Neodsuzuj druhého člověka, dokud jsi nestál na jeho místě

,,Nechceš se vrátit do Itálie? Chůva jela na dovolenou do Londýna, a už se tam stěhuje. Co ty naše děti dělaj, že nám chůvy utíkají za hranice?" Smála se Simona. ,,To nebude dětma, ale tou situací v Itálii." Posmutněla jsem.

Pravdou je, že spousta Češek a Slovenek (které mám léta na Facebooku) žijících po celé Itálii, vrací se do rodné země. Některé byly v Itálii pár let, ale tím, že tam není pro nás cizince práce (když nějaká náhodou je, tak většinou bez pracovní smlouvy), vrací se každý měsíc několik z nich. V Itálii nás je - bylo dost. Jen nás holek ve Fb skupinách Italky a Českoslovenky v Itálii bylo přes čtyři tisíce. Některé se tam před léty vdaly, mají děti, ale i tak se vrací ( s manželem Italem), jelikož najdou spíš uplatnění tady pro něj, než v Itálii pro sebe. A některé (pár jich znám osobně), vrací se po víc jak čtvrt století do svého rodného města, protože děti odrostly a ony se s Itálií nikdy nesžily úplně. Prostě ty kořeny se nedají přetrhat a dříve nebo později se nám začalo stýskat.

Navíc začíná být cítit po celé Itálii migrační vlna. I já ji tam před těma dvěma lety už pociťovala. Na jihu, u bývalé ,,tchyně" v Kalábrii ani ne, tam žijí hlavně Indové a Ukrajinky. Indové tam pracují jako zahradníci a ,,plantážníci," Ukrajinky jako uklízečky a pečovatelky o staré či nemocné lidi v domácnostech (la badante).  Černochy tam uvidíte jen v létě na plážích, na promenádách nebo na trzích. Prodávají kopie těch nejlepších světových značek, od šátků, přes trička, boty až po tašky. Policie je tam nekontroluje, mají tam svůj klid, nemusí utíkat každou půl hodinu před policejním autem a schovávat se pod most, jako jsem to viděla v Římě na břehu řeky Tevere. Tenkrát jsem před Andělským hradem čekala se švagrem na ségru a na synovce. Za tu půlhodinku ti prodejci seběhli a vyběhli ty schody několikrát. Jednou projela policie autem, pak Carabinieri, poté policie na koních a občas šli i strážníci pěšky (což je u Italů vyjímkou). Prostě to měli kluci těžce vydřený, těch třicet éček za Armaniho a padesát za Gucci. Ale na jihu, tam je to všem jedno. Hlavně že je klid a lidi spokojený. Tam je po letech strávených s italskou mafií, nějakejch pár černoušků s napodobeninama nerozhodí.

Zpočátku, před několika lety, přijížděly lodě s uprchlíky do jižní Itálie. Viděla jsem ty polorozpadlé mini kocábky na vlastní oči, ale uprchlíky ne. Všichni šli na sever a pryč za hranice. Z jižní Itálie utíkali, střední se vyhli. Asi věděli proč. Potkali jste jich v Umbrii jen pár desítek - před nákupními centry a před velkými obchody. Buď prodávali drobnosti (ponožky, kapesníčky, houbičky na nádobí) nebo žebrali. Někteří vám místo žebrání chtěli pomoct s nákupem do auta. Zpočátku jsme jim dávali nějaké drobné, ale když jsem pak něco sháněla a objela jsem několik obchodů po Assisi a okolí, vyšlo mě to dost draho. Navíc někteří, spíš některé černošky byly dost dotěrné a pokud jsme si nic nekoupili nebo jim nedali drobné, byly nepříjemné. Jednou za mnou vlezla až do auta. Normálně mi tam strčila celou hlavu okýnkem u spolujezdce. Jenže to netušila, že na zadní sedačce odpočívá můj ,,trhač" Sanny. Malá sladká bílá kníračka … než se naštvala. Když mi někdo cizí lezl do auta, byla z kníračky rotvajlerka. Černoška vylítla z toho okýnka jak papírovej čert, hlavou majzla o mé auto, zádama o vedlejší auto a utekla. Myslím, že ta už nebude strkat hlavu tam kam nemá.    

