevěnou garáží a s autíčkama nebo si prohlížela s obdivem sbírku jeho plechovek (od nápojů), což byla tehdy velká frajeřina. 

Nakonec jsem sešla do konírny, kde je dnes společenská místnost. Za dob mého dětství to byla garáž, pro mazlíčky pánů z našeho domu. Pan Kašek vlastnil Škodu, pan Dupal Moskviče neboli Leninovi saně a náš táta Trabanta neboli bakeliťák. V mramorových žlabech byl místo žrádla pro koně olej, leštěnky, hadry - no prostě vše na údržbu těch pokladů na čtyřech kolech, se kterýma se vyjíždělo jen svátečně. 

Při odchodu jsem ještě zavzpomínala na naše hry v průjezdu. Hrálo se tady Na vodníka, Honzo vstávej, Čáp ztratil čepičku, Školka s míčem o zeď nebo o vrata (to měla paní Plešmídová, bydlící vedle průjezdu radost), skákala se guma i panák. A sedíc na tomto sloupku, nachytal mě tu táta před třiceti lety prvně s cigaretou.  

Jsem nesmírně vděčná blogu iDNES, že jsem díky němu našla tolik čtenářů a díky mým čtenářům mi vydavatel vydal mé blogy nejen v elektronické (jak původně chtěl), ale i v tištěné knize, kterou jsem věnovala in memoriam rodičům. 

,,I po sedmi letech se stále ještě prodává, tak jsem nechal udělat další dotisk," řekl mi minulý týden vydavatel, čímž mě dost překvapil, ale i potěšil. A i když bych to dnes asi napsala trochu jinak, přece jen to byl začátek mého psaní, jsem strašně vděčná za to, že moje kniha stále žije, protože s ní žijí tak trochu stále i moji rodiče. 

Takže DÍKY, díky vám všem, kdo mě stále na blogu iDNES čtete, i když mám občas psací výpadek ;)

Autor: Karla Šimonovská - Slezáková | neděle 29.5.2022 20:04 | karma článku: 37,56 | přečteno: 2637x
  • Další články autora

Karla Šimonovská - Slezáková

Mám trošku problém ...

„Nežer a cvič,“ říkám si často, když čumím do lednice a hledám co bych si dala. Jenže to se lehce řekne, ale mnohem hůř udělá. Já silnou vůli mám, to jó, ale ne pokud se to týká jídla a cvičení.

30.6.2024 v 7:06 | Karma: 31,90 | Přečteno: 993x | Diskuse | Ostatní

Karla Šimonovská - Slezáková

Když byla zima tužší a tráva zelenější

Tak vám nevím, byly ty české vodní toky v dobách socialismu čistší nebo jsme bývali větší čuňata? V letech osmdesátých, koupali jsme se v létě kdekoli. V řekách, v rybnících, dokonce i v potoce. Dneska bych do Sázavy nevlezla.

14.6.2024 v 8:24 | Karma: 27,92 | Přečteno: 806x | Diskuse | Ostatní

Karla Šimonovská - Slezáková

Už nechci řvát

Štěstí a radost, to by chtěl mít každý a nejlépe denně. Avšak tahle dvě slova představují pro každého z nás něco jiného. Pro mne třeba návraty do osmdesátých let.

10.5.2024 v 9:05 | Karma: 34,83 | Přečteno: 2220x | Diskuse | Fotoblogy

Karla Šimonovská - Slezáková

Pohlaď svoje tělo

Taky se sami občas hladíte? Ne? Tak to zkuste a podívejte se na své tělo alespoň někdy jako na zázrak.

21.4.2024 v 11:11 | Karma: 33,74 | Přečteno: 2567x | Diskuse | Ostatní

Karla Šimonovská - Slezáková

Nekritizuj

,,Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc," zpívá se v jedné slavné veselohře, kterou všichni znají, ale mnozí by si ji měli pouštět každé ráno při probuzení. Pak by se možná chovali k druhým jinak.

20.2.2024 v 19:51 | Karma: 37,68 | Přečteno: 3163x | Diskuse | Ostatní
  • Nejčtenější

Trumpa při pokusu o atentát trefili do ucha. Střílel mladý republikán, nepřežil

14. července 2024  1:01,  aktualizováno  14:56

Republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump přežil pokus o atentát. Na...

Francouzský volební šok. Vyhrála levicová koalice, Le Penová je až třetí

7. července 2024  14:25,  aktualizováno  8.7 6:05

Druhé kolo předčasných parlamentních voleb ve Francii překvapivě ovládla levicová Nová lidová...

Padaly kroupy jak pingpongové míče. Bouřky se opět hnaly Českem

10. července 2024  8:02,  aktualizováno  22:52

Česko má za sebou další tropický den. Denní maxima byla ve středu překročena na 56 z celkem 167...

Vraťte se domů! Barceloňané stříkali vodu na turisty, ti opouštěli restaurace

8. července 2024  9:51

Zatímco turisté obědvali nebo se jinak občerstvovali v centru Barcelony, téměř tři tisíce místních...

Biden se znovu ostudně přeřekl. Prezident Putin, představil Zelenského

12. července 2024  6:35,  aktualizováno  11:22

Joe Bidenovi se opět nepodařilo přesvědčit veřejnost, že je duševně schopen vykonávat funkci...

Akvapark jako volební kampaň. Radnice stavějí bazény, ačkoliv na nich prodělají

15. července 2024

Premium Navzdory nedostatku peněz mají města velké investiční plány – alespoň co se týče zábavy a vyžití...

ANALÝZA: USA si koledovaly dlouho. A co bude dál? Atentát Trumpa nakopne

15. července 2024

Premium O to, že Donald Trump se stane cílem atentátu, si Amerika koledovala dlouho. Unikl o necelé dva...

Velká výměna elektroměrů. Dotkne se milionů lidí, umožní sdílení elektřiny

15. července 2024

Bezmála 1,5 milionu domácností v Česku čeká výměna elektroměrů. Nyní v červenci započala tříletá...

Střelec na Trumpa jednal sám, FBI hledá motiv. Zabil hasiče, zbraň koupil otec

14. července 2024  15:36,  aktualizováno  22:37

Atentátník na exprezidenta Donalda Trumpa jednal sám, uvedli vyšetřovatelé z FBI. Stále neznají...

Každý pátý člověk na planetě řeší neplodnost. V Čechách to může být i 15 %
Každý pátý člověk na planetě řeší neplodnost. V Čechách to může být i 15 %

O někoho se opřít a nebýt v tom sama… To byl hlavní impuls, proč Anna Sedláková a Karolína Krejčová založily projekt Indiánky. Obě dvě slyšely ve...

  • Počet článků 268
  • Celková karma 32,10
  • Průměrná čtenost 3448x
Pražanda, která žila 12 let ve střední Itálii, ráda na ni vzpomíná, ale ještě raději vzpomíná na osmdesátá léta v Československu.
Co mě baví? Žít, snít a vzpomínat na dětství! 
Zpátky do osmdesátek se dostanete s mou knihou Zrzavé dětství v socialismu.