Lízanda za korunu a hogofogo za tři

Psal se rok devatenácetosmdesátnevímkolik, ale přesně vím, že nám ke štěstí stačila jen jedna jediná koruna československá. 

Je to až neuvěřitelné, ale je to tak. Jen jedna koruna mi stačila k tomu, abych měla v dětství krásný den. Věděla jsem totiž, že po vyučování půjdu s tou kačkou na náměstíčko do samoobsluhy, vezmu si košík a budu důležitě vybírat mezi nanukem, koblihou, šumáky nebo žvýkačkou. Možná proto si tu hnědou korunu s prsatou paní pamatuju ze všech mincí nejlépe. Byla pro mne totiž celé dětství hodně důležitá. Vždyť takové Pedro, které stálo korunu (možná právě u něj vzniklo: ,,Dej mi kačku na žvýkačku"), to se dalo žvýkat celý den. A když jsem žvýkat nemohla (při vyučování nebo u jídla) přilepila jsem Pedro na talíř nebo na hrnek, občas i na obal učebnice či školního sešitu. To nebylo jako dnes, že žvejdu po deseti minutách flusnete do koše. Pedro se opatrně rozbalilo, aby se červený obal neponičil a přes den se na něj mohla žvýkačka zase položit, popřípadě zabalit a dát do kapsy. Někdo si lepil žvýkačku i pod lavici a po vyučování jí zase vesele žvejkal dál. Fuj! To já ne, já byla hygienik už od dětství. I když občas, jak říkávala moje mamka - nahoře huj a dole fuj. 

,,No Kájo, kolik dní nosíš ty ponožky? A co ta díra na spoďárech, co když tě někde porazí auto a odvezou tě do nemocnice. To si pan doktor pomyslí, jaká jsi šmudla. Beze mne by jste tu ve špíně shnili." Ještě dnes slyším mamku, jak se rozčiluje nad každou dírkou či čmouhou na fusekli, jak sliní kapesník a utírá mi pusu (blee) a jak na děravé tepláky nažehluje obrázek. Je to vůbec možné, že nám stačilo tak málo?!?

Když jsem měla padesátník navíc, vyhrál většinou červený Vitacit, ale pral se s Lipem v sáčku (za 1,20 Kčs), s velkou jablečnou dření nebo s malým Táboráčkem (mou nejoblíbenější dření). Táboráček stál stejně jako jiná dřeň, ale byl poloviční, protože byl z jahod. Bylo to hooodně těžké, ale krásné rozhodování. A pokud mi něco šoupla i babička, koupila jsem si to nej - Polárkový sníh. Pak jsem sedla rychle někam vedle sámošky, aby se mi ten lahodný a nadýchaný sníh nerozpustil a sežrala jsem ho naposezení - na hodně krátké posezení (to zvládnu dodnes).

Ale o víkendu, to jsem tu korunu neutratila v sámošce. O víkendu jsem šla za korunu na odpolední představení do místního biografu!

,,Hlubočepské kino, co já jsem se sem nachodila." Povzdechla jsem si nedávno, když jsem stoupala po dřevěných (podle mne původních) schodech na jeviště. Třicet let uteklo jako voda a já stála pod plátnem, na kterém jsem sledovala Bolka a Lolka,  Přijela k nám pouť a spoustu dalších pohádek i filmů. 

Než jsem se narodila, sloužily prostory tohoto biografu jako sál k pořádání plesů, schůzí, ale i jako tělocvična. V sedmdesátých letech už bylo nad pódiem natažené plátno, klasické dřevěné židle vyměněné za židle sklápěcí a z okolních ,,vesnic" se do Hlubočep k přejezdu sjížděli mladí i staří za kultůrou. Dámy štěbetaly před kinem o novém střihu z časopisu Žena a móda nebo o své nové - doma dělané trvalé, kterou měly v té době skoro všichni. Pánové si skočili vedle k výčepu na jedno točený a probrali tam ty své úžasné miláčky. Nemyslím tím manželky ani nás děti, ale Trabanty, Embéčka a Moskviče. Večerní představení stálo v Hlubočepích tři koruny a na to chodili většinou dospěláci sami. Jen když přiletěl do kin E.T. Mimozemšťan, dostala od našich ségra papírovou desetikačku a šly jsme na večerní představení spolu. 

