Jak jsme se vydali po letech do hor

Sláva nazdar výletu, kalhoty neruply a já jsem tu. Jsem celá, ale pěkně nachcípaná. Ty bombarďáky se jako teplé spodní prádlo moc neosvědčily, zato u Maurizia ano. No, každý máme svou ,,úchylku." Možná se mu líbí, protože toho na mně hodně zakryjí. Ale žádné techtle mechtle se na horách nekonaly. Byli jsme unavený už od příjezdu!

Ve středu odpoledne jsme dojeli do Trenta. Bylo tam nádherně, úplné jaro. Škoda, že jsme jeli na lyže a ne na kola! V Assisi byl to ráno sníh a něco málo nad nulou. V Dolomitech ani vločka a krásných patnáct stupňů. ,,To nám to hezky začíná co?" Povzdechla jsem si. Zbývalo posledních dvacet kilometrů k hotelu. Naštěstí těch dvacet, žaludek zvedajících kilometrů bylo klíčových a na konci nás čekalo překvapení. Malebné městečko Andalo s barevnými hotýlky a kolem dokola zasněžené hory, na které svítilo sluníčko. ,,To je nádhera," řekli jsem oba. Poté, co jsme se ubytovali v hotelu a zapsali v kongresovém centru, procházeli jsme tím úžasným městečkem, které mělo snad všechno. Plavecký stadion s tobogánem hned vedle zimního stadionu, spousty cukráren, restaurací, diskoték a relaxačních center. ,,Tady si to užijeme. Po lyžování půjdu bruslit, až budeš na kongresu, pak můžeme jít do bazénu a večer na diskotéku." Byla jsem nadšená. Nějak jsem si neuvědomovala, že nám není dvacet, a že naše fyzička je nulová. 

První zastávka byla ve stylové cukrárně - jen na kafíčko. Když jsem se u toho kafíčka cpala Sachrem, fakt jsem se bála, že ty lyžařské kalhoty nedopnu. Ale Sacher byl velký fešák, nešlo mu odolat. Na kongres přijelo přes tisíc veterinářů s rodinami, takže skoro zaplnili Andalo. Veterináři a Češi. Na náměstí, v lanovce, v restauracích, na sjezdovkách, všude jsem si užívala ten můj rodný jazyk. Při večerní procházce jsem zprvu nadšeně vykřikovala ,,hele, česká značka. Hele, támhle mluví česky." Než jsem si uvědomila, že Andalo je plné našinců. To není jak v Assisi, kde potkáš pár Čechů jednou ročně. Organizace kongresu a s ním spojených aktivit byla úžasná. V sedm večer byl na náměstí přivítací aperitiv. Nejdříve jsem si dala prosecco, než jsem zjistila, že vedle mají svařák. ,,Hmmm, jak dlouho jsem svařené víno neměla, dám si ještě jedno." Na večeři už jsem šla prakticky cinknutá. Když nám číšník donesl jídlo, oba jsme se na něj podívali divně. ,,Ten na recepci, to je moje dvojče." Smál se číšník, protože jsme asi nebyli jediní, kdo si ho u první večeře prohlížel. Recepčního tady potkáte i za barem, roznášet večeři či vytírat schody. Servírka, co nám doporučovala víno, uklízela dopoledne pokoje a večer seděla v recepci. Tady se fakt pracuje. Ještě že tu nežiju! 

Po večeři jsme šli na procházku. Dlouhé dřevěné schodiště v lese, které mělo název ,,venkovní posilovna" mě zaujalo. Chtěla jsem vědět, co je na konci. Málem to byl ale konec můj! Asi v půlce stoupání mi začalo být blbě. ,,Maurizio, mě píchá tady pod srdcem, co to je?" Křičím na něj, protože už byl o hodně víš, ač je mu o hodně víc!. ,,To je slezina - nebo infarkt, to už asi neuvidíš co je nahoře .....ani dole." Pomalu jsem se doplazila nahoru. Nebylo tam nic!  Ale alespoň to byla zkratka na náměstí, kde byla po večeři párty. Grappa i jiné likéry, hudba a oheň uprostřed. ,,Jednoho panáčka si na slehnutí dám, třeba mě to píchání přejde." Jenže znáte to. U jednoho nezůstalo, protože jsem musela ochutnat i borůvkový likér. Cestou do hotelu už jsem zpívala. Nějak jsem si neuvědomovala, že druhý den ráno mě čeká lyžování - po sedmi letech.

