,,Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj"

..řekl moudrý král Miroslav ševci. A nejen v pohádkách platí toto rčení. Vše se nám vrátí jako bumerang! Nevěříte? Já už to ponižování se několikrát zažila na vlastní kůži! A také znám lidi, kteří se povyšovali a špatně skončili. 

Prví část - povýšenost. Představte si paní, která má všechno. Manžela Itala - fešáka (žijícího od narození v Praze) jenž vydělává statisíce (tudíž ona nemusí pracovat), krásnou dceru, velký dům s bazénem, úžasnou chalupu, luxusní auto. A tahle paní i její dcera dávaly své majetky všem patřičně najevo: 

,,Cože? Vy jste nebyli v Alpách lyžovat? To není ten tvůj schopen vydělat na jednu blbou dovolenou?" Zaznělo v restauraci na holčičím dýchánku od té přebarvené blondýny, která si sama v životě nevydělala ani na týden dovolené na Mácháči.  

,, No já nechápu, jak může někdo takhle žít, to jsou úplní chudáci, takhle já bych nemohla živořit," přidala se do debaty její dcera, která byla od maminky rozmazlovaná tatínkovou kreditní kartou. To už jsem chytala nerva a podle obličejů dalších kamarádek nejen já. 

,,Lucinko každý nemá tatínka co vydělává tolik peněz, to ale neznamená, že jsou to chudáci, když nejedou lyžovat do Alp," odpověděla jsem jí s úsměvem. 

Lucinka i její maminka se zatvářily nechápavě, objednali si to nejdražší co na jídelním lístku bylo a pokračovaly ve svém povýšeném chování. Koukala jsem na ně nevěřícně. Všemu rozuměly, všude byly, všechno znaly a všichni byli oproti nim blbci. I ten, co je obě živil. Pomlouvaly ho a přitom platily jeho kartou. ,,Tak to je masakr, tohle bych chtěla mít doma," povzdechla jsem si nahlas a zakousla se do ,,obyčejné" pizzy. Naštěstí jsem seděla na druhé straně kulatého stolu a blondýnkám nedocvaklo, že je to myšlené na ně. Ostatní holky okolo se uculovaly. 

Znala jsem tyto dámy jen z doslechu a věděla, že jsou to zlatokopky, co se nad všema povyšujou, ale nebýt otce rodiny, byly by z nich bezdomovci. Nikdy jsem neměla tu ,,čest" vidět je naživo a po půl hodině u společného stolu bych jim nejraději vrazila do huby granát. Taková povýšenost, arogance a hloupost se hned tak nevidí.

Seděla jsem naštěstí daleko a myslela si své - nebudu jim odporovat, dohadovat se, ale také doufám, že už je nikdy nepotkám. 

... jak jsem psala v úvodu, vše se nám v životě vrátí - ať to dobré co lidem dáváme, tak to špatné co jim děláme a zrovna včera jsem se dozvěděla, jak tahle paní se svou dcerou dopadla.

Když její muž přišel o nadstandartně placenou práci, musel prodat dům i auto a všichni šli do pronájmu. Poté zjistil, že ho žena roky okrádala. Požádal tedy o rozvod - čeho je moc, toho je příliš. Až dlouho, předlouho měl s ní trpělivost.

On se nikdy nad nikoho nepovyšoval, žil skromně i tehdy, když měl statisícové příjmy, a proto žije tenhle Ital dobře i teď. Vlastně lépe a šťastněji - s novou partnerkou, která na něm oceňuje jiné hodnoty než jsou peníze a dokáže se postarat i o jeho (dnes už) dvacetiletou dceru.

Ona (ta povýšená paní) dožívá z toho, co si odcizila a žije po ubytovnách. Zatím není schopná vydělat si ani na bydlení, natož na dovolenou v Alpách. 

Druhá část rčení - ponížení. Když se někdo nechá ponižovat - trpí. A já trpěla, ale naštěstí jsem se z toho vždycky rychle dostala. Ano, píšu vždycky, protože se mi to stalo ve vztahu několikrát. 

