Miřetín aneb Tenkrát jsem ho nenáviděla, teď bych ho milovala

Někdy vám souhra náhod způsobí znenadání to, co jste chtěli udělat už dlouhý čas. Ale nějak na to nebyl ,,čas."

,,Zlatý časy!" Řekne si nejednou nejeden z nás, ač si tenkrát myslel - to je hrůza, ať už je to za mnou. Jo jo, občas říkáme zkurvená doba, ale za pár let to jsou zase ty starý dobrý časy.

I já to říkávala. Byla jsem zrzavá, pihatá, zubatá - žádnej kluk by si o mne ani kolo neopřel. Hrozně moc jsem si přála, abych z té ošklivky vyrostla. ,,Ošklivé malé káčátko budeš kouzelnou bílou labutí ... ," zpívala jsem si x let. No, trvalo to!

Ale i tak, ač jsem se jako dítě trápila mou zrzavou palicí a poslouchala různé urážky a pošklebky od jiných dětí (hajzlové to byli, teď bych je srovnala na jednu hromadu), i tak na dětství strašně ráda vzpomínám a ráda bych se tam alespoň na chvilku vrátila. 

Na dětství vzpomíná skoro každý rád, ať bylo v poválečném období nebo v době komunismu (to vím z komentářů pod mými blogy o socialismu). Každej by se do dětství s chutí alespoň na čas vrátil.

Mně se to na dovolené povedlo. Po třiceti letech jsem se zase ocitla na pionýrském táboře. A né na ledajakém. Tenhle tábor je už přes čtyřicet let pořád stejný a pořád stejně krásný.

,,Chceš zajet do toho Miřetína?" Zeptala se mě kamarádka Lenka, u které jsem byla na dovolené a začala tam psát tento blog.

Lenka bydlí v krásném městečku Jimramov na Vysočině. Historické jádro tohoto městečka je úžasné a přenese vás do dávných časů i do osmdesátých let (stodváca či embéčko tu projede každou chvilku). Stačí se jen rozhlédnout a zasnít.

Je tu nespočet kulturních památek a narodilo se zde spousta spisovatelů i jiných známých osobností. Tím nejslavnějším je asi Jan Karafiát, který napsal první českou autorskou pohádku - Broučci: pro malé i velké děti (1876). Jimramov je plný broučků, i já tady mám toho svého.

Natáčelo se zde spousta filmů a seriálů. Do seriálu Četnické humoresky obsadili i syna mé kamarádky Adama. Je to takovej malej pihatej zrzek, kterej vypadá, jako by zrovna vyskočil z filmů typu Páni kluci.

Ale nejen Jimramov, i kolem dokola je to tu krásné. A tak jsem s Lenkou plánovala společné výlety do okolí a na mapě jsem zahlédla Miřetín u Skutče, kam jsem jezdívala celé dětství na pionýrský tábor a o němž jsem psala i ve své knize. Už x let jsem se tam chystala na výlet, stejně jako do Samopší, kam jsem s našima jezdívala celé dětství na dovolené od ROH Barrandov. Jenže Samopše jsou oproti Skutči přece jen blíž, a tak jsem za těch několik desítek let byla několikrát v Samopších, ale v Miřetíně nikdy. 

,,To bych moc ráda, nebyla jsem tam třicet let a podle fotek na internetu je ten tábor skoro stejný jako tenkrát. A ty víš Leni, jak ráda vzpomínám." 

Lenka je o osm let mladší než já, ale mojí knížku prý přečetla jedním dechem. V malých městech neletí čas jako splašený a lidé nevyházeli všechno staré dobré, takže i o několik let mladší kamarádka se v mé knížce našla. V Jimramově a okolí objevíte takové poklady, jako jsou dřevěné houpačky, kachlová kamna, bucláky s puntíkama, hliníkové příbory a spousty jiných krásných retro věcí, které vás rázem vrátí do dětství. Tohle všechno já všude obdivuji, a proto mi u Lenky v rodině začali říkat retroteta.

Dokonce mi i darovali krásný retro hrnek a hliníkové příbory z osmdesátých let. Já bych měla nejraději všechno retro (teď si bloger Marek Valíček koupil úžasnej botník - hrozně mu ho závidím). Připomíná mi to dětství, čas strávený s rodiči, Hlubočepy a prostě všechno, na co ráda vzpomínám.

Petr (manžel Lenky) nastartoval auto a vyjeli jsme směr Proseč. ,,Myslíš, že mě tam pustí?" Ptám se s obavami Petra. ,,Dítě tam nemáš, tak myslím že ne. Ale třeba něco uvidíš od brány ty naše retroteto." 

Za necelou půlhodinku jsem byla tam, kam jsem se chystala už desítku let. Stála jsem před branou ,,pionýrského" tábora Miřetín.

Stála jsem tam několik minut bez hnutí, s úsměvem od ucha k uchu. Byl to super pocit, ale hlídka na bráně si asi myslela, že jsem magor.

,,Kluci prosím vás, mohla bych mluvit s nějakým vedoucím?" Prcek si mě přeměřil pohledem a suše mi oznámil, že vedoucí tady teď nejsou, že mají odpolední klid. 

