Jak dosáhnout vrcholu aneb ,,Svatební cesta do Špindlu"

Znáte ten pocit, kdy jste tak moc spokojený a šťastný, že si sami v sobě přejete, aby to takhle už zůstalo napořád? Tak přesně tenhle pocit mívám teď já. A i když vím, že to napořád nezůstane, užívám si to jak nejvíc můžu.

Být i po roce zamilovaní jako první týden, ale s vědomím toho, že se jeden o druhého můžeme opřít, říkat si navzájem ráno i večer, jak je člověk šťastný, jak je to úžasné být spolu, jak jsme za to vděčni a jak se milujeme, tak to je při každodenním vidění se malý zázrak! A navíc po všech těch peripetiích loňského roku, které ještě neskončili a po tom, co jsme prožili první tři měsíce tohoto roku (fakt psycho, to až sepíšu ... ). A dozvuky toho psycha stále ještě řešíme, tedy hlavně Michael, protože všichni co chtěli pomoct už to vzdali, a tak ten ,,pešek" padl jenom na něj. Ale já vím, jiní mají jiné - mnohdy mnohem větší a složitější starosti, takže jsem moc vděčná za to, jak se máme a jak žijeme. A pokud někdy jeden z nás bouchne jak saze, umí se omluvit, což je pro vztah hodně důležité. Nikdo není dokonalý a každý má (obzvlášť v našem věku) své zvyky, nálady a návyky. Skloubit to dohromady, to chce na obou stranách hodně lásky, respektu a hlavně tolerance. Obzvlášť, když jste spolu dennodenně. Naštěstí jsme jeden pro druhého all-in-one (vše v jednom) jak říká Michael. Jsme pár a milenci (dennodenně), parťáci (držíme jeden při druhém), partneři (v rozhodování, vydělávání peněz, placení účtů i v nakupování), kamarádi (u piva i po večerech, když si hodiny povídáme), on je můj ochránce i rádce (když se něčeho bojím nebo si s něčím nevím rady) a já jsem jeho třetí dítě (stará se o mne jako o dceru). A co je ve vztahu také velmi důležité - konsensus. Né kompromis, protože u kompromisu zůstane vždy jedna strana trochu zklamaná, ale takovej konsensus, to je úsměv na obou stranách. A příkladem takového konsensu byla naše cesta do Špindlerova mlýna.

Vánoční dárek (poukaz na tři dny a dvě noci na horském penzionu) jsme využili až minulý víkend. Jak už jsem psala, první tři měsíce tohoto roku nebyly zrovna procházka růžovým sadem, ale spíš brodění se blátem, ze kterého jsme se s Michalem vzájemně vytahovali. Po pravdě spíš já jeho, od ledna jsme si vyměnili role a já byla ten jeho anděl. Stále mi děkuje a prý mi to jednou všechno oplatí. Tak doufám, že až mi dají ty umělé kyčle, že mě bude podpírat ;)

Hrad kost jsem si pamatovala ze hry Pexeso. Byla to v dětství moje oblíbená kartička, ale nepamatuji, že bych tu kdy byla a tudíž jsem se zaradovala, když jsme k němu po cestě do hor odbočili. Mám ráda výlety, nová místa a Michal je výborný průvodce. Oba víme, že cesta je cíl. 

Kolem Trosek, zajeli jsme do Jičína za Rumcajsem, kde jsem taky nejspíš nikdy nebyla. Centrum města plné podloubíček s malými ochůdky je opravdu krásné. Vylezli jsme i na věž, kde jsem se paní v pokladně prostě musela zeptat jak to dělá, když potřebuje na toaletu (pokladna se totiž nachází v posledním patře na ochozu). 

A pak jsme dorazili na místo, kde se nám při pohledu z okna našeho pokoje zatajil dech. Byl to ráj na zemi. Božský klid, jen šum lesa, zpěv ptáků a široko daleko pouze jedna chalupa. Tady se bude relaxovat, pomyslela jsem si a kochala se tím pohledem. ,,Víš co, až to v Praze nebudeme dávat, tak se na všechno vyprdneme, zabalíme si a odstěhujeme se spolu do hor," usmál se Michal. 

