Jsem tlustá, stará a chudá, ....... ale šťastná

,,Budou tě při té slávě fotit?" Ptal se mě nedávno Maurizio, když jsem si vychutnávala Ferrero Rocher. ,,Protože jestli jo, tak přestaň už konečně žrát, anebo se obleč do černého, to zeštíhluje." 

,,,No jo, ty jsi zase vtipnej." Povzdechla jsem si s úsměvem a sahla po dalším čokoládovém bonbonu. ,,Já nevím, že ty si pleteš upřímnost s legrací." Dodal Maurizio a šibalsky mrknul. Je to vůl, ale je s ním legrace. I když, na každém šprochu je pravdy trochu.

A tak jsem si do Prahy zabalila černé oblečení, protože čokoládovým bonbonům neodolám. Jo, kdyby jen bonbonům. Dorty, zmrzlina, koláčky (nejraději domácí) - to je moje. 

Jsem tlustá - podle Maurizia. Podle mne jsem jen nadýchaná. Když si vezmu růžové oblečení, vypadám jako nadýchaná cukrová vata - dvojitá porce. 

Jsem chudá - protože to co vydělám prožeru. Poslední dobou chodím raději do obchodů s jídlem než s oblečením. Nejraději mám obchody s domácí výrobou, i když je to dražší (těstoviny, pečivo, víno). Naštěstí takových obchůdků je v Itálii spousta. Lidé si tu na dobré jídlo a domácí výrobky potrpí. 

Jsem stará - mám raději dobré jídlo než sex. Když se mám rozhodnout mezi dobrou večeří a sexem, jdu raději na tu večeři. Jak jsem psala v minulém blogu, toho sexu jsem si užila až až. Teď si užívám dobrého jídla - toho jsem si v mládí neužila. Často jsem jedla bagety, salámy, instantní polévky, kaše a podobné - fuj. Teď se snažím jíst dobré a zdravé jídlo (až na to sladké). No jo, furt se to točí kolem toho žrádla, ale to není jediné, kde jsem poznala, že stárnu. Taky mi vadí rozmazlené děti a nevychovaná mládež (i když já nebyla jiná a vždycky jsem říkávala, že ti staří nerozuměj mladejm). No a už je to tady, jsem ta stará - ta, co nerozumí mladejm. Kurnik to to ale uteklo, vždyť nedávno jsem jela v metru se Zachajdou a s Hlavinou (moje nejlepší kámošky z učňáku) a řechtaly jsme se na celej vagon. Čemu? No - ničemu. Tenkrát jsme se nejvíc smály právě ničemu a starší spoluobčané jen kroutili hlavou. Pětadvacet let uteklo hrozně rychle, a proto teď dělám to, co mě baví, ať si říká kdo chce co chce (i na tom poznávám, že stárnu - názor druhých už mě neovlivňuje jako dřív). Mám ráda posezení u dvojky vína s kamarádkou - raději než diskotéky. A bez vody s citronem a kafe, jsem i po osmi hodinách spánku, jak po celonočním mejdanu. 

Takže jsem tlustá, chudá, stará, ale šťastná (alespoň do teď, a tak klepu, abych to nezakřikla).

Klepu často, jsem dost pověrčivá. Všichni z mého okolí už vědí, že klepání na čelo je v Čechách něco podobného, jako v Itálii paroháč. Ano, tady se proti smůle dělá rukou paroháč. Ale pozor, pokud děláte parohy proti smůle, směřujte je dolů k zemi. Pokud je směřujete nahoru a navíc proti někomu, dá vám určitě přes hubu, protože v tom případě znamenají parohy to stejné, jako v Čechách. 

Já musela to naše klepání několikrát vysvětlovat, neboť na mne koukali jak na blázna, když jsem si mezi předkrmem a moučníkem třikrát poklepala na čelo. Kdo by neklepal - zprava i zleva jsem slyšela: ,,Jak ty to děláš, vůbec se nehejbeš, žereš za tři a netloustneš." Hned jsem odložila vidličku a klepala si na čelo. To by tak hrálo, aby to někdo zakřikl. 

Ve dvaceti mi mamka říkávala, že se budu s tím jídlem muset kontrolovat, že po dvacítce mi půjdou kila nahoru, protože už to nevyběhám jako v dětství. Naštěstí jsem bydlela od dvaceti do třiceti let v pátém patře - bez výtahu a se psem. 

Po třicítce mi říkávala moje kamarádka, ať začnu držet dietu, protože v tomhle věku tloustne každej. Dietu jsem déle jak týden držet nevydržela. Pár kil jsem přibrala, ale děkuji Bohu, že při té mé konzumaci a lenosti nejsem jako Otesánek. 

Teď, po čtyřicítce, říká mi moje tchyně: ,,Holka ty jsi jak kyselina, kam to dáváš." Maurizio ji rychle odpoví: ,,Pod hadry! Když jsme se seznámili, měla o šest kilo míň." 

Šest kilo za deset let, deset kilo za dvacet let, no co to je. To je proti radosti ze života a požitku z jídla úplný prd. 

