Na vrcholu II.

Je neděle, poledne a my jsme ještě v posteli. Zvenku je slyšet ptačí orchestr, což znamená, že je krásně. Začnu přemýšlet, co pěkného dnes podnikneme. ,,Na co myslíš?" Ptá se Maurizio, když vidí, že čumím do blba. ,,Kam pojedeme odpoledne na výlet," odpovím s úsměvem. ,,No jo, na kraviny, to jsem si myslel." Vypadá dotčeně, a tak mě napadne, že by třeba ........ . ,,A na co myslíš ty?" Zeptám se tichým hlasem, s příměsí erotiky a pohladím ho na krku. ,,Na to, kdo udělá snídani." Začne se smát. A takhle mi tu žijem. V první řadě žrádlo, pak relax, a pak se uvidí. Ovšem když mám v lednici dort z čerstvých jahod s vanilkovým krémem, tak to je pro mne kolikrát lepší než ten sex. 

,,Můžeme na výlet k jezeru, dlouho jsme tam nebyli." Maurizio čumí do tabletu a mlčí, což pro mne znamená souhlas.  Trasimenské jezero (viz.můj blog) je nedaleko, a tak je častým cílem našich výletů. Jela bych sice raději k moři, ale to máme nejméně dvě hodiny autem, ať ,,vpravo či vlevo." Tam ho nedostanu. Ani se neptám, už znám jeho odpověď. ,,Nebudu sedět půl dne v autě, abych pak byl půl dne u moře." Sice mě to štve, ale chápu ho. Narodil se v přímořském městečku, dvacet let měl moře skoro před barákem, pro něj to není vzácnost jako pro mne. Já poprvé viděla moře ve Francii, když mi bylo dvacet. A byla to láska na první pohled. Klidně bych jela i půl dne, abych se do něj mohla na dvě hodiny ponořit, nasát tu slanou vůni, poslechnout si to šumění, co jsem jako malá znala jen z velké mušle v našem obýváku.  No ale jak se říká, lepší jezero než ,,drátem do oka." 

Vyjeli jsme po snídani - v půl druhé. Silnice jsou v tu dobu prázdné, nedělní oběd Italové nešidí. ,,Je hele, chudák." U silnice leží přejetý dikobraz. ,,No to není možné, to jsem ještě v Itálii neviděla." Zhrozím se, když u svodidel uvidím mrtvou srnku, která je celá přetočená, ale její oči koukají přímo na nás. ,,Ach jo." 

Obloha se zatáhla, na parkovišti plno a v hlavě srnka a dikobraz. To nám ten nedělní relax pěkně začal. Ale jak jsem psala: ,,Snažme se myslet pozitivně," tak se toho snažím i držet. Tudíž jsem tok myšlenek přesměrovala směrem k cukrárně. A nejen myšlenky, ale i mé nohy se ubíraly tím směrem. 

Sedla jsem si na své oblíbené místo, vychutnávala jsem tu výbornou smetanovou zmrzlinu a koukala na jezero i na kolemjdoucí. ,,Tak tomu říkám La dolce vita." 

Jediné, co mé zmrzlině dodávalo trošičku trpkou příchuť, byli kolemjdoucí hafani. V každém jsem viděla kousek Sanny. Naposledy, když jsme byli u jezera, seděla tu taky, lízala pod stolem zbytek zmrzliny a chtěla se vrhnout do jezera za kačenou. Láska moje.

Pozorovala jsem ptáky lovící ryby, lodě brázdící jezero a užívala jsem si módní přehlídku. Po chodníku, jako po promenádě se procházeli lidi v tílku, v žabkách, ve svetrech a v kozačkách. Někdo si nesl v ruce i bundu s kožíškem. Z jara mě tahle italská módní přehlídka vždycky baví. Ať jsem u jezera, u moře nebo ve městě, lidi nosí úplně všechno. Od sandálů po kozačky, od letních šatů po péřovky. Venku pětadvacet stupňů ve stínu, na koupání zima, na svetr teplo. Ovšem tady potkáte ,,zmrzliny" v zimní bundě i otužilce sedící v jezeře. A to miluji, tu rozmanitost.  

,,Zajdeme se podívat do městečka a na hrad. Alespoň něco vyfotíme a tu zmrzlinu vypotíme." V italštině se mi to tak pěkně nerýmovalo a Maurizio neprojevoval nadšení, ale šel. Na hradě v Passignanu jsme ještě nebyli, pokaždé byl zavřený. Cesta k hradu je hradu podobná - vypadá jako ze středověku, což je na těch uličkách úžasné.

Před každým vchodem pár květináčů, na balkonech bylinky a pod okny sušáky s prádlem. Pokud chcete vidět Itálii, jaká bývala v padesátých letech, tak tohle městečko vás nezklame.

,,Počkej, musím si dáchnout." Cesta do kopce, horko a nevhodně zvolené oblečení k výstupu, to už jsem pociťovala v půlce kopce. Zpocená až na ....... , no víte kde, schovávala jsem se do stínu domů. Že já si blbec nevzala kraťasy a letní tričko. 

Konečně jsme došli k hradu. Už tam se nám naskytl úžasný pohled. Jezero je tak velké, že vypadá jako moře. Když k tomu přidáte palmu, je to prostě ,,Havaj." 

Zakoupili jsme vstupenky do zříceniny hradu a vydali se po točitém schodišti nahoru na věž, odkud byl výhled na všechny světové strany. A ten výhled, ten byl fakt jak se říká - světovej!

 Kdyby svítilo sluníčko, mohl být ještě ,,světovější." 

Ale i tak to stálo za to! Teď už v každém městě navštívíme to nejvyšší místo. Ono to totiž za tu námahu stojí. Pokud ovšem není pětatřicet ve stínu. 

Itálie, ač poslední roky dosti ,,potrhaná," jako ta vlajka na hradě, stále je krásná a stále se v ní dá žít ,,La dolce vita." Stačí jen vidět to hezké a umět trochu snít. 

Přijeďte se přesvědčit sami, stojí to za to ;)

Arrivederci!