,,A támhle ten pán, co jde k nám, to není náhodou vedoucí?" Od staré jídelny k nám mířil kluk v tričku s logem Barrandov studio.

,,Dobrý den, já jsem sem jezdívala před třiceti lety a psala jsem o Miřetíně blog," začala jsem hned vysvětlovat, aby mě ten dospělák neseřval a nevyhodil dřív, než si vyfotím tábor alespoň od brány. 

,,Vy jste ta z té Itálie že?" Náhoda! Před pár lety, když jsem psala blog o pionýrských táborech, vyhledala jsem si na Facebooku Miřetín a prohodila pár vět s jedním z organizátorů tohoto tábora. A právě on, Radan, přišel se podívat na hlídku k bráně. 

A tak jsme pokecali o táboře, o tom co se změnilo a co zůstalo. A že toho zůstalo! Radan pak zavolal dva kluky, co měli právě službu, aby mě provedli celým táborem. Kluci měli na krku šátky. Sice žluté, ale i tak mě ten tábor, ti kluci a ty jejich šátky vrátili o třicet let zpět. 

Šli jsme tam, kam každé tři týdny přivezl barrandovský autobus nové táborníky, kolem staré jídelny, která později sloužila jako klubovna, a kde se konal karneval, diskotéka i promítání. Prošli jsme k potoku, ve kterém jsme si čistili zuby a došli až k chatce hlavase, která stávala a stále stojí u zadní brány. Tou branou se chodívalo a chodí na noční bojovku. 

Je až neuvěřitelné, že se tenhle tábor nemění, že se renovuje a udržuje to co jde, a že je ten Miřetín už nejméně pětatřicet let skoro stejný (co já pamatuju).

 ,,Měsíční louku znáš?" Ptal se mě můj asi dvanáctiletý průvodce, kterému jsem řekla, ať mi tyká, abych se necítila tak stará, a ten návrat do dětství si užila se vším všudy. ,,No jasně, tam starší táborníci chodívali spát pod širák. A koukám, že i stany jsou stále stejné."

Už do nich prý ale neteče jako tenkrát, a ze železných trubek jim nekape do postele. Kluci mi všechno popsali dopodrobna, ukázali mi stany dětí i vedoucích, které jsem nafotila. Dala bych sem ten samý stan v černobílé fotografii (foceno před cca.třiceti lety), ale sedí v něm moje sestra a já bych ráda ještě chvilku žila. Ségra totiž tenkrát vypadala jako ...... no hrozně. Takové chytré, avšak dost ošklivé káčátko s brýlemi stylu Naďa Urbánková. Dát její fotku tenkrát a teď - ta mohla natáčet ošklivku Betty. Čím je starší, tím je hezčí potvora. 

Když jsme došli před marodku, zastavila jsem se a vzpomínala. Kluci poslouchali a vypadali, že je to i zajímá. No, možná si v duchu mysleli, ať ta vykopávka už přestane vyprávět o středověku, ale nedali to na sobě znát. To máme hodnou mládež.

Na marodce jsem trávila dost času. Měla jsem stále nateklé uzliny, tak jsem tam chodila dvakrát denně pro obklad. Dávali mi na to takovou hnědou smradlavou mast v plechovce, kterou nejdříve ohřáli, pomazali mi s ní krk, a pak šátek kolem hlavy. Byla jsem za smraďocha, ale holky se mnou i tak kamarádily. Nekecám, je to vidět i na černobíle fotografii (u chatky).

I když jsem měla na pionýrském táboře spoustu kamarádek, stejně jsem ho nenáviděla. Ve sportu jsem nikdy nevynikala, tudíž medaile rozdávané při večerních nástupech jsem viděla jen u kamarádů a tiše jim záviděla. Já dostala maximálně diplom za Pippi punčochatou (když byl karneval, stačilo si vzít každou podkolenku jinou a udělat dva copy) nebo za pomocnici v kuchyni.

Jo, vlastně ještě za úklid jsem měla diplom. K úklidu nás mamka vedla od malička. Každou sobotu se hromadně uklízelo a v týdnu obývák mamka pro jistotu ještě několikrát vysála. A běda, jak se něco uklidilo špatně, třeba pokud jsem neodsunula vázu při utírání prachu. ,,Ve špíně shnijete." Slýchávala jsem často. Možná proto mi dodnes vadí bordel, a když někdo uklízí jen ,,na oko."   

Nesnášela jsem i ten ranní budíček a rozcvičku (člověk se chtěl alespoň o prázdninách vyspat). Mejt se v potoce, kam mi občas spadl ručník a mýdlo bylo od písku, to mi taky vadilo (dneska si to u ségry na chatě užívám). A nebo když pršelo. Všechno smrdělo vlhkostí (ten smrad mi teda vadí furt), všude bláto, do stanů teklo.

Maminko já už tu nechci být, psávala jsem z Miřetína. Tenkrát jsem ten tábor nenáviděla. Byla jsem malá a blbá. V určítých věcech jsem blbá i teď, ale kdybych byla v Miřetíně dnes, tak ten tábor jistojistě miluju!

A tak jsem se zase po letech vrátila do dětství, stála před táborem jak blbeček se slzami v očích a vzpomínala, jak to bylo krásný. Jsem já normální? No nejsem, ale to už víme ;)