Malá Itálie uprostřed Prahy

,,Fuj, to je hnus." Zhrozila jsem se po otevření české konzervy loupaných ,,italských" rajčat. Teď už chápu, proč si tady lidi stěžujou na nekvalitní potraviny neboli na rozdíl potravin pro východní a západní trh.

Když jsem se před rokem vrátila z Itálie, sháněla jsem italské potraviny. Ne proto, že nemám ráda českou kuchyni, ale po těch dvanácti letech ve střední Itálii jsem si nedovedla představit, že budu týden bez těstovin, salátu nebo ryb. 

Sehnat v Praze dobré ryby za rozumnou cenu, to je malý zázrak. A tak jsem se soustředila alespoň na těstoviny, saláty, sýry a sušenou šunku (prosciutto).

Dvakrát jsem si prošuto koupila v masně - chyba. Ač stálo hodně, kvalita byla hodně špatná. A to, jakým způsobem mi ho ,,kydli" do papíru ... jak by řekl Ital:,,Che tristezza" (to je smutný).

Sehnat dobrý stoprocentní italský olivový olej, to také nebylo lehké. A bez toho já se už neobejdu. 

Italové si odjakživa potrpěli na dobré a kvalitní jídlo, na zdravou stravu a hlavně na výrobky Made in Italy. Skoro nikdo (teď mluvím o střední a jižní Itálii, kde jsem dvanáct let žila) nenakupuje v obchodech typu Lidl či Penny. Neříkám, že nechodí do diskontu. Takové Dico (discount italiano) nebo Eurospin, navštěvuje dost Italů. Ale ty jsou jejich - italské. Oni prostě nevěří těm zahraničním.

Když jim donesete německou čokoládu, nebudou nadšeni. Ani české pivo neocení. Raději si dají to svoje Moretti. Jedině celosvětově proslulá Plzeň - ta je potěší.  

Italové jsou velcí nacionalisti (ve všem) a v potravinářském průmyslu to platí dvojnásob. 

Když teď vidím, jak nás tady v Čechách šidí na jídle, jak je ve stejném výrobku prodávaném v Itálii více procent oříšků a kakaových bobů (ale cena je velmi podobná), tak se těm íčkám nedivím, že si stojí za svým Made in Italy, ale divím se nám, že se proti těm srágorám (které nám sem dováží) nevzbouříme.

Koupila jsem tu mražené ryby - měla jsem plnou pánev vody. To se vám u italských mražených ryb nestane. A tak bych po tom roce v Praze mohla pokračovat dál a dál. Ale vy to znáte také. Už v Itálii jsem o tom četla - jen jsem tomu nevěřila. ,,Přece jim nemůžou napíchat kuřecí prsa vodou, to je zas nějaká kachna." Můžou. Tady vám napíchaj i tu kachnu!

Miluju Českou republiku, ale štve mě, jak tady s náma v tomhle směru vymetají. 

Jelikož jsem velkým milovníkem retra a sladkostí, těšila jsem se (po návratu do rodné země) na Metro desert, Kočičí jazýčky, české dortíky a jiné dobroty mého dětství. To se ale nedá žrát, že to tak musím s prominutím říct. To Metro je přeslazené, jazýčky lepkavé (už nekřupnou jako tenkrát), dortíky plné umělých ztužovadel (že vám v tom stojí i lžíce jak přikovaná) a normální čokoláda (za normální cenu), tak to je obarvený margarin.

A tak jsem byla šťastná, když mi na můj inzerát (hledám práci s využitím italštiny) odpověděl pán, který má malý, ale stoprocentně italský obchůdek. 

Byla jsem jak Alenka v říši divů. Našla jsem malou Itálii uprostřed Prahy.

,,Jé, tyhle sýry jsem přesně kupovala v Itálii, jů a tyhle černé olivy, na těch jsem ujížděla - deset oliv do salátu a třicet do Káji. Jejku, De Cecco špagety, ty si hned koupím, vždyť za takovou cenu je v Praze nikde nekoupím."  Rozvášnila jsem se při pohledu do regálů a pokračovala jsem dál. ,,Fragolino? Vy máte i to jahodové víno, které je lehké, osvěžující a málokdo ho tady zná? To koupím pro tu moji lásku, on ho má moc rád. No řeknu vám pane, ten sortiment a ty ceny tady - paráda."

,,Beru vás, kdy můžete nastoupit." Usmál se pan majitel a já si uvědomila, že tentokrát mi ta moje upřímnost a láska k italskému jídlu pomohla sehnat práci. 

A tak jsem tady, v malé Itálii uprostřed Prahy. A jsem tu ráda.

Je to takový ten malý krámek, co voní po dobré čerstvě umleté kávě, ve kterém se lidem sbíhají sliny, když krájím pistáciovou mortadellu, kde je čas na kus řeči s každým zákazníkem a hlavně, kde je náš zákazník - náš pán. Tak, jak nás to před léty učili ve škole.

Lidé z okolních domů k nám chodí pravidelně. Vyprávějí mi svoje příběhy, slasti i strasti každodenního života a ptají se na italské recepty (také proto mě sem prý pan majitel chtěl, protože umím italsky číst a hlavně vařit).

Před obchůdkem jsou dva stolečky, děti si malují křídou na chodník, maminky si dají Spritz, kávu nebo něco jiného a naladí se u nás na pohodu.

Prostě a jednoduše, mám to tu ráda, protože je to tady jako v italských kavárničkách či v českých koloniálech za starých časů. Pohoda, klídek a tabáček ... .

PS: Pro přiblížení přidávám video, které tu natočil Patrik Banga s Terezkou ;) 

článek byl přečasován redakcí