Zanedlouho se přihnal vítr s bouřkou, setmělo se a dost ochladilo. ,,Tak vidím, že jsem se nepřipravil a dost to podcenil." Už už jsem si myslela, že mi chce dát za pravdu, protože si nezabalil ty teplé věci co jsem mu doporučovala a má jen kraťasy a trička. ,,Zapomněl jsem čelovku, abychom mohli jít večer do Špindlu," řekl s vážným výrazem a já vyvalila bulvy. ,,Ty jsi se zbláznil. Takovej krpál a v noci?" Naštěstí to nemyslel vážně - nebo myslel, ale když viděl můj zděšený výraz, tak si to rozmyslel. 

Po večeři jsme si otevřeli lahvinku sektu, sedli si na houpačku před penzionem a kochali se tou krásou až do setmění. Nádherný západ slunce byl před námi a stejně tak nádherné dva dny na téhle samotě u lesa. 

Probuzení bylo úžasné. Sluníčko, bublající potok, ptáci, prostě pohádka. ,,Pořádně se najez, půjdeme do hor," usmál se na mne při snídani Michael. Myslela jsem, že si dělá legraci, protože už v Praze zjistil, že nemám pohorky, jen rozšmajdané tenisky, takže jsme se dohodli, že si uděláme procházku maximálně kolem Špindlu a tři dny relaxace. 

Ale co, je na mne zlatej, budu i já. Obula jsem tenisky, vzala si teplé horské oblečení (tím mě naštěstí zásobuje moje ségra) a sváču do baťohu. Sešli jsme dva kilometry z kopce do údolí, prošli centrem Špindlerova Mlýna a mne už začala bolet jedna noha. ,,Kam chceš jít, víš že mám blbé boty a chodím na rehabilitace s kyčlema. Už jen z představy té cesty zpátky se mi dělá mdlo - dva kiláky do prudkého kopce." Michal se ale strašně těšil na hřebeny a ač tvrdil, že to bude relaxační pobyt, chtěl mě na ten vrchol nějak dostat. Původně jsem si myslela, že vyjedeme na Medvědín lanovkou, ale když jsem zjistila, že jeden lístek jen tam stojí 300 Kč (zpáteční 400 Kč), tak jsem si to rozmyslela. To si za ty peníze dám raději někde dobrej oběd. Ale Michal se nevzdával. ,,Vyjedeme autobusem na Špindlerovku (jízdenka za 50 Kč), dáme si tam něco dobrého k jídlu, prohlédneš si panoramata a potom už půjdeš jen a jen z kopce." Přesně věděl na co mě utáhne. Na žrádlo a na výhled. A tak jsme se prošli hodinku po městě, než nám jel autobus a zavzpomínali jsme na Homolkovi. Zotavovna Radost (ve skutečnosti Rekreační dům Dukla a později hotel Palace Club) už nestojí, zbylo tam jen schodiště, ale jinak je všechno stejné jako tenkrát, jen se zasnít. 

Na Špindlerovce to fučelo tak, že jsme rovnou z autobusu zalezli do restaurace. Nejdříve jsme si objednali pití, ale když jsem viděla tu neochotu číšníků v prázdné restauraci, přešel mě i hlad. Cesta česko-polského přátelství nás zavedla pod Petrovu boudu. Byla to příjemná procházka, kde jsem si zakřupala na sněhu, dali jsme si koulovačku a Michal mě zachránil před zmijí, na kterou jsem skoro šlápla. ,,Tak teď jsme si kvit, já tě zachránila před jednou zmijí loni a ty mě letos," vrátil se mi humor poté, co jsem si strachy cvrnkla do spoďárů. Petrova bouda byla vidět v dálce v kopci, ale mně se až na vrchol faaakt nechtělo. Slíbil, že půjdeme jenom z kopce (krom zpáteční cesty ze Špindlu na naší chalupu), ale tohle byl pěknej stoupák a sluníčko pálilo jak v létě. ,,To dáš, i když je ti vedro, ber to jako takovou zkoušku, jako ve filmu Svatební cesta do Jiljí. Tohle je taková zkouška co vydržíš cestou do Špindlu," přemlouval. Já se popravdě taky chtěla kouknout na ty panorámata, jak by řekla stará Homolková, i když jsem se potila jak dvéře od chlíva. Ufuněná, vopocená a hladová, dosáhla jsem vrcholu nad Petrovou boudou. Přece jsem si nemohla udělat ostudu v tak důležité zkoušce! 