Když jsem byla ještě mladá a úplně blbá, chodila jsem s klukem, který byl fajn - než začal pít. Naštěstí nepil často, protože po pár panácích měl černo a člověk mu nesměl nic říct. Já, jak už víte, já tu pusu zavřenou nenechám, i kdybych přes ní měla dostat, a tak jsem taky dostala. Poprvé je člověk v šoku, podruhé přemýšlí o rozchodu a potřetí vymění zámky u bytu. Alespoň já to tak udělala poté, co se mnou v mém vlastním bytě třísknul o zem tak, že jsem nemohla popadnout dech, vyrval telefon ze zásuvky a chytil mě za krk tím způsobem, že jsem na kůži měla otlačené jeho prsty ještě večer.

Po letech se mi něco podobného stalo zase, tenkrát ovšem v mnohem menší míře a bez alkoholu. Při hádce jsem dostala od partnera takovou facku, že jsem přeletěla gauč. A řeknu vám, přehodit (tehdy) mých pětasedmdesát kilo čisté váhy přes sedačku, to nebylo jen tak. Dobře, moje ruka vylítla první, přiznávám, ale ač nejsem žádná houžvička, mé hysterické plácání do mužského těla není rozhodně tak silné, jako jedno plácnutí statného chlapa. Po třetí ráně (během několika let) mi došla trpělivost a řekla jsem si, že chlapi jsou, budou a šla jsem ,,o dům" dál. 

Do třetice - tentokráte ne všeho dobrého, zamilovala jsem se do dalšího despoty. Když nebylo po jeho, bylo zle. A já se trápila, ale poslouchala - kráva zamilovaná. I nevěru jsem mu odpustila. Láska k němu ze mne udělala blbku, otroka, protože jsem nežila život jaký bych si přála, ale být s ním bylo pro mne důležitější než moje sny a přání. Byla to vášeň a nenávist. Občas jsem si připadala jako v pohádce, občas jako ve špatném snu. Naštěstí se jako v pohádce objevil jiný ,,princ" a svým šarmem dokázal to, v co jsem už dlouho doufala, ale nevěřila, že se to stane. Léta letí a já na to ošklivé rychle zapomínám (teď jsou všichni ti kluci moji kámoši), ale tehdy jsem při těch probrečených nocích přemýšlela proč - proč jsem ponižována a nechám se ponižovat. 

Asi je to karma, zákon akce a reakce, pomyslela jsem si a vzpomínala na manželství, kde jsem opravdu nebyla manželkou roku, na další vztah s fajn klukem, kterého jsem opustila kvůli jinému a ten fajn kluk pak hodně dlouho trpěl. 

Všechno zlé je ovšem k něčemu dobré. Teď ti kluci mají ženu a děti, což by se mnou nikdy neměli! 

Ale musíme počítat s tím, že všechno dobré i zlé se nám vrátí - to je ta karma, to je ten přírodní zákon  příčiny a následku. Egoistické jednání nám přináší utrpení a nesobecké jednání přinese štěstí. 

Teď už na ta léta vzpomínám s úsměvem, ale tehdy mi do smíchu moc nebylo, i když jsem v každém dni hledala něco, co mě udělá šťastnou, co mě bude těšit, nad čím se budu usmívat a díky Bohu, i tenkrát to šlo! Když se člověk snaží a moooc chce, skoro všechno jde. Menší věci hned, ty větší časem.

Za těch mých osmadvacet let vztahů dospěla jsem k názoru, že chlapi byli, jsou a budou, a že partnera raději opustím, pokud mě ponižuje, i kdyby byl ve spoustě věcí sebelepší. 

Každý máme přeci jen jeden život a ten si musíme zařídit a žít tak, abychom v něm byli každodenně šťastni! Protože život je krátký a může být tak strašně krásný, jen se to chce snažit a nečekat, že nám štěstí, láska a radost spadnou z oblakou.

PS: I když, já jsem prý Michalovi spadla z oblakou a je vděčný za každý společný den. Často mi s úsměvem říká, že mu připomínám Majku z Gurunu, protože (podle jeho slov) jsem neskutečná, prostě jiná  (v dobrém slova smyslu) .... no není ten život nádherný, když se člověk na nikoho nepovyšuje a nemusí se před nikým ponižovat, aby byl milován takový, jaký je :)