V sedm ráno zazvonil budík - už to byla pro nás noční můry hrůza. Na snídani jsem s radostí zjistila, že mají housky hvězdičky. ,,Jé, ty jsem nejedla pěkně dlouho, dám si dvě." Nandala jsem si housky, máslo, salám, sýr, vajíčko, marmeládu.  Maurizio, ač je Ital, dal si míchaná vajíčka se slaninou. ,,No co, potřebujeme doplnit energii," říkala jsem, když jsem šla k našemu stolu. Všichni kolem měli mističky s jogurtem a s cereáliemi. Já teda jogurt před lyžováním neriskla, i když jsme měli lanovku přímo u hotelu. Přeci jen ty sjezdovky jsou dlouhé i pět kilometrů a co já vím, jak to vypadá nahoře s hajzlikama. Oblečeni jak méďa Kulička, začali jsme v lyžárně s nazouváním přezkáčů. ,,Fuj, já už jsem unavenej teď, mně se ani nikam nechce." Maurizio si sedl na lavičku a zíval. Musela jsem se smát. To jsme přesně my - líný jako ta veš v kožichu. 

,,Mauri, to je paráda, to jsou panoramata," řekla jsem několikrát, než jsme vyjeli lanovkou nahoru. Naštěstí jsme jeli sami, tak jsem se mohla kochat nahlas. Úplně jak Homolkovi. A já jí v těch oteplovačkách byla dost podobná. I na vrcholu jsme se kochali a fotili, než jsme nazuli lyže. Pak už jsme se soustředili jen na nohy a na sjezdovku, aby nás někdo nesestřelil. Odpíchnu se a jedu. Jeden oblouček, druhej oblouček - hurá, ono je to jako jízda na kole, taky se to nezapomene. Měla jsem fakt obrovskou radost. Maurizio mě dojel a usmíval se jak měsíček na hnoji. ,,Tak si představ, že jsem to po pětadvaceti letech nezapomněl. V zatáčce mi jdou sice špičky trochu k sobě, ale to se vypiluje." Jen jsme vyjeli, potkali jsme záchranáře, jak nakládají někoho na sáně. ,,Naštěstí jsem u skipasu zaplatil připojištěni," poznamenal Maurizio, kterého ten polámaný pán dost zaskočil. Pomalu jsme se rozjeli. Těch prvních pět kilometrů červeno-modré sjezdovky jsme jeli v klídku.

Pak jsem se otrkali. Při druhé jízdě jsme začali jezdit jak draci. Modrou sjezdovku jsme jezdili v krátkých obloučcích u kraje. Pak červenou, tam jsme občas oblouček protáhli. Šlo nám to fakt skvěle, troufám si říct, jako bychom jezdili každý rok. Byly to určitě i ty nové lyže, které jsou kratší a širší. Na těch to jezdí samo. Vyzkoušeli jsme všechny lanovky i sjezdovky na jedné straně kopce. Vyjeli jsme dokonce i na vrchol, kde nás málem odnesl ,,uragán." V 2125m mě Maurizio několikrát proklel, protože neviděl na metr a málem zmrznul. Přiznávám, nápad to byl dementní, když už dole u sedačkové lanovky psali - na vrcholu silný vítr a hustá mlha. Nadšení nepolevovalo a my jsme se rozhodli sjet i jedinou černou, olympijskou sjezdovku. Naštěstí tam nikdo nebyl! Cik cak a zastavit, dva obloučky a odfrknout si. Tahle byla fakt kolmá a samá plotna. Asi proto tam nikdo nebyl. Ale sjeli jsme jí! 

,,To už jsou dvě, letím na kongres. Pak se uvidíme na zimáku." Nadšený Maurizio odešel a já si vyjela zas lanovkou nahoru. V půlce sjezdovky jsem si řekla, že je čas posilnit se. Sacher, kapůčo a panoramata. ,,To je nádhera." Za ten den jsem to řekla snad desetkrát. Byla jsem opravdu nadšená a šťastná. Všechno bylo perfektní. Ještě perfektnější by to bylo, kdyby si k mému stolu nestoupl ten slizký chlápek. Nejen že mi zakryl panoramata, ale navíc mi do toho jídla hulil a čuměl mi do pusy jak do televize. Ten mi teda zkazil idylku!

Lyžovala jsem skoro do zavíračky, v nohách jsem měla desítky kilometrů. Lanovky jezdily prázdné, na sjezdovkách pár lidí, prostě paráda. Po horké sprše jsem však v hotelu únavou usnula. Bruslení se nekonalo, na večeři jsem málem padla hubou do talíře. ,,Takhle unavená jsem už hodně dlouho nebyla," stěžuju si Mauriziovi. ,,Jak bys taky byla, když od rána do večera děláš kulový. To já bych šel klidně na procházku." Tu jeho procházku jsem viděla - nebo spíš slyšela hodinku poté v pokoji. ,,Chrrr, chrrr." Usnul hned, jak položil hlavu na polštář. Před spaním jsem ještě došla vyvenčit Sannynku. Koukám na hvězdy, když v tom mi spadne vločka do oka. ,,Pane Bože prosím, ať nasněží alespoň dva centimetry. Andalo je krásné, ale pokryté sněhem - to by byla pohádka."

Dva úžasné dny za námi, tři kruté před námi - jenže to jsem ještě netušila!

Pokračování zítra, fotky na mém blogu ;) 

http://kajasimonovska.blogspot.it/