Láska z psychiatrické léčebny II - Oheň mezi ploty

,,Kájino  neblbni, vždyť se ti ani nelíbí, přestaň na něj myslet." Říkala jsem sama sobě. Jenže krása není důležitá. Pokud má chlap jiskru a ta přeskočí, jsem ,,topič." Já vím, jsem kráva, neměla bych být ,,topič" a přidávat polínka do ohně, měla bych být ,,hasič" a spláchnout ten plamínek hned! Ale ...........

Když jsem večer přijela do léčebny, holky už čekaly v klubu Pátá kolona u piva a s kytarou. Jana slíbila, že u ohně bude hrát. Jenže začalo lejt, a tak nikdo nevěděl, jestli Italové dorazí a jestli se oheň vůbec bude konat.

Popíjela jsem pivko, kouřila, jedla buráky, kousala si nehty - z nervozity jsem dělala snad všechno najednou. V duchu jsem se ,,modlila," aby přestalo pršet. Déšť se sice přesunul směr centrum, ale Janě zavolali Veronika s Pepou (terapeuti z léčebny), že táborák bude - bez Italů. Nepřijedou! Měla jsem zkaženou náladu. Už ho neuvidím! 

Když v tom se rozlítnou dveře klubu a italsky mluvící holka se snaží zjistit, kde je oheň. ,,Fuoco?" Vyskočila jsem ze židle a s radostí jí to vysvětlila. ,,Jano, tak jdeme taky ne?" ,,Klíííd, dopiju pivo a pak půjdem," odpoví mi Jana. Určitě taky znáte ten pocit, když jste jak na trní. Očima jsem naklápěla Janě půllitr, aby to do ní teklo rychleji, moje pivo jsem vypila skoro na ex a pod židlí jsem měla nohu připravenou jako běžci na startu. Ten půllitr piva byl ale nekonečný!

Když jsme dorazily k ohni, Jana vzala kytaru a začala hrát, Magda a já jsme se zatím bavily s našimi klienty a Francesco stál na druhé straně ohniště. To bylo samo sebou první, co jsem zkoukla při příchodu na louku. Najednou ho vidím, jak se nenápadně přibližuje krokem Růžového pantera .... tudu, tudu, tudutudutudu ...... a je zamnou.

,,Jak se máš?" zeptal se mne nesměle. Měla jsem se výborně! Srdce mi bušilo tak, že jsem ho i slyšela, nejen cítila, ruce se mi potily a rudá jsem byla jak ruská vlajka. V mých třiceti letech jsem se chovala jako nepolíbená. ,,Kájo, pojď si sem sednout a zpívat," volá Jana od ohně. Sednu si vedle ní na lavičku, ale Francesco mi zůstal stát za zády jako bodyguard. Pobídnu ho tedy - ,,pojď sem, vedle mně je místo." V tom začne zase pršet. Otevřu deštník, schovám pod něj Janu i mne. Francesco sedí na dešti a zasněně kouká do ohně. ,,Pojď blíž, taky se pod deštník vejdeš," šťouchla jsem do něj. Přisunul se - náš první dotyk.

Ale rozpršelo se ještě víc, a tak jsme táborák ukončili. ,,Zítra budu podle plánu celý den na trhu v Chabrech, prodávat výrobky klientů. Je to kousek od léčebny - u kostela, tak se zastav." Usmál se ,,určitě přijdu." 

V tu chvilku jsem netušila, že ráno bude všechno jinak ..............................