Italská kuchyně je tak dobrá, že ze mne vegetarián asi nikdy nebude

,,Fuj, parmezán smrdí," říkávala moje sestra před x lety, když jsem ji posypala těstoviny tím výborným sýrem. Teď ho v Praze kupuje za draho, jakožto i sýr pecorino, kterým by se nejraději cpala každý večer. A to nemluvím o dobré mozzarelle či sýrech typu provolone. On takový kousek pecorina s hruškovou marmeládou či peperoncinovou (chilli), pár vlašských ořechů a několik velkých zelených oliv s peckou, to je předkrm jedna báseň.

Olivy a olivový olej by ségra tenkrát nepozřela, teď si ho pokaždé vozí z Itálie. Ano, koupíte ho i v Čechách, ale například značka Monini, která je v Praze nejznámější, ta se v Itálii skoro nekupuje. Alespoň ne u nás v Umbrii, kde tato firma sídlí. Tady si každý koupí raději olej od soukromníků. Nejednou se proslýchalo, že zdejší fabrika Monini přidává do svého oleje nekvalitní olej ze Španělska. Ale ano, může to být ,,jedna bába povídala." Avšak z malých rodinných farem je olej mnohem lepší. V Praze dobrý olej z malých farem také koupíte, pokud znáte například obchůdek Bella Strada na Křižíkové 66. A nejen olej! Tento obchůdek, který si otevřela jedna milovnice Itálie a dobrého italského jídla, láká i spoustou jiného, dobrého a kvalitního.

Nám dává olej tchyně či kamarád, jehož rodina vlastní olivovníky. A řeknu vám, je to rozdíl i pro laika. Už jenom ta vůně je nesrovnatelná, to nemluvím o barvě a konzistenci. Doma si pak naložím česnek, citrónovou kůru, peperoncino i lanýže do tohoto oleje. Používám to spolu s bylinkami z balkónu namísto koření v sáčcích. V Itálii se nepoužívá ani pepř. Prý škodí. Ale to jsem slyšela od tchyně, takže na to nedejte. Ovšem používat peperoncino je určitě zdravější, a to už jsem vyčetla, takže tomu věřte. Ve střední a jižní Itálii lidé ještě stále koukají více na kvalitu a původ potravin. A není to otázka peněz. I ti, co moc peněz nemají, upřednostní raději bruschettu s dobrým olejem, než plátek masa na špatném oleji. A taková bruschetta s novým olejem a se solí, to je opravdu dobrota. Zdravá a levná dobrota! Olivový olej obsahuje mono-nenasycené mastné kyseliny a vitamin E. Chleba kupujeme v sicilské domácí pekárně, občas ho upeču i já a sůl je mořská. Bruschetta je nejlepší na ohni, ale já krb doma nemám. Takže trouba i topinkovač postačí, ale chce to jen bilý chléb.

Stejně je to s rybami. Při nákupu ryb Italové koukají nejen na čerstvost, ale také odkud je ryba dovezena. U každé ryby je napsáno, zda je čerstvá či rozmrazená (některé ryby se zmrazí přímo na rybářské lodi), cena a číslo. Podle čísla si najdete na tabuli původ a způsob rybaření. Ryby vám pak na požádání vykuchají, slávky očistí - na ty se používá přístroj, který vypadá jako ždímačka. Chudinky, těm se musí motat hlava. A to ještě nevědí, že je pak na pánvi zabijete. Mě je všech těch rybiček fakt líto, ale vegetarián být nedokážu. Jednou jsem viděla v Římě v přístavu, jak vykládají ryby z lodí a rovnou je tam prodávají. Šla jsem se podívat. Chyba! ,,Chudinky, jak lapají po dechu." Koukám na polystyrenové krabice plné ryb a přemýšlím nahlas. ,,A co jste myslela slečinko, vždyť takhle umírají všechny ryby." Odpoví smějící se rybář. On neví, že já do té doby viděla jen kapry, které táta klepl paličkou a bylo. Jsem trochu za blbečka - tisíce ryb asi paličkou klepat nebudou. Kdybych alespoň přemýšlela v češtině. Usměji se a rudá mizím v davu. Nějaký čas jsem pak ryby nejedla. Ale dlouho mi to nevydrželo. Takový palombo (hladkoun obecný či žralok hladký) s rajčátky nebo slávky na víně, tomu neodolám. Nesmím myslet na to, že umírají udušením. Přestala jsem jíst alespoň humra, protože ten se zabíjí vařením a při vaření píská. Trhá mi srdce, vidět ho v akváriu v restauraci, jak má svázaná klepeta a čeká, který nenažranec si ho vybere. Do těchto restaurcí už nechodím. Nejím ani jehně,  protože to před porážkou brečí jako miminko. Bydlela jsem v blízkosti jatek a řeknu vám, na Velikonoce to vypadalo, že brečí celé jesle. Jak tam ta jehňátka celou noc čekala na porážku, jejich nářky se nesly celou Massa Martanou. A pak je na Velikonoční pondělí celá Massa Martana sežrala. To jsou křesťanské tradice co? Roky se tu snažím propagovat tvarohového beránka z mé keramické formy po mamce. Ten by jim pro tu jejich tradici mohl stačit! Maurizio naštěsti beránka ani kůzle nejí a ten tvarohový mu moc chutná. Stej jako moje tvarohové koláče.

