Lidi probuďte se!

Jsem psychicky nevyrovnaná. A to jsem si myslela, jak jsem v pohodě. Nejsem! Jen se mi to nějakou dobu zdálo. V období domácí harmonie se to zdá asi každému. Dlouho jsem nebrečela (když nepočítám období se Sannynkou), dlouho jsem neječela, dlouho jsem nic neroztřískala a dlouho mi bylo všechno tak nějak u ...... (zadku). 

Je půl čtvrté v noci a někdo zvoní. Ležím v posteli a přemýšlím, jestli vzbudit Maurizia nebo se jít jen podívat kukátkem, kdo to je. Vstanu, po špičkách se přibližuji ke dveřím a strachem ani nedýchám. Třeba už ten dotyčný odešel. Když opatrně posouvám záklopku na kukátku, zadrnčí zvonek zase. ,,Maurizio, jsi doma?" Ozve se z chodby. Podívám se. Stojí tam mladej kluk, kterej se už ubírá ke schodišti. Je vidět, že spěchá. Pootevřu dveře. ,,Počkejte, já vám ho vzbudím." A rychle dveře zase zavřu, jeden nikdy neví. 

Běžím vzbudit Maurizia, kterej spí jako zabitej. ,,Honem Maurí, něco se děje." Zvyklej na noční telefonáty od klientů, na rychlé výjezdy k nemocným zvířatům, vyskočí z postele, jako by byl vzhůru už hodinu. 

,,Nazdar, co se děje?" ,,Musíte okamžitě pryč, vypadá to jako konec světa, všechen hmyz vylézá ze škvír, na severu silné bouře zničily celá města, někde je zemětřesení a žene se to všechno sem. Zabalte si to nejnutnější, jen jeden batoh a pryč. Jestli máte aviváž na prádlo, nalejte ji kolem dveří, to zabrání vniku mravenců a jiného hmyzu, než si sbalíte věci." Kluk zmizel na schodech a na chodbě se začaly tvořit velké černé ,,fleky." Hmyz vylézající ze spár celého domu vypadal jako veliké louže inkoustu.

Čuměla jsem jak vejr a stála jako přikovaná. Maurizio nalil pohotově kolem dveří modrou aviváž a běžel pro batohy. ,,A co si mám vzít? Jak dlouho budeme pryč?" Nevěděla jsem kde začít. ,,Vezmi si všechny doklady co máš, nějaké oblečení a pár vzpomínek. Sem už se asi nikdy nevrátíme."

Začala jsem dávat do malého batohu doklady, naštěstí vím přesně, kde je všechny mám, kdežto Maurizio je hledal ve své kanceláři půl hodiny. Alespoň jsem měla trochu času. No jo, ale co dál? Vždyť já tu mám věci od mamky a od táty, ty tu nenechám, to je památka. A fotky, ty spousty fotek, co je vozím celý život všude sebou. Zajímavé bylo, že mě nenapadl počítač, oblečení, šperky. Napadly mě jen staré fotografie, mamčina kuchařka, táty mlýnek na kafe a fotky Sannynky. Z přemýšlení mě probraly velké rány na okenice. Maurizio opatrně jednu pootevřel. Kroupy velké jako tenisáky bombardovaly město a k tomu se už po bytě roztahovali velcí mravenci. ,,Dělej Kájo, musíme pryč."  Rozhlédla jsem se po bytě. ,,Pane Bože, tohle všechno, ty vzpomínky, ty roky odříkání, to všechno bude teď zničené a já už to nikdy neuvidím." Bylo mi tak úzko, bála jsem se, ale zároveň nechtěla odejít. K mému překvapení jsem nezačala brečet, jen jsem vykulená koukala na ten hmyz, co vylézal ze všech děr a cítila jsem strašnou bezmoc. Drapla jsem alespoň starý kufr, který je plný pohledů, dopisů a fotek od rodičů, od příbuzných - včetně Martínka, od mé první velké italské lásky (už taky nežije). Je to kufr, se kterým se maminka stěhovala z Opavy do Prahy, a který je úkrytem mých milovaných - mých andělů. 

V tom jsem cítila otřes. Podlaha se jakoby propadala. Vyběhli jsme z baráku. Ulice vypadaly jako ledové království, ale na obloze svítilo sluníčko, které mi dodávalo naději. V protějším domě stála na balkoně stařenka, podobná mojí babičce Božence. ,,Paní, musíte rychle pryč," volám na ni, ale ona si v klidu sundavá bílé prostěradlo ze šňůry. ,,Neboj se holčičko, o mne se neboj." Usměje se stará paní s bílými vlasy. 

