Mikuláš ztratil plášť aneb předvánoční čas za totáče

Jak už víte, žiji ve střední Itálii. Adventní čas je tu podobný jako v Čechách, ale přece jen se něčím liší. A jelikož jsem milovník Vánoc a času předvánočního, vybírám si to, co se mi hodí nejlíp ,,do krámu." 

Italské ulice a vánoční stromky (v bytech i na náměstích), to všechno se společně rozsvítí osmého prosince, v den státního svátku - Neposkvrněné početí Panny Marie.

I já ten den rozsvěcím stromeček, který jsem ozdobila (stejně jako celý byt) už na začátku prosince. Cože, že jsem blázen? Že to není ono? Že mě ten stromek omrzí? Ale kdeže, přes svátky jezdíme ke tchyni do Kalábrie nebo k mojí sestře do Prahy, tudíž si musím náš vyzdobený byt patřičně užít. A řeknu vám, pečení cukroví u rozsvíceného stromečku jde tak nějak líp od ruky. Ale dnes nechci psát o Itálii. Dnes si od rána říkám říkanku: ,,Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni, hledali, nenašli, byli oba smutní." 

A tudíž jsem se zase přenesla do osmdesátých let, když jsem seděla v kuchyni u okna vedle mojí sestry Ivety, křečovitě jí mačkala ruku a uši jsem měla natažené až na hlavní silnici. Odtud se totiž linulo zvonění andělského zvonečku a řinčení čertovských řetězů. ,,Mami, maminečko, že mě nedáš čertovi. Já už budu opravdu hodná, slibuju." Prosila jsem se slzami v očích. Čert a výprask, to bylo tenkrát jediné co na mne platilo. Jelikož jsem se z výprasku většinou ,,oklepala" po pár dnech, víc než vařečka nebo pásek, platila na mne metlička od čerta. Každý rok u nás ten umouněnec nechal novou metličku, kterou táta mohl položit na kamna a tím ho přivolat z pekla. Docela dlouho jsem věřila, že z kamen v kotelně může kdykoli vyskočit čert, že je to taková pekelná cesta.

,,Čerte prosím, neber si mě, vem si tátu, on zlobil mámu." Taková jsem byla hodná dcerka už ve školce. Chudák táta. ,,Ne ne ne, tvůj táta je moc velkej, nevejde se mi do pytle." Řekl čert a sundal z ramen pytel na brambory. Krve by se ve mně nedořezal, už jsem se v tom pytli viděla. Naslibovala jsem hory doly, zpívala písničku, recitovala básničku a kajícně koukala na mamku i na babičku, aby mě zachránily. Představovala jsem si ty kotle s vařící vodou a to, že už nikdy neuvidím mámu. Ano čert na mne tenkrát platil stoprocentně.

Teď by se mi takovej čert hodil na italské děti, jenže v Itálii české čerty nemají. Mají tu jen ďábla (jehož se bojí i někteří dospělí) a jelikož jsou tu všechny děti pokřtěné a chodí ve škole na hodiny náboženství, je nemyslitelné vyprávět jim, že je vezme ďábel do pekla. Škoda, podle mne by to spoustu těch malejch hajzlíků postavilo do latě, jako tenkrát mne. Alespoň na pár let. 

Když jsem povyrostla, chodívalo se na Mikuláše k mamce nebo k tátovi do práce. Byla tam spousta dětí i rodičů, rozdávali nám vánoční kolekce, punčošky plné lízátek, ořechů a mandarinek. Jo mandarinky, to byla vůně. Dnes už kupuji jen ty bez pecek, ale občas, když se v obchodě spletu a koupím klasické mandarinky, přenesu se okamžitě do dětství, do vánočního času let osmdesátých.

Tenkrát jsem byla šťastná za tři mandarinky a dva kubánské pomeranče. Dnes jsem tak zhýčkaná, že mi není dobrej ani vanilkovej pomeranč u tchyně na zahradě. Mám ráda jen ty velké s tlustou kůrou a nakyslé. Možná proto, že jsou mi tak podobné, vždyť i já jsem takový veliký oranžový pomeranč s tlustou slupkou - jen se teda snažím bejt sladká, dokud mě někdo nevytočí. Ovšem dnes, na Mikuláše, usmívám se jako sluníčko na hnoji. Dostala jsem totiž úžasnou zprávu od vydavatele! Moje první ,,dítě" bude pod stromečkem (mělo se mi ,,narodit" až v lednu). Takže i když v Itálii Mikuláš nechodí, za mnou přišel.

Mikulášskou besídkou tenkrát začínal předvánoční čas. Ve škole jsme lepili do oken hvězdičky vystříhané z bílého papíru, z barevného se dělával řetěz na stromeček. Ve výlohách obchodních domů se třpytily skleněné baňky a lidé brali útokem Kotvu, Máj, Bílou Labuť i Dětský dům. I já jezdívala s mamkou po městě nakupovat dárky. V Kotvě bylo vždy nesnesitelné vedro, v Bílé Labuti fronty a v Dětském domě neměli eskalátory. Nejlepší byl pro mne Máj. Nebylo tam takové vedro a v posledním patře jsem si vždycky dala něco dobrého. Už z přízemí jsem přemýšlela o tom, zda si dát chlebíčky nebo karamelový pohár. Mohla jsem si vybrat a většinou to vyhrála cukrárna. Jídelna s obloženým vejcem byla také lákavá, ale pohár je pohár. Od stolku jsem pak koukala na dům knih Albatros, který jsme také často navštěvovali. Táta měl rád detektivky, já pohádky a moje ségra - ta jakoukoli knihu. Jelikož jsem měla našetřeno v prasátku, nakupovala jsem i já a to mě na těch předvánočních výletech bavilo nejvíc - po karamelovém poháru samo sebou.

Paní prodavačky balily dárky do papíru se značkou Prioru a převazovaly je provázkem, na kterém udělaly ouško, aby se nám to dobře neslo. V tramvaji většinou nebylo místo k sezení, tudíž mamka stála ověšená jak vánoční stromeček u tyče a neustále mi říkala: ,,Kájo drž se." Jakmile se někde uvolnilo místo, hned mě tam posadila a naskládala na mne dárky. Cesta z Národní do Hlubočep trvala asi půl hodiny, a tak jsem si rukavicí očistila zamlžené okénko a koukala se na zasněženou Prahu. To byla krása!

Měla jsem ráda předvánoční čas, i když ten vánoční, kdy se nemusel pulírovat byt od kotelny až po lustry, kdy jsme do Prahy jezdívali celá rodina jen na procházky a hlavně když byly vánoční prázdniny, tak ten jsem měla radši. Ale o tom zas až příště ;)