Máma

Svátek matek je pro mne jeden z nejsmutnějších dní v roce. Napsala jsem první větu a už se kutálí první slza. To jsem zvědavá, jak tenhle blog dopíšu. Ovšem napsat ho chci - musím. Víc toho totiž pro mojí mámu už udělat nemůžu. 

Nejen že nikdy nebudu matkou, neuslyším to krásné ,,mami, maminko, maminečko," ale navíc mi před pár lety přesně na den matek umřela moje máma - moje milovaná maminečka, člověk, kterého jsem měla nejraději na světě. A tím, že já děti mít nemůžu, zůstane pro mne až do smrti moje maminka Jiřinka ta nejvzácnější a nejmilovanější osoba mého života. Ostatní prominou, ale máma je máma!

Jelikož o mé mamce píšu skoro v každém vzpomínkovém blogu a napsala jsem i o jejím šíleném dětství, které ji poznamenalo na celý život, nebudu se dlouze rozepisovat (jak je mým zvykem). 

Moje mamča, Jiřina Šimonovská, rozená Dušková pocházela z Opavy a do Prahy se přestěhovala až v dospělosti. Takže já jsem vlastně napůl Moravák. 

Byla to krásná ženská. Vždycky hezky učesaná, namalovaná, ve skříni spousty halenek a kostýmků. Sama si všechno ušila, upletla, ale nejen sobě. Babička Boženka (její tchyně) měla několik kalhotových kompletů i s vestičkou. Nám se ségrou mamina ušila vše od letních šatů přes zimní bundy. Háčkovala čepice (tenkrát se nosily debilky s anténkou), kukly - což byla jeden čas taky velká móda. Šila cejchy, přehozy na křesla, záclony. Ivetě do tanečních ušila nádherné šaty. Nevím, zda si na to moje sestra ještě pamatuje, ale já mamku přesně vidím. Sedí v obýváku na zemi, před ní rozložené plesové šaty, které ušila pro Ivetu do tanečních a na ně našívá krajkové kytičky, které vystřihala ze svých svatebních šatů (viz.foto).

,,Mami co to děláš? To chceš našít všechny ty kytičky na ty šaty? Jednu po druhé? No to budeš šít tejden!" A taky šila. Takovou práci jí to dalo, tolik nocí proseděla v obýváku na zemi, protože musela mít tu širokou sukni rozloženou. A ségra? V tanečních se jí nelíbilo, šaty si vzala snad jen dvakrát. Tenkrát se mamka pěkně naprdla. Ale díky tomu jsem já do tanečních nemusela. 

,,Mami, mě to nebude bavit, já raději disko, vždyť víš jak tu furt tancuju u kazeťáku. Že do těch tanečních nemusím, že ne." Mamka si představila ty noci u plesových šatů, ty stovky kytiček, které nejdřív tak pracně vystříhala, a pak ještě pracněji našila, ten kyselej ksicht ségry, když odcházela do tanečních.   ,,Nemusíš. Trdluj si tady u Diskopříběhu a běž na odpolední diskotéku do Alfy." 

Jak mohla stíhat domácnost, dvě děti, dělat vedoucí na poště a ještě šít, plést a tak výborně péct? Mamka byla výborná kuchařka i cukrářka. Její svatební koláčky si pochvalovali od Opavy, přes Hradec Králové až do Prahy. A nejen koláčky. Vánoční cukroví peču podle jejich receptů každý rok. Tenkrát v Hlubočepích jsem ho mívali ve špajzu plné krabice. A těch zavařenin - kompotů, marmelád, čatní, okurek i hříbků, všeho bylo v zavařovačkách bezpočet. Jak to všechno stíhala to fakt nechápu! No i když .....neměla počítač, v televizi jen dva programy, spala v průměru pět hodin (já nejméně osm) a víkendy trávila doma. Maximálně za barákem na zahrádce. Ale to byla nakonec taky práce. Byla to prostě super žena! A to nepřeháním. No řekněte sami, která ženská tohle v dnešní době zvládne? 

Když jsem byla malá, mamka mě občas propleskla, nechala mě klečet v koutě, obtiskla mi vařečku na zadek. Byla přísná, ale spravedlivá. Na druhou stranu by se pro nás přetrhla, ale nesměly jsme to se ségrou vědět.

,,Kájo tady máte s Ivetou banány, každá dva, tak se nehádejte." Mamka ukládá čtyři banány do špajzu. ,,A kde máš ty a táta?" ,,Já už ho snědla po cestě z práce a táta banány nerad." Vzala jsem dva banány, oloupala a u jednoho ukousla špičku. ,,Iveto, tady máš banán, podávám ségře ten nakousnutej. ,,Koukej navalit ten druhej, tenhle už jsi ukousla," rozčiluje se ségra. V tu chvilku ukousnu špičku i u toho druhého. ,,Tak kterej." 

Já byla takovej malej hajzlík, že jsem si ty výprasky opravdu zasloužila. 

,,Karle v zelenině měli poslední čtyři banány, tak jsem řekla holkám, že já už jsem měla a ty je nerad." Slyšela jsem ten večer škvírou ve dveřích. Máma byla prostě taková. Rozkrájela by se pro nás, ale nechtěla nám to přiznat.

Jako tenkrát, když mě za něco seřezala, ale bylo jí to tak líto, že šla poslouchat ke dveřím do pokojíčku, jestli brečím. ,,Kráva jedna, já jí nesnáším." Ozvalo se z pokojíčku místo breku. Ona i táta se začali smát. Ale to mi vyprávěli až později, až když jsem bydlela sama.

Ač jsem byla v dětství bita jako žito, oba rodiče jsem milovala a často je navštěvovala. Mamku teda víc (promiň tati). Když jsem se ve dvaceti letech odstěhovala do bytu ve Vršovicích, který mi rodiče dali, volala jsem jim denně. Několikrát v týdnu jsme se s mamčou sešly po práci na kafe nebo se zastavila u mne v práci. Chodily jsme společně na nákupy i na procházky. Byly jsme jako kámošky a bylo to super. 

Co já bych za to dala, kdybych k nim teď mohla zajít na nedělní oběd! 

Mnoho mladých to však obtěžuje, nebaví je chodit k rodičům na návštěvu. Pokud vám můžu poradit, z vlastní zkušenosti i ze zkušeností kamarádek, kterým také rodiče zemřeli brzy - užívejte si jich! Užívejte si rodičů dokud tu jsou! Alespoň jednou týdně k nim zajděte, volejte jim, povídejte si s nimi! Nikdy nevíte, jak dlouho tu budou. A pak vám budou sakra chybět! Ze srdce vám všem přeji, aby vaši rodiče žili alespoň do devadesáti let, jako můj tchán. Bohu žel, někdy to přijde mnohem dřív. Každý nemá takové štěstí. A ještě jednu radu vám dám - foťte si vaše rodiče! Já jsem strašně ráda, že mám mamku na tolika fotkách z posledních let (tátu míň, což je mi líto).

Když se na ty fotky zadívám, vracím se do toho okamžiku, cítím mamčino objetí, její hubené ruce, které mě tak pevně svírají. Chybíš mi mami, tak strašně mi chybíš!