Letošní MDŽ jsem si opravdu ,,užila," jak za totáče

Ještě včera jsem vyprávěla Mauriziovi, jak to měly ty naše maminky za komunismu těžké. Na MDŽ je nic hezkého nečekalo. Celý den pracovaly, pak letěly na nákup, vystát frontu na lovečák a trochu šunky. Doma udělat chlebíčky, jednohubky, víno do lednice a do vázy rudý karafiát, který dostaly v práci od ROH, společně s krabicí mýdel či s bonboniérou. Sedly si unavené do křesla a většinou únavou usnuly. Vzhůru je neudržel ani zábavný televizní pořad, u kterého měly zapomenout na fakt, že o tomhle svátek žen není. Probudil je často až manžel, který trochu požil. Musel se přeci s kolegy v práci napít na zdraví žen. 

,,No hele, ten mě tak vytočil," volám mé kamarádce, abych si jí postěžovala. Po půl hodině na telefonu se mi většinou uleví. Tentokrát to ale nepomáhalo. Udělám si kafe, zapálím cigaretu a přemýšlím, co budu dělat. Hádat se s ním nechci, už takhle mi pokazil den. Den žen. Zapnu počítač, třeba něco napíšu. Ani ťuk. Pomůže Facebook? Moji kamarádi z Prahy, jejich fotky a vtípky? Nepomůže. Kdo by v neděli odpoledne seděl u počítače!I já měla o dnešním dni trochu jinou představu. Ráno jsem vstala, doběhla do baru pro čerstvé croissanty, vymačkala šťávu z pomerančů, naaranžovala mimózu a udělala kafe. ,,Maurí snídaně je hotová," snažila jsem se být milá už od rána. Já jak si něco v hlavě ,,vymaluju," chci to tak mít. A navíc jsem hrozná romantička. Maurizio snídá a čumí do blba. ,,Co je, nějakej problém?" On jen zakroutí hlavou. Ne, nebudu se ho znova ptát. Včera jsem se s ním decentně chytla, ale pak jsme šli naštěstí s kamarády na večeři, takže to vyšumělo. No jo, jenže ono to vyšumělo jen u mě. Já se v pár minutách rozčílím do ruda, ale v pár hodinách na to zapomenu. Maurizio ne. Měla jsem ho nechat, měla jsem jít na procházku, ale to bych nesměla být já. Já nesnáším domácí dusno. ,,Můžeš mi říct, proč se tváříš jak kakabus?" Řekl. Ale tak, že to asi slyšeli i sousedi a odjel na kliniku. Dělání, dělání, všechny smutky zahání ..... . Tak to dneska nepomohlo, i když jsem toho uklidila dost. Hodila jsem na sebe kozačky, kabát a s výmluvou nákupu jela za ním - uklidnit situaci. ,,Potřebovala bych nakoupit prací prášky, vody, piva a sama to neunesu - zajedeme na nákup?" Položil mi na stůl peníze se slovy: ,,košíkem to k autu dovezeš a doma to vynosím já." Když vidím, že mír nebude, jdu do boje. Zhádali jsme se tak, že i ten hospitalizovanej pes v boxu přestal kňučet. Třískla jsem dveřma - to já umím a odjela. Volám další kámošce, která mě už týden láká na dámskou jízdu. ,,Tak já ti nevím, jestli mám jít. Jsem tak vytočená, že nemám ani náladu." Italská kamarádka mě dál přemlouvá. ,,Prosím tě, to ho přejde, ten můj to dělá taky, oni se prostě musí vyřvat. Nech ho a pojď, alespoň se odreaguješ." V Itálii se dnešní den slaví tak, že většina žen dostane kytici s mimózou, někdo i dárek. Mimóza je tady symbolem svátku žen (Festa della donna), jako u nás bývaly za komančů rudé karafiáty. V Itálii je to mimóza nejspíš proto, že začátkem března zrovna kvete. A večer jdou ženský ven na večeři - bez chlapů. Pokud budete někdy trávit osmý březen v Itálii, nedivte se, že restaurace jsou plné holek.Jenže mě se dneska nic nechtělo. Jela jsem tedy do nákupního centra, nakoupila a doplazila se k autu, ověnčená jak Ježíšek. Domů jsem jela s předsevzetím - urovnat to. Vynosím tašky, vody, ruce jak opice a Maurizio sedí u stolu a jí si špagety. ,,Tak tos mě teda nasral. Já ti vždycky uvařila, i když jsme se pohádali. A ještě se ti táhnu s pivem." V ten moment jsem si vzpomněla na mamku. Jenže ta to tahala z obchodu pěšky - chudák. Mrskla jsem taškama do kouta a šla si zapálit. V průměru vykouřím jednu cigaretu denně - dneškem jsem vyčerpala týdenní limit. ,,Já myslel, že jsi šla s holkama. Jsem netušil, že jsi od šesti do osmi v krámě." ,,Bejt tu Tesko Letňany, tak jsem tam i do půlnoci. Nákupy mě uklidňují." Vybalila jsem tašky, došla ven se Sanny, vynesla odpadky a .......... . A nic, nádobí si po sobě vlastně umyl sám. Sedla jsem si v kuchyni k televizi, zakousla se do velké oříškové čokolády a u kafe koukala na povídku MDŽ z cyklu Bakaláři. Bez dárku, bez kytky, bez večeře. La dolce vita to dneska opravdu nebyla! I když po shlédnutí té povídky jsem si řekla: ,,mohlo by být i hůř, tak si nestěžuj" a šla vám napsat tenhle blog. Už je mi mnohem lépe, i když se mnou nemluví ani klika u dveří.