Ostatní maso jíme také méně a méně. Dvakrát měsíčně si však na dobrý a kvalitní steak k našemu kamarádovi zajdeme. Trattoria Santucci je výborným masem a vínem vyhlášená. Mají též kvalitní lanýže od místních sběratelů. Umbrie je známá jako naleziště černých lanýžů. Skoro padesát procent produkce lanýžů v Itálii pochází právě z Umbrie. Tudíž tagliatelle s nastrouhaným lanýžem, poté chianské maso na lávovém kameni. Chianina je maso vynikající kvality. Původem z Umbrie, teď šlechtěné v Toskánsku. Salát z fenyklu s pomeranči a černými olivami, k tomu lahvinku Sagrantina di Montefalco. Toto víno je v Umbrii vyhlášené, jako vína z Torgiana. ,,Jé, to jsou krásné růže. Ti vinaři si to umí udělat hezké," říkala jsem před x lety, když jsem projížděla přes kopce Montefalca a kochala se tou nádhernou krajinou. ,,Na začátku každé vzácnější vinice je zasazený keřík růží. Pokud vinici napadne škůdce, projeví se to okamžitě na růži a vinaři mají čas na záchranu vína," vysvětlil mi kamarád. Tak to jen pro ty, co to nevědí - jako jsem to nevěděla já. A nakonec večeře si v trattorii Santucci dáme domácí tiramisu s pohárkem jemné grappy na slehnutí. Kdo nemá rád tvrdý alkohol, může si dát  malou skleničku sladkého vína passito. Passito chutná po lesních plodech a jeho rubínová barva vám bude pomalu stékat po skleničce. Miluju tohle víno. Ze mne se stává v oblasti gastronomie stále více Ital. Českou kuchyni mám ráda, ale jen občas. Není to však tím, že žiji deset let ve střední Itálii. Znám spousty holek, co tu žijí déle než já a stále upřednostňují vařit a jíst česky. Snaží se sehnat český chleba v Penny marketech, místo oleje používají máslo, těstoviny jedí sporadicky a vaří knedlíky.

Pro mne je však italská kuchyně nejen rychlejší, zdravější, ale také chutnější. A kolikrát i levnější. Ony se totiž těstoviny dají udělat na x dobrých způsobů, i bez kuchařky. Stačí trocha fantazie, trocha zeleniny, dobrý olivový olej a parmezán - to je základ každé italské domácnosti. Nedávno jsem nevěděla co vařit. Nakrájela jsem cibuli, osmahla na ní fazole, trochu peperoncina, pár kapek oleje s česnekem (ten já můžu všude, naštěstí nechodím moc mezi lidi a můj pes mě má rád i tak) a Bio těstoviny Senatore Capelli (druh pšenice). Maurizio na to koukal znechuceně. Pak zasedl ke stolu a snědl dva talíře. A když vás Ital a věčný kritik, který bez těstovin nevydrží ani dva dny pochválí za recept ,,co dům dal," tak to je opravdu úspěch. Já bych mohla napsat knížku rychlých, levných, avšak kvalitních italských receptů. Jsem totiž stará šetřilka, lenoch, ale čím dál víc upřednostňuji kvalitní jídlo. Tak třeba těstoviny (penne) Norcina. Olivový olej, trochu česneku nebo cibule (každý to dělá jinak, nám chutná víc česnek), jednu italskou klobásku salsiccia a smetanu na vaření. Tenhle recept z Umbrie děláme každé návštěvě a většinou si každý přidal. Jen to píšu a už si slintám na klávesnici. Kdo má raději těstoviny s rajčaty, dá trochu cibule na olej, přidá italský rajčatový protlak (hlavně né ten český), trochu vody a nechá víc jak půl hodiny vařit. Na konci povařit s pár lístky bazalky a hotovo. Tahle omáčka je výborná na gnocchi. Navrch to chce ovšem parmezán, eidam fakt ne. Já dřív tohle sugo dělávala bez vody, ale po návštěvě tchyně jsem chytřejší. Ony ty babičky prostě vědí. Takové recepty vás pro dvě osoby vyjdou na padesát korun a není s tím žádná práce. Ze mne se asi také stává babička. Myslím na jídlo víc, než na cokoli jiného. A také na zdraví. Dobrá večeře v hezké restauraci je pro mne lepší než sex, shopping či dárek k narozeninám. 

