Nechci tu mít Itálii aneb Zlatá roční období mého dětství

Občas se mi stane a určitě i vám, že se srazím s blbcem. Snažím se být milá, pozitivně naladěná a nerozčilovat se, i když to vyžaduje notnou dávku taktu a sebeovládání. Před pár lety bych takové lidi poslala rovnou do ... 

zadele, hádala bych se, rozčilovala a možná i trápila několik dní. Ale dnes? Dnes se jen pousměju a pomyslím si, že ten člověk mi za to nestojí. Pak jdu někam do přírody setřást tu negativitu, kterou na mne dotyčný ,,plivl" a  načerpat pozitivní energii, což jde v té naší úžasné české krajině s tím skvělým podnebím výtečně. Už pár let vím, že nemá cenu ničit si náladu a potažmo i zdraví s někým, kdo je vám úplně volnej, koho ve svém životě nepotřebujete a vlastně ani nechcete. Rozčílím se, né že né, ale jen s lidma, které mám ráda a na kterých mi záleží. Poslední dobou si totiž čím dál víc uvědomuju, že život je strašně krásnej, ale také křehkej a krátkej. 

Zrovna včera jsem si to znova uvědomila, když jsem šla před školou přes přechod na zelenou. Naštěstí se rozhlížím i na té zelené (dvakrát mě málem srazilo auto odbočující vlevo). Tohle auto si vůbec nevšimlo, že má před sebou přechod i rudý semafor a jelo furt. Tak jsem si jen odfoukla a poděkovala tam nahoru, do oblak. Takových znamení si všímám častěji a častěji. Jsou to signály, co mi říkají, že dnes si můžeme užívat té krásy kolem, ale zítra už nemusíme. Jsem za ta znamení moc vděčná, ač jsou někdy dost smutná. Jako je třeba zpráva o smrti někoho, koho jsem znala, kdo byl ve středním věku a náhle odešel. Nebo nové pomníčky u silnic. Z takových signálů mě vždycky zamrazí a řeknu si:,,Díky! Díky pane Bože a moji strážní andělé, díky Vám, že tu jsem a jak se mám!"

A také už týden děkuju Bohu za české jaro, léto, podzim i zimu.

,,Ty musíš být na ta horka z Itálie zvyklá," vnucoval mi půl hodiny jeden známý a nechtěl věřit, že fakt nejsem. Skoro by se pohádal, ač jsem mu vyprávěla, že moje kamarádka žila třicet let v Palermu a nikdy si nezvykla. Až teď na Slovensku je šťastná a užívá si léto jak má (podle nás) být. Nechceme tu tropy, jako jsou už po celé Itálii, ale to hezký český léto. Jenže klima se mění a bude rok od roku hůř, až skončíme jako Itálie, kde se nehne ani lísteček a horký den střídá vařící. Tady byly v červnu dva takové dny a stačilo mi to. V noci se nedalo spát, přes den vystrčit noc z kanceláře, protože venku bylo jako v troubě a večer se člověk cítil v rozpálených ulicích jako v kamenné peci. Bylo takové vedro, že i pivo zteplalo, než nám ho číšník donesl od pípy pět metrů na zahrádku.

A v Itálii (u nás v Umbrii) byl i měsíc až dva v kuse takovej hic, pětatřicet ve stínu, denně azzurro a ani náznak větru. Trávníky vyschlé, zem horkem popraskaná a noci teplé tak, že se v rozpálených bytech bez klimatizace nedalo spát, tudíž jsme všichni sedávali do noci na zahradách a na balkónech, občas tam i spali na lehátku. V Kalábrii to bylo ještě horší, tam by sice náznak větru byl, ale ta neuvěřitelná vlhkost a horko kolem čtyřiceti stupňů - tři měsíce. Člověk si dal sprchu, oblékl si lehké šaty, že zajde do obchodů nebo do kostela (když nechtěl k moři), vylezl před barák z klimatizovaného domu a bum - rána horka a vlhkosti. My tam naštěstí jezdívali jen na tři týdny (k moři), takže jsme ráno skočili do vody, na oběd domů, siesta s klimatizací a od čtyř do osmi zase na pláži. Večer sprcha, večeře, bar nebo procházka po pobřeží a v noci zase klimoška. Ale co ti chudáci, co v tomhle počasí chodili do práce, navíc v kalhotech a v košili? Je pravda, že tam mají siesty, balkóny a klimošku všude, ale stejně bych tam nechtěla bydlet a pracovat.

,,Jak jsme dřív mohli žít bez klimatizace?" Ptala se často Mauriziova osmdesátiletá máma, která sedávala celé dny zavřená v domě s klimatizací a vycházela jen brzo ráno na trh nebo pozdě večer na zahradu. Od podzimu do jara chodila po obchodech, pracovala na zahradě, scházela se s ,,holkama" u moře na procházku nebo na pizzu, ale v létě se šla jen občas v šest ráno vykoupat a hned domů.

I moje pětasedmdesátiletá sousedka ve Vršovicích sedí v těhle vedrech doma, ale ta chudák nemá zahradu, ani balkón a ani tu klimatizaci. Památkáři nám na baráku nepovolili plastová okna a zateplení fasády natož klimatizaci! Jestli to oteplování prudce zrychlilo, jak psali dnes na iDNES, tak měním můj slunný byt za suterénní!

Nevím, zda jsme rozmazlenější, jestli se opravdu tolik změnilo klima nebo prostě s přibývajícími léty snáší to vedro člověk hůř, ale nějak ta horka poslední roky nedávám. Před deseti dny jsem v noci lapala po dechu jak kapr na suchu, na sluníčku už nevydržím ani u vody a vykonávat jakékoli aktivity v pětatřiceti stupních je pro mne za trest. Prý i v roce 1983 bylo takové vedro (psali na iDNES), ale podle mne tak den, možná dva, určitě ne takovou dobu jako letos nebo loni. Silnice nebývaly přehřáté, vždyť jsme po nich jako děti běhaly bosy. Možná ten rok pofukoval větřík nebo jsem byla zrovna v Hlubočepích u jezírka, ale ať vzpomínám jak vzpomínám, tak takové vedro nepamatuju.

A co bude dál? Naštěstí nejméně dva týdny má být to klasické české léto, léto mého dětství. Přes den do třiceti stupňů, v noci kolem patnácti, aby si člověk mohl vyvětrat a normálně se vyspat. Občas jasno, ať se může jít k vodě, občas déšť, pak porostou houby a borůvky.

A přesně takhle si maluju léto :)

PS: Ještě bych si hrozně ráda někdy ,,namalovala" českou zimu, se sněhem až po kolena a s mrazem, který ten sníh udrží i v Praze. Alespoň na dva týdny!