Elegantní ženy z jiné doby aneb Mé vzpomínky na socialismus

Nezdá se vám, že před čtyřiceti lety chodily ženy oblékané elegantněji, že se více malovaly, česaly, nosily spoustu šperků, i když to byla často jen bižu a doma je nikdy nebylo vidět s bobkem na hlavě, bez podprdy a v teplákách?

Nechci hodnotit nebo kritizovat, chci jen zase potěšit ty, co mi píší, ať stále vzpomínám a píšu o lidech a o místech, které si pamatuju z mého dětství, z let osmdesátých. A tak bych dnes ráda zavzpomínala na to, jaké tenkrát ženy byly. Podle mne přesně takové, jako je psáno v názvu tohoto článku - elegantní.

Tehdy, když jsem byla malá, nepamatuju si jedinou kamarádku mé mamky, ani maminku mých kamarádů a kamarádek, která by chodila doma nenamalovaná nebo v teplákách. Moje mamka snad ani nic takového neměla. Pamatuji si její skříň v ložnici, plnou sukní a halenek. Na každém ramínku měla alespoň dvě halenky na sobě, někdy i tři. Většinu z nich si sama ušila, podle Burdy, Ženy a módy nebo podle střihu od kamarádek. Ale nejen to. Šila i kostýmky sobě nebo babičce, zimní bundy celé rodině, ale i plesové šaty ségře. Vůbec nevím, jak to všechno stíhala. Navíc nám pletla svetry, čepice, šály, ale i oblečky na panenky. Dodnes má můj veliký obdiv!

Hlubočepy, ač jsou částí Prahy 5, tak v době mého dětství to byla spíše vesnice, kde měl skoro každý svůj domek nebo alespoň zahrádku. Ale i tak se tamní dámy chovaly, jako ženy velkoměsta. Ani na dvorku či na zahrádce, nepotkala jsem žádnou z maminek neupravenou, natož doma. Tenkrát se více chodívalo na návštěvy, i jen tak na kafe, cestou z práce - bez ohlášení. Každá hospodyňka měla doma kousek nějakého koláče nebo něco ke kávě, třeba sušenky Lucie. Když se přišlo z práce domů, odhodila se sukně a oblékla se přes halenu šatová zástěra. Někdo nosil domácí obleček, který vypadal jako elegantní pyžamo, někdo zůstal v tom, v čem byl v práci. Pro dnešní dobu dost nepohodlné, i když dnes málo z nás chodí do práce v silonkách, v halence a v sukni. Většina mých známých (i já) nosí spíš džíny, tričko a svetr. Sice by se mi moc líbilo, chodit elegantně, jako tenkrát chodívala naše mamka, jenže má pohodlnost je silnější než chuť zazářit.

Další elegancí žen v osmdesátých letech byly domácí pantofle. Měly buď nějakou ozdobu, labutěnku nebo alespoň klínek. Většinou bývaly sametové. Dnes má většina z nás doma na přezutí žabky, crocsky nebo pohodlné rovné pantofle. Spousta lidí chodí doma naboso a Italové, ti chodí rovnou v tom, v čem přišli z venku - v botech.

Jó boty, ty jsme v dobách mého dětství jinak udržovaly, než teď. Tenkrát si člověk nemohl koupit čtyři páry ročně. Kožená obuv se leštila a natírala krémem, tenisky se drbaly kartáčkem, k ševci se chodilo častěji než k Baťovi. I když, jak nad tím tak přemýšlím, kde byl vlastně tenkrát v Hlubočepích švec? No určitě někde ano, protože podpatky u lodiček si dámy někde měnit musely. 

Já podpatky skoro nenosím. V Itálii jsem v nich byla oproti všem moc velká, teď když jezdím stále autem a běhám za zákazníky s čokoládou, tak potřebuji pohodlnou obuv. A na procházky? To nosím pohorky. Nikdy totiž nevím, na jaký kopec nebo skálu s Michalem polezeme. Třeba na tuhle skálu v Hlubočepích lezu pokaždé a kloužu se po ní už pětačtyřicet let. No a jak pak můžu být elegantní?

Naše mamka byla elegantní furt, i na Dívčákách. Často jsme sem chodívali na vycházky, na tohle místo dokonce na Nový rok - když byl ohňostroj. Byl odtud moc hezky vidět. A i pokud jsme šli jenom na procházku ,,za humna," byla maminka vždycky upravená a měla pokaždé pěkně načesané vlasy. Tehdy byla v módě trvalá a ta vydržela upravená od rána až do večera - za pomoci Lybaru. I já jí v dospívání nosila a cítila jsem se v ní obr kočka, i zrzavá. 