Jako letos: Maurizio se mě zeptal, co chci k narozeninám. Týden jsem přemýšlela, ale nic nevymyslela. Oblečení a bot mám plné skříně, a to co jsem teď potřebovala, to mi koupila k narozkám tchyně. Odpověděla jsem mu, že bych chtěla návštěvu zubaře. V životě by mě nenapadlo, že tohle někdy vyslovím, protože zubaře se bojím jak čert kříže! ,,Návštěvu zubaře k narozeninám?" Ani Maurizio nevěřil vlastním uším. ,,No jelikož díky Bohu nic nepotřebuji, ale k zubaři musím, tak jsem myslela......," snažila jsem se vysvětlit, proč po něm chci takový zvláštní dárek. ,,No ty už raději nemysli," zarazil mě hned Maurizio. ,,Zubař není dárek. Řekni mi, co by jsi si přála." Myslela jsem to dobře, chtěla jsem mu ušetřit peníze, jelikož spravení jednoho zubu v Itálii stojí  jako koupě jednoho mobilu či notebooku (omezila jsem proto také chroupání bonbonů). Neocenil mou skromnost, a tak jsem přemýšlela dál, co bych tak mohla potřebovat. Je to super pocit, když člověk nic nepotřebuje, to bych měla hned někam zaklepat! Víkend bez vaření neboli gastronomický víkend, napadlo mě. Ten týden mi vaření nějak nešlo - ,,i ženy mají své dny." Měla jsem v kuchyni nějakého šotka. Nevím čím to bylo, ale nic se mi nedařilo. Spálila jsem koláč, nevykynul mi chleba, rozvařila jsem špagety i rýži. Když rozvaříte Italovi jeden den rizoto a druhej den špagety, začne na vás koukat ,,trochu" naštvaně. Když mu však navrhnete, že místo nového mobilu upřednostníte k narozkám gastronomický víkend, v jeho očích se objeví štěstí a lasagne. Jako dolary u Strýčka Skrblíka. ,,A kam by jsi chtěla jít?" Restaurací je tu všude kolem spousta, takže volba nebyla lehká. Jelikož upřednostňuji ryby před masem, vybrala jsem si na pátek a neděli ryby a proložila jsem to masovou sobotou. Byl to úžasný víkend! Jedli jsme výborné jídlo, pili kvalitní víno, po kterém vás nebolí hlava, i když vypijete lahvinku. 

K Vánocům jsem pak dostala od kamarádů vše do kuchyně, od nádobí, přes silikonové věci až po víno. Dělají si ze mne legraci, že myslím jen na jídlo. Devět z deseti dárků se ,,točilo" kolem gastronomie. Mám od nich i voucher na degustace toskánských vín. A mně to udělalo mnohem větší radost, než třeba tričko. Jeden klient donesl Mauriziovi i jeho kolegyni k vánocům nejjemnější grappu Brunello a passito z Montefalca. Kolegyně alkohol nepije, takže jsme měli dvojnásobnou radost. Stejnou radost nám udělala další klientka, která donesla krabici s lanýži. Takové dárky opravdu oceníme. Také oceníme pozvání na večeři k rodičům našich kamarádů. Tam chodíme raději než do restaurace. Lasagne, jako dělá Oliva (máma mé kamarádky Desiré), takové vám nedají ani v nejlepší restauraci. Nebo parmigiana od mamky Irenea - Rosella vám udělá menu, že se vám o něm bude zdát ještě týden. Ale nejen u rodičů našich kamarádů se můžete najíst tak, že na to budete dlouho vzpomínat. Od jara pořádá obchůdek Bella Strada gastronomické víkendy v Toskánsku. Mňam, to si ujít nenechám. Já tam budu, tak třeba se tam potkáme, u skleničky výborného Chianti, v tom pohádkovém kraji, pod toskánským sluncem. 

PS: fotografie k receptům zase na mém blogu: 

 http://kajasimonovska.blogspot.it/