Jsem toho plná

Musím vám to hned napsat, i když to prý psát nemám. Ale já se cítím jako znovuzrozená. A už to konečně chce nějakej pozitivní blog, po tom mém ročním fňukání. No ne?

Po třech týdnech dovolené, kterou jsem trávila na Vysočině u kamarádky a na Lindavě u ségry, nechtělo se mi vůbec do práce. V Itálii jsem byla zvyklá, vrátit se z dovolené a skoro nic nedělat. Dát si snídani na balkoně, v klidu vyprat a uklidit (pokud mi neuklízela uklízečka), a potom zajít do restaurace, abych nemusela vařit. Vždy jsem se doma alespoň týden (po třech týdnech u moře v Kalábrii) rozmazlovala. Byla jsem prostě Italka.

Tady jsem hned v pondělí nastoupila na jedenáctku. Sice se v práci nepředřu, ale i tak, těch jedenáct hodin je dlouhejch, hlavně v těhle vedrech. Večer jsem byla tak vyřízená, že jsem lehla a spala. V úterý už jsem měla jen ranní, a tak jsem uklízela, vařila a prala.

,,Musíme ten šok z práce (po třech týdnech dovolené) nějak setřást," řekla jsem té mé lásce a po večeři jsme zašli na pivo. Původně na jedno. Domů jsme přišli až kolem druhé, ale s výbornou náladou. Pět hodin spánku je na mne sice málo, ale pro jednou, říkala jsem si ... .

Středa ráno - Kája vypadá jako zombík a už se těší, jak se večer půjde brzo spát. Jenže nečekaná sms mi změnila plány a možná i něco víc - doufám.

Moje nejlepší kamarádka z Itálie Desy, její sestřenice Elena a přítel Ireneo jsou v Praze. Okamžitě jim volám a vynadám, proč mi to nedali vědět dříve, vzala bych si v práci volno. Naštěstí mám jen ranní, tak za nimi letím na Václavák. ,,Kde jste?" Ptám se Desy. ,,Hned naproti té soše." A tak běžím z Vodičkový nahoru pod koně, ale nikde je nevidím. Byli úplně dole na Václaváku. Desy stála u Koruny, ale podle ní to bylo naproti soše. Ta holka má ale zrak. Já jsem ráda, že od ČKD vidím Národní muzeum.

Rok jsme se neviděli ani neslyšeli, protože jsem debil a s Itálií jsem přetrhala veškeré kontakty kromě Facebooku. Najednou se objímáme, smějeme a mně připadá, jako bych je viděla minulý týden. 

Bylo mi super a byla jsem to zase já. Vysmátá, ukecaná, plná chuti do čehokoli. ,,Co? Po večeři na pivo? No jasně a musíte se přijít podívat kde bydlím. A představím vám tu mojí novou lásku."

Jenže ta moje láska se seznamovat nechtěla, protože nemluví italsky ani anglicky. No, jednu frázi jsem ho na dovolené naučila - vaffanculo (jdi do prdele). Nevím čím to je, ale i já se tuto frázi naučila před sedmnácti lety jako první. Asi je jí v životě nejvíc třeba. 

,,Vždyť neumím ani slovo, to je mám pozdravit - vaffanculo? Já neumím pořádně ani anglicky. Co jim řeknu, až se mě zeptají: Ingliš? To odpovím jak jelito: No, Čechiš?"

Musela jsem se smát, ale zároveň jsem se bála, že se opravdu nebude chtít seznámit s mojí nejlepší italskou kámoškou. ,,No tak, oni taky mluví jen italsky. Já budu překládat, bude to fajn."

Vůbec se mu do toho nechtělo, stálo mě to spoustu přemlouvání a slibů,  ale při odjezdu se s nimi loučil se slzami v očích. Tohle jsem ani ve snu nečekala a hrozně mě to potěšilo. Padli si do oka už při: ,,ciao." 

,,Nezouvejte se," řekla jsem ve dveřích, ale už jsem přemýšlela, jak to ráno před odchodem do práce vytřu. Nějak jsem si odvykla na to chození v botech po bytě.

Seznámení, pár vět, smích, focení. Najednou jsme všichni věděli, že to bude fajn večer. A taky byl. Prošli jsme se po Vršovicích a zašli do Kozlovny na pár točených. Byla jsem si skoro jistá, že jsem tu italštinu za ten rok bez konverzace zapomněla. Opak byl pravdou. Za půl hodinky jsem mluvila italsky i na tu mojí lásku. 