Na Dívčáky chodím ráda. Je tu krásný výhled jak na Prahu, tak na Hlubočepy. Chodím sem ale hlavně zavzpomínat na dětství, na rodiče, na dobu, kdy rodina držela pohromadě, i když to leckdy nebylo v domácnostech růžové. Táta štval něčím mámu, máma tátu, ale to bylo asi všude. Jezdívali jsme společně na dovolené, k příbuzným do Opavy nebo do Hradce Králové, oni jezdívali k nám. Jak to, že dnes už na tohle ,,není čas?" Tenkrát nám vždycky strejda Vašek, táty brácha, nosíval bižuterii. Dělal v Hradci v kovošrotu a té lehce poškozené bižu tam bylo dost. Připadala jsem si jako princezna, díky těm prstýnkům, náhrdelníkům a čelenkám, co nám nosil strejda na hraní. Tehdy se bižu nosívala ve velkém. Každá žena měla nějaký ten náhrdelník, velký prsten či náušnice. Pak se začaly nosit korále a k nim klipsy stejné barvy (jako v letech šedesátých). V devadesátkách klipsy vystřídaly náušnice umělé, vlastně i náramky. Ale moje mamča, ta nosila stále své zlaté prstýnky, kovové kulaté náramky, malé hodinky zlaté barvy (které mi díky ,,tetě" Daně po ní zůstaly) a slabé řetízky. 

Miluju tuhle část Prahy, je to kus mne, stejně tak, jako má Michal Letnou. Každý má nejsilnější vazbu k místu, kde se narodil a prožil bezstarostné dětství. S Michaelem se v Hlubočepích nebojím ani na místa, kde už jsem léta nebyla. Třeba tahle jeskyně, kam jsme jako děti lezly furt, kde jsme se nikdy nebály, hledaly v ní trilobity a hrály si na indiány. Ta se po revoluci stala útočištěm feťáků a já se k ní léta bála přiblížit. Člověk se do ní musí proplazit, ale pak je tam veliká jeskyně s ,,komínem." Teda alespoň bývala, před pětatřiceti lety. Teď už se tam raději plazit nebudu, abych se nezašprcla.

Pokaždé, když zavítám do Hlubočep, zastavím se u našeho domu. Brzy z něj bude domov důchodců, což je úžasné. Ta přestavba mě těší i mrzí. Ještě před rokem jsem si ten náš dům procházela, otevírala jsem vchodové dveře, na které můj táta dával Brano i kliku a po těch pětatřiceti letech to tam bylo stále stejné. Ještě loni tam byla i naše schránka na dopisy, kterou táta vyrobil. Po rekonstrukci už nebudou asi ani tyhle stoleté zvonky, určitě je taky vymění, proto jsem si je ještě naposledy vyfotila. Co jsme se s nima jako děti vyblbly.

Ze zadní části našeho domu je teď plechové pracovní ohrazení a za ním budka hlídače. Viděla jsem, že je plot otevřený, protože zrovna odcházeli dělníci, tak jsem proklouzla dovnitř. ,,Co tady děláte," zakřičel na mne hlídač. ,,No víte, já se tady narodila a napsala jsem o tomhle domě kníhu. Moc mě zajímá, jak a co se tu děje, co změní a co nechají." A tak jsme si s pánem hodinku popovídali o tom, jaký byl tenhle dům v letech osmdesátých, kdo tu bydlel a jak se nám tu žilo. On mi na oplátku popsal co kde a jak bude, že náš a Gramanovic byt je probouraný v jeden, a že celý dům bude průchozí horní chodbou (nejspíš podle starého plánu). Snad se tam po rekonstrukci budu moct podívat, třeba s předčítáním mé knihy seniorům, kteří tam budou bydlet. Doufám, že v té době už nebude doba covidová a my budeme moct zase normálně žít. 

Nějak už ty zákazy začínají být pro mne dlouhé, natož pro chudáky seniory v domovech důchodců. A tak, když je mi smutno, vzpomínám na dobu mého dětství, což mě vždycky potěší. Snad i vás zase potěšil můj článek z let osmdesátých, možná jste si u něj zavzpomínali na vaše dětství a na vaše maminky, které ať jsou či nejsou mezi námi, zaslouží si naše vzpomínky.

PS: Tuhle fotografii mám (díky Daně) pověšenou v kuchyni, je radost se na ni dívat, protože je to taková vzpomínka na štěstí v Hlubočepích :)