Hledání ztraceného času aneb Covid ze mne udělal ještě většího nostalgika

Vždycky jsem ráda vzpomínala na sedmdesátá a osmdesátá léta, protože jsem v těch letech, ač za socialismu, prožila nádherné dětství. A teď, už skoro rok, hledám ve vzpomínkách ten ztracený čas mnohem víc než kdy předtím.

Když jedu přes Hlubočepy, zastavím se skoro pokaždé u našeho domu a zavzpomínám. Stačí se podívat na okna, kde jsme mívali obývací pokoj nebo na cestičku k našemu dvoru a v hlavě se spustí film. V tu chvíli je mi krásně i smutno zároveň. Jsem šťastná, že si tolik pamatuju a dokážu se v myšlenkách přenést do dětství, ale je mi smutno, že už tu takovou dobu nejsou naši. Jak ráda bych si s nimi sedla ke kávě, k bábovce nebo k vínu a zavzpomínala na staré dobré časy stejně tak, jako to dělám s jejich nejlepšími kamarády -  Danou a Jirkou. 

Nedávno, když jsem zase jela kolem, ležel náš park pod sněhovou peřinou. Tak tohle už jsem hodně dlouho neviděla. Možná několik desítek let. No panečku, to už jsem stará, když počítám čas na desítky let, pomyslela jsem si.

Zaparkovala jsem auto tam, kde stávalo zdravotní středisko, kde jsme jako děti čekávaly na paní doktorku Hopfingerovou. Ještě dnes vidím přesně tu její ordinaci i čekárnu a před vchodem ty barevné kočárky Liberta. Tenkrát jste mohli nechat venku kočár s nákupem, dokonce i s dítětem. Dnes ani podvozek od kočárku. Po zdravotním středisku už zbyl jen prázdný plácek.  

Asi hodinu jsem se procházela kolem našeho domu a vzpomínala. Jsem opravdu strašně vděčná za to, v jaké době jsem se narodila a v jakém místě jsem vyrůstala. 

Vždycky, když napadl sníh, běžely všechny děti do sklepů, vyndaly boby, sáňky nebo lyže, vše se otřelo od uhelného prachu a hurá do Žlutky. Na kopečku, vedle tratě, učívala jsem se jezdit na lyžích (s medvídkem). Měla jsem gumové sněhule, přes které se zapnul na dvou místech kožený řemínek a mohlo se jet - pokud teda bylo navoskováno. 

Domů se chodívalo až za tmy, až když se rozsvítily pouliční lampy a z dálky k nám doléhalo volání našich maminek. Stačilo slyšet jednu a v tu chvilku si každý uvědomil, že už je tma a že má úplně promočené oteplováky. Do té doby si toho nikdo v zápalu her nevšímal, ani zima nám nebyla. Když jsem volání neslyšela nebo dělala, že neslyším a táta si pro mne musel dojít, to byl pak céres. Naštěstí ty rány přes oteplovačky nebyly na zadku skoro cítit.  

Boby, lyže či saně nechat dole v chodbě, hucule (sněhule) za dveřma, ale vyndat z nich vložky a strčit mezi radiátory. Stejně tak čepici, rukavice, béžové punčocháče a ponožky. Všechno bylo mokré a zmrzlé, včetně nás. Většinou jsem měla mokré i kalhotky a zadek úplně stejně rudej jako tváře. Horký čaj, krajíc chleba a ohřát se pod chlupatou larisou. Maminka už se o nás postarala se vším všudy. Když se na oteplovákách udělala dirka, ještě tentýž den ji zašila, vždyť co bych si vzala druhý den do školy nebo po škole na kopec. I se školou nebo s družinou se tenkrát chodívalo sáňkovat. 

Je to už tak dávno. Občas se mi zdá, že jsem žila v jiném životě. Vždyť tenkrát byla úplně jiná doba oproti dnešku. Jen ta naše dvojka, ten náš dům, naštěstí zůstává stejný.

Tenkrát jsme měli jedny, maximálně dvoje oteplováky, které většinou ušila máma. I čepice a šály nám pletla. Ponožky se štupovaly, oblečení se dědilo a zašívalo, nosilo se až do rozpadnutí. Děti venku chodívaly bez rodičů kamkoli, aut jezdilo málo, o úchylácích se moc nemluvilo (asi jich bylo taky méně), rodiče se prostě nebáli jako dnes. Dívčí hrady, Prokopské údolí, Barrandov, to všechno jsme jako děti procouraly bez rodičů.