V tu chvilku jsem se probudila. 

Koukla jsem k oknu a uviděla přes zatažené rolety trochu světla. Byla noc, ale měsíc v úplňku svítil tak silně, že to venku vypadalo jako den. ,,Pane Bože, děkuji Ti, děkuji!" Řekla jsem nahlas, extra šťastná, že tohle všechno byl jen sen, že není konec světa, že se nemusím rozhodovat, jestli vzít fotky rodičů nebo svetr. Cítila jsem tak strašnou úlevu, ale na druhou stranu jsem si uvědomila, jak velikej jsem sobec. Moje věta a první myšlenka byla: ,,díky, díky že jsem v pořádku." Já! Až pak mě napadlo: ,,díky, že je v pořádku celé lidstvo, že není konec planety Země." 

Byl to tak silný zážitek, tak živý sen, že jsem se bála znova usnou, aby to nemělo pokračování. Koukala jsem do stropu a přemýšlela. Znáte takové ty existenční úvahy. Jako dítě jsem přemýšlela nad tím, jaké to bude, až umřu, až nebudu na světě. Vždycky jsem z toho byla úplně v háji. Už jako malá jsem měla tu schopnost, rozložit se psychicky vlastními myšlenkami. Později jsem se rozkládala vlastní žárlivostí, užíralo mě to fest. Dnes mě totálně rozložil sen. 

Občas, když je úplněk, mé sny jsou opravdu jako živé, ale většinou jsou to spíše fantasmagorie. Člověk si řekne, že to se stát nemůže. Tohle bylo jiné. Možná to způsobil článek o lidstvu, jak ničí naši planetu a ta se samozřejmě začíná bránit. Ani se ji nedivím! U článku byla galerie fotografií a musím říct, že lidská rasa je opravdu ta nejhorší. Možná to způsobily televizní noviny, kde jsem viděla záběry z Nepálu a záběry uprchlíků. Vlastně na to koukám každý den. Člověk to asi nějak nasaje a někudy to musí ven. Nebo to udělaly ty tři panáky tvrdého alkoholu, který jsem včera vypila s kamarády, co přišli po večeři na návštěvu (normálně tvrdej alkohol nepiju). Každopádně od půl čtvrté v noci nemyslím na nic jiného než na to, jací jsou to chudáci, všichni ti, co přijdou o domov - o všechno. Ať ve válce, při zemětřesení, při povodních, při sesuvech půdy, při požárech. Nejhorší je samosebou ta válka, které jsem se už jako dítě strašně bála. Jsem sice sobec, ale strašně bych si přála světový mír. Ač je to otřepaná fráze missek a já misska nikdy nebyla - což nechápu. Taková slovanská holka, krev a mlíko a nikdo si mě nikdy nevšiml.

Teď, když od toho hrozného snu, který byl opravdu ve 3D kvalitě uběhlo deset hodin, když jsem se z toho vypsala a spořádala dvojitou snídani, tak teď je mi líp. Už se zase cítím psychicky stabilnější. Už mi přijde vtipný i králíček Azurit, který nám měl ohlídat dveře před invazí hmyzu. Brrrr.

Doufám, že večer, až si lehnu do postele, nebude se ten sen vracet, jako se vracel sen po filmu Záhada Blair Witch. Tenkrát, před patnácti lety, to jsem se málem zabila, ač se říká, že lidé trpící somnambulismem  si neublíží. To by jste koukali, jak jsem byla dobitá. Ale o tom zase příště.

Vám z celého srdce přeji jen krásné sny a pokud by se vám začalo zdát něco o konci světa se zvukem Dolby Surroud, probuďte se! 

Ale něco si z toho snu vezměte! Třeba to, že ta naše planeta by se měla opravdu více chránit. Třídit odpad, častěji vyjet na kole než autem, neházet odpadky na zem, do vody - nenechávat je ani na plážích, protože to je stejné, jako hodit je do moře. Snažme se šetřit vodou i elektrickou energií, nenakupujme stále nové a nové věci, když ty staré jsou prakticky ještě nové. Prostě buďme k té přírodě vlídnější! Aby se ten strašný sen nestal jednou skutečností.