Kalábrie je jako návrat do minulosti - fotoblog

Chcete se vrátit v čase? Chcete zavzpomínat na socialismus? Jeďte na zimní dovolenou do Kalábrie. Rozpadající se domy, tmavé uličky, netříděné odpadky. Ale také zachovalé obchůdky z dávných let a spousta šťastných dětí bez dozoru.

Jak už všichni víte, můj partner pochází z Kalábrie, tudíž většinu dovolených trávíme tam. Nebylo tomu jinak ani letošní Vánoce. A světe div se, jela jsem s radostí. Spoustou věcí mi totiž zimní Kalábrie, která je hodně retro, připomíná socialistické Československo. Je to tak trochu jako návrat v čase. A já se do minulosti vracím hrozně ráda.

Když se večer procházím po starých dlážděných ulicích, připadá mi, jako bych šla Prahou před třiceti lety. Je ticho, jen občas zaslechnu klapání podpatků. Světlo ze starých pouličních luceren dodává městečku Gerace magickou atmosféru. Stejnou, jako mívala stará Praha, když ještě nebyla plná turistů. Před pár lety se mi i v Praze poštěstilo a viděla jsem ji prázdnou. Vracela jsem se tenkrát společně s kamarádkou z diskotéky. Šly jsme z Národní třídy přes Karlův most na Kampu ve čtyři ráno. Nádhera. Karlův most byl jen náš, nikde nikdo, jen my a sochy. Na Malostranské jsme kolem páté ráno sedly do metra. Rázem jsem byla v jiném světě. Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem viděla plné vagony lidí. To je snad proti přírodě, vstávat do práce ve čtyři ráno!

Magické a mystické nejsou jen uličky ve starých městech, ale také domy. Kdo ví, kolik staletí tu stojí tento dům, jehož vchod je nepřehlédnutelný. V dávných časech patřil nějaké zámožné rodině, dnes v něm žije rodin několik, ale určitě ne zámožných. Široké točité schodiště je osvětlené sporadicky, v domě je cítit vlhkost a plíseň. 

Starých domů je v malých italských městech nespočet. Některé jsou v rekonstrukci, některé už město odkoupilo a opravilo (jako tento, který je teď přístupný turistům). 

A některé se asi oprav nikdy nedočkají. V těchto domech už přebývají jen toulavé kočky a pár holubů.

Najdou se zde ovšem i takové neopravené domy, ve kterých bydlí lidé, ale já bych tam nebydlela ani zadarmo. Ne proto, že jsou staré, vlhké a oprýskané ze všech stran, ale proto, že mají široké praskliny (pravděpodobně od zemětřesení). 

Fotografii tohoto domu jsem zvětšila záměrně, aby byly praskliny dobře vidět. Povšimněte si také železných kruhů, ke kterým se přivazovala zvířata. Možná tu žil kovář nebo tento dům na malém náměstíčku sloužil jako krčma. Kdo ví. Každopádně tady bych si dnes nedala ani rychlé kafe. V Itálii totiž nikdy nevíte, kdy a kde se půda zachvěje

Tenhle dům mi barvou i stylem připomínal místo, kde jsem žila od čtyř do dvaceti let. Teda spíš jen kousíček toho úžasného místa. Raudnicův dům viz: http://www.prahaneznama.cz/praha-5/hlubocepy/stare-hlubocepy/

- kde jsem vyrůstala, byl několikanásobně větší, měl dva velké dvory i podloubí. Jako dítě jsem si vůbec neuvědomovala, jaké mám štěstí žit na takovém místě. 

Když se setmělo a ulice se zase začaly vyprazdňovat, narazila jsem na tento polorozpadlý dům, který mi připomněl starý statek v Hlubočepích.  Býval tenkrát stejně oprýskaný a špinavý a navíc byl cítit hnojem. Jeho dvůr připomínal zahradu Škopkových ve filmu Slunce, seno, jahody. Nikdy bych nevěřila, že ten ošklivej statek je vlastně zámek. Až nedávno jsem náhodou narazila na fotografie, které mi vyrazily dech. Podívejte se sami a klikněte na fotografii: http://www.hrady.cz/index.php?OID=1946

Ale dost už ošklivých a oprýskaných domů, i když se v nich dá občas najít poklad, jako třeba tohle staré holičství.                                                                                      

Také hodně staré, ale stále funkční je holičství v Siderno Marina. Provozuje ho starý pán, který převzal řemeslo i holičství po svém otci. Již víc jak šedesát let nanáší voňavou pěnu na zarostlé tváře a stříhá nejen vlasy, ale také květiny u vchodu, které jsou celý rok krásně upravené, stejně jako on. Staré prosklené dveře zavrzaly a zvoneček na nich připevněný zacinkal. ,,Buongiorno, mohla bych vám položit několik otázek pro čtenáře v Československu?" Jelikož nejsem pán, tak i zde jsem použila mojí malou lež o novinařině, abych se dozvěděla víc a mohla si vyfotit interiér. A většina těhle starých lidí žije v domnění, že Československo ještě existuje. Ale jak už jsem psala minule, já vlastně ani nelžu. Vždyť i můj blog je v novinách a čtou ho díky internetu jak Češi, tak i Slováci. Mám čím dál větší pocit, že to naše rozdělení byla naprostá hloupost.

