Jedu na hory a vzpomínám, jak to bylo před třiceti lety

Po sedmi letech jedu lyžovat, po dvaceti do velkého horského hotelu. To zas bude ostuda! Vyndala jsem lyžařské kalhoty, které mám asi patnáct let. ,,Tak ty ti teda nebudou, vždyť to je XS a ty máš L." Maurizio umí potěšit! 

 Obléknu kalhoty a dokonce je i zapnu. Je pravda, že teď v nich mám jen tričko a nedýchám, před lety jsem do nich strčila huňatý svetr a ještě mi byly volné. ,,Hele, jsou mi, čumíš co?" Čuměl a ani nemuk. Jak si tak balím tašku, vzpomínám na mé lyžařské začátky a doufám, že tohle nebudou konce. ,,Chceš i helmu?" Ptá se Maurizio, když objednává půjčení lyží po internetu. ,,No jasně že chci, mám se ráda." Vzpomenu si na chudáka Šumiho. Frajerka v těch stoletejch hadrech stejně nebudu, tak můžu vypadat i jako kosmonaut. Pohyb bude dozajista stejný. Obula jsem si přezkáče, oblékla sofčelku, na ní bundu a začala jsem nacvičovat obloučky. Zjišťovala jsem tak, zda něco rupne. ,,Co tu nacvičuješ panáčku Michelin?" Ve dveřích stojí Maurizio a směje se. Ano, má pravdu. Nějak jsem do těch věcí ,,vyrostla," ale kupovat nové kvůli třem dnům na lyžích? To si za ty peníze dojdu raději v Dolomitech na nějakou horskou specialitu. Uf, už jsem zas u jídla. Pak se nesmím divit, že z XS jsem ve velikosti L. Dříve bych si koupila bagetu a nové kalhoty. Teď to radši prožeru v horské boudě a budu riskovat, že se někde ohnu a ukážu světu mé bombarďáky alla Bridget Jones. Kamarádka mi totiž poradila, ať si vezmu na sjezdovku to nejteplejší spodní prádlo. A to jsou kalhotky od pupíku pod zadek. Pojistím to teplýma punčocháčema a budu doufat, že se nebudu muset nikde a před nikým svlékat. Vroubkované punčocháče - ne nebojte, ty už nenosím, to jsem si jen vzpomněla na školní lyžařský výcvik. Ve které třídě to tenkrát bylo? V sedmé? Když teď kouknu na třináctileté slečny a v myšlenkách se vrátím na náš lyžák - né, to nemohla být sedmá. Vždyť mi jsme nosili tyhle punčocháče, kreslili si obrázky do památníčků a našemu spolužákovi říkala jeho maminka, která s náma byla jako dozor - ,,bolí tě bříško Martínečku, to budou prďánky." To vím přesně, neboť jsem do toho kluka byla zamilovaná a seděla jsem na vedlejším hajzlíku. Možná si pletu třídu, třeba to byla pátá. Každopádně ten lyžák si pamatuji.

Moje maminka mi balila punčocháče, svetry, tílka a jiné věci do báglu. Táta mi kontroloval lyže a připravoval vosky. ,,Zavaž si pořádně boty a stoupni si na ty lyže." Mé modré lyžařské boty Botas měly dlouhé bílé tkaničky, stejné jako mé bílé brusle té samé značky. Byly nové, krásné, ale tvrdé. ,,Tak zajeď do špičky, vzadu si to dáš na patu. Pokud chceš lyže sundat, tak to takhle vpředu vycvakneš." Vysvětluje mi v předsíni táta. Lyže i bágl donesl odpoledne z Barrandova od nějakého kolegy. Batoh byl béžový a místo ucha měl velký železný kruh. Lyže byly v zeleném plátěném pytli, společně s hůlkami, stažené gumovým páskem. Hůlky měly dole velké bíle kolečko z měkké umělé hmoty. ,,Mě to nejde, já tam jet nechci a ty boty jsou strašně tvrdé." Pokouším vyvléknout se z lyžařského výcviku.  Táta dělá, že mě neslyší. ,,Musíš se hůlkou trefit do toho důlku, jinak se ti to nevycvakne." Šteluje lyže a začíná být nervózní. ,,Tati, mě v tom bolej nohy." ,,Zajímavé je, že v bruslích na zimáku tě nohy nebolej," ztrácí trpělivost táta. ,,Protože bruslit umím a lyžovat ne!" Plesk, ta sedla. Já musela mít vždycky poslední slovo, což mi zůstalo dodnes. Jen už za to naštěstí nedostávám facky. ,,A hlavně ty lyže nezlámej." Křičí na mne táta už z gauče, s lahváčem na konferenčním stolku. Vlastní lyže jsem neměla. Jako málá jsem lyžovala v parku za barákem na červených lyžích s medvídkem. Později jsem dostala modré vroubkované lyže z umělé hmoty. Vypadaly jako z Lega. Chodili jsme do parku na malý kopeček, ale moc nás to nebavilo. ,,Mirku, mně to nejede," odstrkovala jsem se co to šlo a ono to nešlo. Vidím ty lyže, jak je na nich deseti centimetrový nános sněhu. Nešly ani uzvednou - byla jsem jak na chůdách. ,,Jdu si pro boby!" Odepla jsem kožené přezky, sundala lyže (to jsem měla naštěstí ještě gumové sněhule) a tím pro mne lyžování skončilo!