Ovšem hned na vrcholkách hor, vytáhla jsem alespoň sváču. Horko nehorko, vítr nevítr, když hlad zavolá ... . Tentokrát Michal nic nenamítal a byl rád, že se může kochat vrcholky alespoň po čas svačinky, než začneme scházet dolů. Proč tentokrát? Protože cestou do Špindlu jsem z auta viděla stánek s meruňkama a jen jsem stačila říct:,,Hele můžeš mi tady," když mě tlak akcelerace zarazil hluboce do sedačky. ,,Nebudeš zase jíst, měla jsi před chvílí hambáče a zmrzlinu," smál se a rychle ujížděl od meruněk. Ale já mu odpověděla s našpulenou pusou:,,Vždyť je půl třetí, takže ten hambáč a zmrzlina byla buď snídaně nebo oběd, každopádně o jedno jídlo jsi mě ošidil." 

Pomalu jsme scházeli přes Moravskou boudu i Davidovky a já zjišťovala, že jít z kopce je na kyčle mnohem náročnější než do kopce. Asi to na mně bylo i vidět, protože mi bylo několikrát od mé drahé polovičky nabídnuto, že můžeme dojet dolů autobusem nebo že pro mne alespoň přijede na náměstí autem, abych nemusela šlapat ty dva kilometry Hromovkou. Ale já se nedala zlákat vozidlem a zvládla jsem to po svých. 

Michal mě celou cestu do kopce chválil jak jsem šikovná, protože jsem se nevzdala a já se nahoře u sousedů ještě s úsměvem fotila s Krakonošem. Jak všichni víme, každá pochvala probudí, povzbudí a motivuje k vyšším výkonům. Nezapomínejte na to (jak ve vztazích, tak v práci). 

Třetí den jsme si zabalili, naložili auto a jeli se ještě podívat po okolních vyhlídkách, které nám u výborné večeře a lahvinky červeného doporučil šéf penzionu (stejně ukecaný jako já). Nakonec jsme ještě zajeli na bobovou dráhu a do lanového parku, kde jsem opět sklidila chválu. Asi mě má fakt rád. 

,,Cestou do Prahy se zastavíme v Dětěnicích na večeři, stejně ti jí ještě dlužím." Dlužil, protože mi chtěl na předávání cen blogerů donést kytici, ale já řekla, že nějaká zajímavá večeře bude lepší než pugét. Ač jsem velkej romantik, ohledně financí jsem dost praktik. A tahle restaurace je hodně zajímavá. Už jsem o ní mockrát slyšela, nikdy jsem tu ale nebyla. ,,Kam se ženete holoto, na žranici nebo jen pochlastat?" Zeptal se nás číšník u dveří. Když pak viděl co sežeru, mrknul na Michala:,,To sis našel pěknou popelnici. A ještě pije ty černý chcanky." Smála jsem se celý večer, ale nejen číšníkům, kteří to fakt dávají jak divadelní herci, ale i Michalovi. ,,Že já blbec nekoupil ten pugét,"  povzdechnul si s úsměvem, když viděl můj předkrm, první chod a slyšel, co si objednávám jako chod druhý. ,,No co, říkal jsi, že tohle je obědovečeře, zase jsi mě chtěl o jedno jídlo ošidit, ale to se ti se mnou nepovede." 

PS: Cestou z kopců, potkali jsme tohoto zlatého fešáka. O zmijích jen píšu, ale tenhle krasavec stojí za to být vyfocen na blogu. Třeba si u něj můžete přát tři přání jako u zlaté rybky. Já s ním posílám do světa zdraví, lásku a duševní harmonii všem dobrým lidem :)