I pan řezník byl velice ochotný, dokonce mi zapózoval u focení. I tento krámek v Gioiosa Ionica je starý několik desítek let a dědí se z generace na generaci. Klobásky jsem si nekoupila. V Kalábrii jsou totiž všechny s chilli papričkou a většinou i se špekem. S peperoncinem (chilli) si kupuji raději sýr.

A tady už je náš švec. Vždycky když ho vidím, vzpomenu si na pohádku Pyšná princezna. ,,Ševče, kam bys utíkal, kdo by se tu zpívat bál?" I švec v Sidernu zpívá rád. Když jdu kolem, začne z plných plic: ,,čau amore, čau amore....." a někdy mi k tomu zahraje na tahací harmoniku. Jeho krámek je malý, přeplněný, ale klece se stehlíky zde nechybí. Skoro každý švec v Itálii má ve své dílně klece s kanárky nebo se stehlíky. Chudáčci ptáčci! Některé tradice by se měly zakázat.

Kalábrie je v určitých věcech opravdu hodně pozadu. Tříděný odpad? Vedle popelnic najdete i televizi nebo starou matraci, fakt hnus. Ale ulice jsou zde čisté. Hned ráno vás s úsměvem pozdraví metař, který svým březovým koštětem vysmejčí každý kousek ulice. A že těch metařů v Sidernu je! 

Při pohledu na tuto fotografii se do socialismu nepřenesu, protože ministrantů jsem tenkrát v ulicích moc neviděla, ale na seriál Chobotnice si tady v Kalábrii vzpomenu vždycky. Jako malá jsem si myslela, že mafie je jen ve filmu a chtěla jsem být komisařka Cattani. Tady jsem však zjistila, že mafie je skutečná a potkáte ji všude - i v kostele.  

Velký řetízkový kolotoč mi pokaždé připomene film Přijela k nám pouť a také to, že mi na něm ve Fučíkárně bylo vždycky pěkně blbě. No jo, ale cukrovou vatu a žu-žu jsem si musela dát hned u vchodu a než jsem došla ke kolotoči, tak jsem to ještě zalila malinovkou.

V Sidernu je tenhle řetízák celoročně. Ráda na něj z pláže koukám, protože on je opravdu moje dětství. Každá, i ta sebemenší vesnická pouť ho tenkrát měla. Řetízkový kolotoč, střelnici a houpačky. Teď vám i do malých vesnic přivezou maxi monstra všeho druhu, ale pouť, to pro mne budou vždy papírové růže, perníkové srdce a on.

Na kolotoče už nechodím, poslední roky mi začíná vadit i to, co se jen houpe, ale cukrovou vatu nebo lízátko, to si kupuji stále. Když jsme šli s Mauriziem naposledy z pouti, viděla nás jeho známá co seděla na balkoně a říkala si, co to s ním jde za velké dítě, které se cpe cukrovou vatou. 

Nevěřila, že ten cukr jím i já. Letos jsem v Kalábrii narazila i na tyhle lahvičky plné bonbonků a na lízátka ve tvaru dudlíku. Jako bych se přenesla v čase. Kdo tohle tenkrát neměl? Holt některé věci jsou nesmrtelné. 

Stejně tak je nesmrtelná i moka konvička, kterou vynalezli v Itálii v roce 1933 a každá italská domácnost má doma alespoň jednu. Většina z nás už má dnes elektrické kávovary různých typů a značek, do kterých se vloží kapsle a za pár vteřin je káva hotová, ale nejlepší kafe (hned po espresu z baru) dělá moje tchyně právě v této staré moka konvičce. Každé ráno vystoupá vůně kávy až do prvního patra a já s Mauriziem seběhneme dolů do kuchyně na snídani. Je to maličkost, která mi vždy zpříjemní den a na chvilku mě vrátí do dětství, kdy moje mamka připravovala snídani pro všechny. Dříve, když ještě žil tchán, stoupal on s šálkem ranní kávy za svojí ženou. Víc jak šedesát let jí nosil ranní kávu do postele. 

I já si někdy vezmu šálek této lahodné kávy do pokoje, sednu si na padesátiletou židli ke starému kulatému stolu (podobný mívala babička v Opavě) a v Mauriziově dětském pokoji přemýšlím, jaké je to fajn mít ve středním věku mámu. 

Ale tohle si podle mne člověk uvědomí, až když ji ztratí, protože Maurizio by jel po třech dnech v zimní Kalábrii nejraději zpět do Assisi. ,,Buď rád, že jsi s mamkou a užívej si ji i tvůj rodný dům, co já bych za to dala." Ale on se v Sidernu nudí a schází mu práce. To mně se stát nemůže.

Já si pobyt u tchyně užívám se vším všudy a vracím se do dětství nejen díky zimní Kalábrii, ale stále více i díky tchyni, která je na mne rok od roku milejší. Koupila mi tyhle šaty, chodíme spolu ke kadeřnici a dokonce mě fotila dotykovým telefonem. A to jí bude letos osmdesát dva let. Je to prostě čupr baba. Letos jsem si dovolenou v Sidernu užila opravdu ,,alla grande," jak se tady v Itálii říká. Kurýr mi totiž dovezl z Prahy do Kalábrie můj výtvor a Maurizio i tchyně na mě byli patřičně pyšní. Snad jsou pyšní i moji rodiče, kteří koukají shora a na které stále myslím.