Mnoho měst už bohužel není tak bezpečných jako dříve. Třeba takové malé město, jako je Terni. Nedávno jsem četla v tamních novinách, že dva dny po sobě obtěžoval na nádraží nějaký muž tmavé pleti náctiletou holku, která šla odpoledne ze školy. Až mě z toho zamrazilo. Italská nádraží bývala plná různých individuí co pamatuju. Stejně jako naše Hlavní nádraží. Jenže poslední roky už tam bylo víc a víc ,,barevno," a pro ženy nepříjemno (a to nejsem rasista). Mně nevadí černoši, znám jich pár i osobně. Nevadí mi Vietnamci ani jejich vietnamské obchody, protože jsou to dříči, i když je jich teda všude dost - až moc. Občas bych ocenila raději české živnostníky a malé krámky, podobné těm, co bývaly za mého dětství. Ale nemůžeme chtít obchody otevřené do desíti hodin a v nich Čecha, to nejde moc dohromady. A člověk, který je slušný, neotravuje a pracuje, ten  je fajn, ať je černej, žlutej nebo bílej. Jen těch rusky mluvících opilců mám někdy plné zuby. Hlavně v autobusech. Kolikrát si ve 136 ze Žižkova do Vršovic připadám, že jsem na Ukrajině. Partička opilích dělníků plus ukrajinské holky co jedou z práce a vyřizujou si své telefonáty. Snažím se to brát z té lepší stránky, alespoň si opráším ruštinu.

Nevadí mi naši Romové, pokud normálně žijou, pracujou a nekradou. Nikdy bych je neházela do jednoho pytle! Znala jsem jich pár v dětství, bydleli v našem domě a byli moc fajn. Znám několik super kluků hudebníků i teď. A co ti vyprávějí, to je hrůza! Kvůli své barvě pleti zažili a občas ještě zažívají fakt peklo (včetně jejich dětí). Jako můj kámoš Patrik, před kterým opravdu smekám. Co ten si musí vyslechnout a přečíst od rasistických dementů. A přitom je to kluk, kterej se narodil v Praze, vystudoval, má rodinu, hodný a krásný děti (vychovaný líp než spousta bílejch dětí), pracuje v médiích, podniká, hraje na několik hudebních nástrojů (jeho dvojče má známou kapelu) a stejně - stejně ho spousta … (slušné slovo mě nenapadá a sprostá být nechci) nenechá v klidu žít. To mě tak strašně štve! Nikdy nepochopím lidi, co házej všechny do jednoho pytle! Já mám v práci skvělou kolegyni z Ukrajiny. Mám na ní bejt hnusná, protože nemám ráda opilé Ukrajince? Naďa je milá, úslužná a pracovitá. Mnohem víc než spousta Čechů - i než já. Dělá dvě zaměstnání, stará se o rodinu, žila léta na ubytovně. Měla hodně, fakt hodně těžkej život!

Jak se říká … než mě začneš soudit, vezmi si mé boty a projdi se mým životem. Pokud se dostaneš tak daleko, jako já, tak možná uvidíš, jak silný vlastně jsem!

Jenže ti, co se válej na italských nádražích, často s holým zadkem, chodí vykonávat své potřeby do přilehlých parků, mejou se v historických fontánách, obtěžují kolemjdoucí, ať už žebráním nebo húř - osaháváním, tak ti mi teda vadí!

,,Ano, situace v Itálii není růžová. Hodně Italů se stěhuje za prací do zahraničí a já se jim ani nedivím." Posmutněla i Simona. 

Simona, spolumajitelka veterinární kliniky mého ex přítele a moje dobrá kamarádka, u které jsem žila poslední měsíc před návratem do rodné země, přijela konečně s rodinkou do Prahy. A já jsem po dvou letech mohla obejmout ty moje malé lásky, které jsem hlídala od jejich narození

Sešli jsme se na Václavském náměstí před hotelem (po roce a půl). ,,Kde čekáte?" Volala jsem Simoně z tramvaje. ,,Před hotelem, je to naproti Grand hotel Evropa."

,,No jo, honorace, vy prachy máte," křičela jsem na ně už z dálky. Simona i její manžel Maurizio mě začali hned objímat, Tommaso se nechal taky vopusinkovat, i když už je z něj velkej kluk a ochránce sestřiček. Ale ty dvě malé princezny, ty si tetu Carlu nepamatovaly. Jedna se otočila na druhou stranu, druhá na mne chvilku koukala a začala fňukat. ,,Asi jsem zestárla. Je fakt, že po ránu nevypadám nejlépe. Kdyby mě chudinky viděly těsně po probuzení, myslely by si, že jsem nějaké pražské strašidlo." 

Vzdálila jsem se od kočárků raději k Tommasovi. Ten mi ovšem gentlemansky se smíchem odpověděl. ,,Nene, vypadáš furt stejně, furt jako scema (blázen,prdlouš)." Tak mi říkal v Itálii, když jsme spolu skákali do bazénu, hráli polštářové války a chodili krást kukuřice (učila jsem italské děti českým zvykům). Tommaso mě chytil za ruku a vyšli jsme směr Karlův most. Praha se jim strašně líbila. I ten prcek byl nadšenej. Hlavně z metra, z lanovky a z velkého hračkářství s kolotočem uprostřed (na tom jsem se svezla i já). Simona a její manžel Maurizio tu byli před dvaceti lety. Pochvalovali si, jak je tu krásně čisto, jak Praha vzkvétá, a jak je vše víc upravené a opravené. Prožili jsme krásné Velikonoce a shodli jsme se na tom, že v Praze je mi líp než v Assisi ;)