Netušila jsem, že na druhém stupni je lyžařský výcvik povinný, jako plavání na stupni prvním. Cestu autobusem jsem si užila s kinedrylem a blicím pytlíkem. Ty horské zatáčky mi nedělaly dobře. Rozdělování do družstev : ,,Miffek první, Lukešová druhý, Huličková druhý, Taškeová první, Reklová třetí." Aspoň že je semnou v družstvu moje nejlepší kámoška Lucka, oddychla jsem si. Bylo mi jasné, že budu ve třetím. Čtvrté už nebylo. ,,Šimonovská jeď!" Ale já stála a nebyla jsem schopná odstrčit se. Někdo mne zezadu popostrčil - dobráci. Dopadlo to úplně stejně, jako když mě strčil plavčík do bazénu. Tam jsem šla hlavou pod vodu, tady pod sníh. ,,První a druhé družstvo si vezme kotvičky a jde na vlek. Třetí jde nahoru pěšky, hezky do stromečku." Ani mi nebylo líto, že nás soudružka učitelka poslala pěšky. Nemusela jsem jezdit s lanem uvázaným kolem pasu, neměla jsem špinavou bundu od oleje, nebouchla jsem se do hlavy při špatném nahození. A hlavně, třetímu družstvu stačil plácek před hotelem. Vyšlápla jsem si několikrát kopeček, skutálela se dolů, pak rychle na pokoj a obsadit radiátory, než přijdou další družstva. O radiátory byl boj. Všichni jsme měli mokré oteplovačky, punčocháče a po večerním sáňkování i vložky v huculích. O rukavicích nemluvě. Třetí družstvo většinou končilo dříve. Tím šlapáním jsme byli unavenější, tím padáním promáčenější a paní učitelka vystresovanější. Na hotelu mě to moc bavilo. Nikdy jsem před tím na horách nebyla. Užívala jsem si ten výhled z pokoje na zasněžené kopce, dřevěná schodiště, po kterých jsme běhali jak šílení, široké chodby s koberci, na kterých jsem si hrála s Evičkou, dcerou paní doktorky Hopfingerové. Měla jsem ráda tuhle paní doktorku a ona měla ráda mne. Vždyť mě znala od narození.

,,Gábo, mně to nejede," říkám spolužačce z prvního družstva před hotelem. ,,Ty jsi nenavoskovala?" ,,Navoskovala, ale je to prd platný!" Napadl čerstvý sníh, který se lepil jak žvejkačka. ,,Tak ukaž, já ti to seškrábu." Gábina byla kámoška. Čistila mi svou rukavicí ty nánosy sněhu na mé skluznici. ,,Zuj to." Zula jsem lyže, společně jsme ten sníh oškrábaly, převoskovaly (vosk se vozil v kapse) a usmívaly se, jaké jsme šikulky. Jenže další problém nastal ve chvíli, kdy jsem chtěla lyže nazout. Ty samé nánosy sněhu jsem měla zespodu na lyžařských botách. Nešel dolů ani bodcem od hůlky. Prašan byl krásný, ale jen na pohled. Na učňáku už jsem na lyžařský výcvik nejela. Být třídním sněhulákem mi jednou stačilo. Lyžovat jsem se naučila až ve dvaceti letech a doufám, že jsem to za těch sedm let nezapomněla. Ale i kdyby, ony ty panoramata a svařáčky na sněhu mají také své kouzlo!