Když začal Československý filmový týdeník, seděli už všichni na svých dřevěných vrzajících sedadlech. Opozdilce, kteří si místo týdeníku dali raději ještě jedno rychlý, dovedla do sálu paní uvaděčka a za pomoci baterky jim ukázala číslo jejich řady i sedačky. No, vlastně co pamatuju, to naše kino nemělo ani uvaděčku ani očíslované lístky. Opozdilcům ukázala cestu paní z pokladny a každý si mohl sednout kam chtěl. Do řady u dveří si nesedal nikdo. S každým otevřením dveří a rozhrnutím těžkého závěsu, vneslo se do sálu světlo a v řadě u dveří to přerušilo prožitek z filmu. To víte, televize bývala v té době malá (o naší televizi Merkur v kuchyni ani nemluvím), v těch letech většinou černobílá a kvalita obrazu (s klasickou anténou na střeše či na okně) nic moc. Ale velké plátno, to byla paráda. A tak jsme si tenkrát film v biografu užívali podobně, jako před pár lety filmy 3D nebo dnes virtuální realitu. 

U Delona se tehdy spousta žen zamilovalo a jeho obrázky pak ležely pod sklem na pracovních stolech v kancelářích, vedle pohlednic z NDR a Jugoslávie. Bardotka zas u mužů rozbujela fantazii tak, že její plakáty visely v mnoha plechových šatních skříních i v dílnách a v garážích vedle plakátů nahých neoholených žen. A já … já si po filmu E.T. Mimozemšťan začala ,,užívat" somnambulismus. 

Na odpolední promítání jsem chodívala jen s kámoškama nebo s Mirkem od sousedů.

,,Jdete do kina? Tak si vemte korunu a plynovou masku." Smála se nám sousedovic Květa (ségra Mirka), která byla o pár let starší a mohla jezdit s kamarádkami do kin v centru Prahy. Světozor, Alfa, Lucerna, Blaník, Jalta, Pasáž, Sevastopol - vyhlášená kina, kde byla vždy fronta u pokladen, ač jste za promítání zaplatili mnohem více než v okrajových částech hlavního města. Na Václaváku stál na konci osmdesátých let lupen i celých osm korun! 

,,To mi chodívali v centru Prahy do kin ještě za korunu," vyprávěla mi včera Michaelova mamka. ,,Za tři kačky to bývalo hogofogo do zadních řad. Tam sahali kluci holkám na koleno. Ale já byla počestné děvče, já chodila za kačku do první řady lízat plátno." Mám ráda její vyprávění, vždycky se u toho nasměju tak, že mě bolej tváře. 

V našem kině v Hlubanech nikdy veliká fronta nebyla - naopak. Pokud nepřišlo alespoň šest lidí, nepromítalo se. Ale zato tam byl velikej smrad.

Kino bylo tradičně (jako na mnoha vesnicích a maloměstech) vedle hospody. Což o to, to by ještě nebyl takový problém, ale hospodské záchodky byly na chodbě, kudy se procházelo do kina. Proto se nám starší spolužáci smáli, ať si skočíme nejdřív do krytu pro plynové masky. Řeknu vám, že ten smrad cítím ještě dnes! 

Jenže od Jen počkej zajíci nás děti neodradilo nic. Nacvičily jsme rychlej přesun (jako na branném cvičení)  Od třetího venkovního schodu (ty původní schody tam jsou ještě dnes) až do sálu.  Na druhém schodě před vchodem nádech, chodbou rovně a vlevo až k pokladně sprint, podat korunu, vzít lístek, zaplout do kina a sednout si někam daleko od dveří. Uf! A z kina velmi podobně. Nádech, běh, skok a fuuuu u tratě pod kaštanama výdech. Ale zase se u nás v Hlubo nemuselo za kačku lízat plátno, a tak mi Mirek sahal na koleno už v druhé třídě.

Nedávno mi dal Michael lístek do kina. Byl to úplně stejný lístek, jako dávali tenkrát u nás v Hlubočepích. 

,,No neke, to by mě nenapadlo, že se tyhle lístky ještě vyrábí, to je paráda." On ví jak miluju vzpomínky a všechno co je retro, a tak mě vzal na rande v Karlíně do letňáku. 

A když viděl, jak si užívám tu atmosféru minulých let, zašli jsme tam několikrát. Teď, když už letní kino nepromítá, vzal mě do kina Atlas, kam jeho mamka chodívala před šedesáti lety za korunu ,,lízat plátno." Tenkrát se tohle kino jmenovalo Sokolovo a promítá se v něm od roku 1948.

,,No to je nádhera, proč já chodím do těch multikin, když tahle malá kina mají mnohem hezčí atmosféru, lístek stojí polovičku a lidí je tu taky o polovinu míň." Rozplývala jsem se nad nádherným kinem s červenými sedadly."

Koupili jsme lístky do poslední řady kde jsou krásné dvousedačky, abychom si jako ti ,,hogofogo" mohli sahat na koleno. 

Je to fakt krásný ve středním věku prožívat náctiletost a vracet se na místa našeho dětství :)