,,Vidím tě moc spokojenou, jsem rád, že jsi ráda." Usmál se a pohladil mě lehce po zádech. Já tahle nečekaná a milá gesta miluju. Nabíjejí mě do ,,deštivých" dnů. 

Byla jsem ráda. Vlastně, byla jsem nadšená! Nadšená z toho že tu jsou, že si s mým ,,novým" klukem padli do oka a skvěle se baví. Ale také z toho, že on na mne zase kouká těma očima jako před rokem, když jsem přijela z Itálie . Bylo mi prostě super!!!

Vůbec mi nevadilo, že jsem se do postele dostala zase kolem půl třetí, a že jdu druhý den do práce na jedenáctku. Hned jsme se všichni domluvili, že ve čtvrtek musíme zajít do jedné hospůdky, kde hrajou na kytary naši známí.

Desy, Elena a Ireneo přišli za mnou do práce. Kamarádila jsem s nimi skoro deset let, a tak je zajímalo, jak se mám, s kým chodím, kde bydlím a také kde pracuji. Dali jsme si kávu a než pro nás ta moje láska přijela, probrali jsme od Říma po Prahu všechno. Zavzpomínali jsme i na první den, kdy jsme se viděli a ujistili se, že teď si budeme volat, psát, posílat fotky a navštěvovat se - oni snad na Vánoce do té naší stověžaté a my v létě někam do Itálie k moři, kam dorazí. Vím, všechno se může ještě stokrát změnit, ale je hezké tomu věřit. Člověk by měl věřit v hezké věci a ve fajn lidi. 

Večer s kamarády od kytar proběhl výborně. Dobře jsme se najedli, já s Desy, s Elenou a s holkama tancovala, Ireneo s klukama zpíval (česky) a ploužák si každý užil s tou svojí drahou polovičkou. Byla to prostě pohoda.

,,Kájo, nemůžou odjet bez toho, aby viděli Vyšehrad." Usmála jsem se, protože on - on má fakt zlatý srdce. Den před jsme se bavili o tom, co všechno v Praze už viděli. Vyšehrad byl pro ně moc daleko od centra a hlavně neměli tolik času. I když je Praha oproti Římu malá, dva a půl dne na její prohlídku nestačí. A tak jsme o půlnoci, po hraní, vezli mé - teď už naše italské kamarády na Vyšehrad.

Noční romantická procházka, spokojené tváře kamarádů a jeho šťastné oči mě ujistili v tom, že jsem se zamilovala dobře. I když je to často boj, stojí mi za to - to moje zlato.

Při loučení před hotelem jen řekl: ,,Oni jsou prostě boží. Škoda, že tu nemůžou být ještě alespoň den. Teď už mám na Itálii nebo spíš Italy jiný názor." V tu chvilku jsem nemohla být šťastnější.

V pátek ráno odjeli a my večer zašli do naší oblíbené hospůdky na večeři. Nějak se nám oboum tak trochu stýskalo. ,,Myslel jsem na ně celý den, jsou fakt fajn." I já jsem na ně myslela, ale byla jsem šťastná, že jsem nemusela odjíždět s nima, a že tu sedím s ním! A navíc u českého guláše a pěkně orosené Pilsner Urquell. Seděli jsme zase dlouho do noci a povídali si o Itálii - v tomhle vedru se ani spát nedá, lidi větrají i na chodbu, takže jsme v půl třetí ráno (při návratu domů) ještě pokecali se sousedkama - doma je prostě doma!!!

Dnes bude místo spaní hraní - v Klukovicích, v restauraci Černý kohout hraje kapela NaPohodu. To si nemůžu nechat ujít. Ani po roce mě ta láska k této muzice nepřešla. Je to prostě romantika a já jsem věčnej romantik. 

Takže, kdyby se někdo nudil, přijďte na jedno do Klukovic. Je to kousek od Hlubočep (od ,,vesničky" mého dětství) a je to tu napohodu. Nebo ... přijďte kdykoli kamkoli, kde hraje skupina NaPohodu. Tam mě vždycky najdete

Tenhle pracovní podovolenkový týden byl plný nečekaných a krásných večerů. Všude dobře, doma nejlíp - tohle přísloví ho přesně vystihuje. 

Sice jsem za týden naspala asi tolik, jako jindy za víkend, ale stálo to za to. Snad nechcípnu. A pokud jo, chcípnu šťastná :-D