Takže, Twiggy jako v dětství, to už nikdy nebudu, ale být nadýchaná a šťastná, to je podle mne lepší, než být vystresovaná s postavičkou modelíny. Maurizio by chtěl obojí, to mu dát nemůžu, nejsem super žena! On už je taky trošku vyjetej model, i když se furt cítí jako před třiceti lety (viz.foto).

I já se furt cítím  jako ta holka, co lezla po stromech a běhala za klukama.

Pravdou je, že po stromech už nelezu. Zahradu nemáme, v parku by na mě asi lidi zavolali Chocholouška a hlavně po těch letech ani nevím, zda bych to svý panděro na ten strom dostala. A pokud dostala, jestli bych se tam udržela. Mé těžiště už není tak pěkně rozložené jako dřív. Vzadu mi to zůstalo jako v pubertě - jak říká Maurizio, mám místo zadku placatej talíř a vpředu mi to narostlo - nejen nahoře, ale i uprostřed. Takže bych možná spadla jak přezrálá bluma.

Za klukama už taky neběhám. Né, že by mě to nebavilo, jsem střelec, potřebuji dobývat, bojovat o něco - o někoho. V tomhle jsem tak trochu chlap. Ale Maurizio to moc dobře ví. Než jsme se dali dohromady, byli jsme ,,kamarádi." Proč ty uvozovky? No, přeskočila mezi námi jiskra hned první večer, co jsme se viděli, ale já byla zadaná. A tak jsme byli půl roku kamarádi (s plamínkem), ale pak .... znáte to. Z plamínku se stal požár, no a to už jsem nevydržela a skočila po něm. 

Ale za těch šest měsíců jsem mu o sobě řekla všechno - já na sebe kamarádům většinou vyžvaním víc, než je třeba. A nejen kamarádům, od té doby co mám blog ....... .

Prostě jsem taková, každej jsme nějakej.

A Maurizio není blbej. Nic mi ,,nedá zadarmo." Teď mluvím o citové stránce. Musím ho furt dobývat, žárlit.  Takže jsem teď taková domácí dobyvatelka a za klukama neběhám. Klika, že on už dnes nevypadá jak před třiceti lety, to bych se užárlila (i když, občas si o klukovi z téhle fotky nechám zdát).

Ale na romantické filmy koukám furt - jako v pubertě. Pak se mi o tom fešákovi z filmu většinou zdá. To je veliká romantika a návrat do dob, kdy jsem běhala za klukama (viz.příští blog). Ráno, po takovém snu, cítím se zase na dvacet. Tedy až po tom, co si několikrát opláchnu obličej ledovou vodou, abych splaskla a namaluju si obočí a řasy, abych nevypadala jako vyblitý lečo (už ani nevím, kdo mi takhle v mládí říkal, ale nějak mi to utkvělo v paměti a často to používám). Ovšem jenom v češtině. Italové lečo neznaj. Maurizio nezná lečo, ale zná ropuchu (il rospo), takže mě tak občas ráno řekne, když se mě lekne.

Dvacet už mi sice dávno není, ale i když mám všeho víc - vrásek, špeků, různých bolestí, tak i přes to se často na dvacet let cítím. Díky Bohu! ....a zase klepu.

Nesmím se však podívat  na film s Cameron Diaz (jako včera večer). To se najednou cítím jako stará a ošklivá cuchta. Filmy s Cameron Diaz jsem viděla všechny a ta holka je vždycky sexy, i v pyžamu. Je o rok starší, ale já vypadám jako její babička.

A tak, po shlédnutí filmu, běžela jsem hned měnit šatník. Usedlé a vytahané věci do bazaru a  růžovou na sebe, i když v ní vypadám jak prasátko před zabíjačkou.

Pak honem do koupelny, oholit co se dá. Žiletka se mi zdála nějaká tupá, nic nebrala. Až po chvilce jsem si uvědomila, že tupá jsem tu já a ne žiletka. S tím krytem to asi holit nebude. No jo, dlouho jsem nepoužila novou žiletku. Na ty moje tři zrzavý chlupy na nohou mi stačí půl roku jedna a ta samá. Zábal na vlasy, krém proti celulitidě na stehna a zpevňujécí krém na prsa - na ty už by to chtělo spíš sádrovou dlahu, ale nestěžuju si, není mi dvacet, nemůžu mít pětky prsa u brady. Pak upravit a nalakovat nehty, ať zas celý týden nevypadám jako zahradník a hned se člověk cítí lépe. To růžové tričko přece jenom raději vyměním za černé, Maurizio má pravdu!

Nedávno jsem četla na Facebooku: ,,Život je sakra krátký, tak dělej to, co tě baví." 

Je to tak, pětadvacet let dospělosti uteklo jak voda, a tak teď pracuji méně a života si užívám více. Nevadí mi, že mám staré auto, starý byt, a že nejezdím do moderních hotelů. Stará postel s duchnou u tchyně, to je ten nejlepší hotel. Nakonec - já jsem přece obdivovatelka a milovník retra, takže se mi ty staré věci líbí - včetně Maurizia ;)