Dělávaly se dýchánky se sousedy. Jak já bych zase zašla ke Gramanům nebo k Dupalům. Lidé se celkově mnohem více navštěvovali v bytech, protože na večeře v restauracích nebylo tolik peněz jako dnes a ani těch lepších restaurací. Na vesnicích to byla většinou zakouřená hospoda čtvrté cenové kategorie, kam večer zašlo pár chlapů. V černobílé televizi dva programy, často tam ještě lítal nějaký pruh (viz foto) a internet - to bylo pro nás sci-fi. A tak se dělávaly mísy chlebíčků a jednohubek, vzala se lahev vína - Pražského výběru, Ludmily nebo Dalibora (mladší generace pila spíš Mixelu) a navštěvovalo se v bytech. Ať už u sousedů v domě nebo u kamarádů o pár baráků vedle.

Autem se vyjíždělo jen občas, hlavně o víkendech, o dovolených a o Vánocích. Za příbuznejma, na hřbitovy do jiných měst, někdy na větší nákup, i když ten se moc nedělal (u nás snad jen v obchodním domě Kotva). Nikdy by mě nenapadlo, že se i děti do školy jednou budou vozit autem. Ženský denně tahaly tašky s nákupy - mouky na pečení, lahváče pro manžela, mléko a limonády ve skle pro děti nebo šťávu Ovocit a bombičky do sifonové lahve. Všechno bylo těžké a se vším se chodilo daleko. A pak zase ty prázdné lahve zpět do obchodu. Málokdo bydlel přímo u konzumu, sámošky nebo u autobusové zastávky. Ruce měly ty naše mámy vytahaný od nákupních tašek i od praní v poloautomatické pračce Romo. Na vesnicích to měly tety lepší, většinou se pro těžší nákup jezdilo dvoukolákem, ale zase se často právalo v neckách a na valše a to byla panečku velká dřina. Párkrát jsem si to jako dítě zkusila u babiček. Ale i tak, když se dnes zeptám sedmdesátnic, nevzpomínají na tu dobu ve zlém.

Sraz před školou, bylo mi 11 let a jeli jsme se podívat na nově otevřenou stanici metra Fučíkova, v listopadu 1984.

Tátové zase všechno udělali doma i na zahradě. Postavili dům, udělali nábytek, opravili auto a náš táta dokonce uměl šít na Singrovce. Byli hodně pracovití, ale o tom až v příštím blogu ;)

Kdo z nás by si jako dítě pomyslel, že budeme autem jezdit i na náměstíčko pro pět rohlíků, že budeme mít telefon bez šňůry, o smartphonech nemluvě nebo pračku, která nám prádlo i usuší.  Automatické pračky a myčky jsme možná viděli v nějakém filmu, ale vysavač, co bude jezdit po bytě sám a ještě si zajede do nabíječky, o tom se nám ani nesnilo. Když teď vidím, jak se jezdí na elektrických jednokolkách, vzpomenu si vždycky na film Návrat do budoucnosti - ten létající skejt jsem jim strašně moc záviděla a myslela si, že taková věc je nemožná. 

Doba se neuvěřitelně mění a čas tak strašně rychle letí. Vidím to i na stromech kolem našeho domu, na které jsem jako dítě lezla a teď jsou až do nebes. Zdá se to nedávno, když jsem jezdila u nás v parku na železných sáňkách a málem na nich nechala kus rtů, protože jsem se o madlo opřela pusou. Předminulý týden jsem stejně blbě nechala málem kus kůže na železné klice od chalupy, když jsem jí čapla mokrou rukou. Hned jsem si na ty modré sáňky s oranžovým plátnem vzpomněla. Jakoby to bylo nedávno, co jsem sáňkovala ve Žlutce, jenže mezi tím uběhlo už čtyřicet let.

Každá doba je něčím krásná, i když je občas těžká. Snad i na dnešní dobu jednou zavzpomínáme s úsměvem a s tím, že nás něco naučila a někam posunula. 

 

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Karla Šimonovská - Slezáková | sobota 27.2.2021 21:32 | karma článku: 35,08 | přečteno: 1286x
  • Další články autora

Karla Šimonovská - Slezáková

Nekritizuj

20.2.2024 v 19:51 | Karma: 37,52