Československé Italky jsou holky pro všechno aneb Jsme národ silných žen

Když se Češka zamiluje, půjde třeba světa kraj za svojí láskou a dokáže v cizí zemi mnohdy pro ni nepředstavitelné a pro jiné nemožné. Udělá i to, co by ve svém rodném kraji nikdy neudělala.

Ten, kdo žije dlouhá léta v jiné zemi, miluje ji a je mu tam dobře, bude mít už navždy srdce na dvě půlky. A přesně tak to mám i já a spousta mých známých ze skupiny Italky (Českoslovenky co žily nebo žijí v Itálii).

Milujeme českou krajinu, ale i tu italskou kozačku. Celou, protože kdo žije v Itálii, projede ji křížem krážem.

Sever Itálie je jiný než střed, střed je jiný než jih a přímořské oblasti jsou jiné než vnitrozemí. Příroda, architektura, kuchyně, ale i pracovní příležitosti - ve všem je velký rozdíl. Co je ovšem po celé Itálii stejné, to je pohostinnost, přátelský přístup k mladým i ke starým lidem a vynikající kuchyně (ač velice rozdílná od severu po jih).

Jeden by si tedy řekl, proč se nás tolik vrací po letech zpět do rodné vlasti?  Je nám fajn tam i tady, ale zároveň nám chybí něco tady i tam. 

Když jsme v Itálii, schází nám například naše lesy plné hub a louky, které nás každé letní ráno vítají květu kyticí. Když jsme v našich hájích, chybí nám moře a to italské klima - věčné azzurro. Já (dnes už naštěstí) u moře nebydlela. Z Assisi jsem to měla 200 km jak k Adriatiku (Jaderské moře), tak k Tirrenu (Tyrhénské moře). Užívala jsem si ho pouze tři týdny v roce u ,,tchýně" v Kalábrii, tudíž mi tady v Praze zatím neschází. Co mi ale moc chybí jsou plody moře - ryby a korýši.

My Čecho-Italky totiž milujeme jak české chlebíčky a svíčkovou, tak mořské potvůrky, které se v Čechách shání horko těžko. Když jsem bydlela v Umbrii, tak jsem si při pohledu na fotografie mých českých kamarádů u chlebíčku nebo hospodské svíčkové slintala do klávesnice. Teď to mám stejné, ale s chobotničkama, mušličkama a krevetama, které na Facebook dávají všechny Italky. Jak ty italské, tak ty československé. A já se můžu uslintat. Třeba jen vzpomínka na takovej steak z tuńáka, hmmm.

Itálie, má lásko ... píše spisovatelka Eva Rýznerová v úvodu své krásné knihy a já si na tyhle slova vždycky vzpomenu, když začínám nějaký blog o té úžasné zemi. Napsala bych to úplně stejně: Itálie - má lásko, jsi nádherná, vstřícná a voňavá ... tak proč tě tedy opouštíme? Ten hlavní důvod je většinou nezaměstnanost, rozpad vztahu nebo léty zvyšující se stesk po rodném kraji - po domově. 

Spousta z nás ,,Italek" nenašla v Itálii stejné pracovní uplatnění, jaké jsme měly ve své zemi. Odstěhovaly jsme se za láskou a většinou až poté hledaly práci. Jenže ona i taková prodavačka v supermarketu je tam poslední dobou nedosažitelná pozice, o místa pokladních se ve střední Itálii perou. A tak se z vystudovaných československých holek (častokrát i z vysokoškolaček) stávaly ženy v domácnosti. Z počátku nám to nevadilo, poznávaly jsme novou zemi, učily se vařit italskou kuchyni, užívaly si volných dní. Jenže postupem času mladého člověka takový život - ,,život důchodce" unaví. Pak děláte různé kurzy, učíte se čemukoli, co by vás mohlo nějakým způsobem naplňovat a vrátit do života, na který jste byly zvyklé. Já třeba jezdila jako řidička do Říma pro klienty velkých firem i pro turisty. V životě by mě nenapadlo, že budu v cizí zemi jezdit (i v noci) čtyřista kilometrů pro cizí lidi. Já srábotka, co se bojí jít v noci sama i po Praze. Nebo jsem hlídala v jednom resortu neskutečně rozmazlené děti, které bych nejraději ohla přes koleno, ale to nešlo, naopak - musela jsem je ještě víc rozmazlovat (co chtěly to měly) neboť si to rodiče přáli. 

Některé holky začaly dělat uklízečky, v těch jejich maloměstech se jiná práce nenašla, ale ony už nechtěly být finančně závislé na svém partnerovi. Jiné šly dělat do fabrik, ač vždycky říkaly, že do fabriky k pásu by v životě nešly. Další začaly dělat takzvané badante (pečovatelky) starých lidí. Vařily jim, uklízely atd. Pro bývalé manažerky a nejen - dost náročná práce. Opravdu smekám před holkama, které tohle zvládly a zvládají dál, které si váží svojí finanční nezávislosti na partnerovi a jdou i s maturitou uklízet cizí byty, jen aby byly užitečné i tam, kde je o práci čím dál větší nouze. A také, aby se vrátili do ,,normálního" života. Vím, že pro mnoho žen je život hospodyňky normálním životem, ale já po zkušenostech a s odstupem času vidím, že pro mne to normální není. Mně totiž dělá velké problémy říkat si partnerovi o peníze. I proto jsem se vrátila do Čech. Když teď koukám na fotky z Itálie - oproti fotkám z loňského roku (obojí každodenně ukazující se ve Vzpomínky na Fb), cítim neskutečně uvolňující pocit uspokojení. Itálie byla pro mne výborná zkušenost, krásná dvanáctiletá dovolená a zůstane navždy mojí láskou, ale ten (pro mne) normální život, který mě baví, napňuje a ve kterém se cítím užitečná a svobodná, ten mám teď a tady. 

Obdivuju ty ženy, co se v Itálii starají o rodiny, většinou i o baráky a chodí do práce, která není jejich snem - ba naopak. V Česku a na Slovensku mohly dělat práci, která by je bavila, ale pro lásku a pro rodinu tam zvládnou cokoli, jakoukoli práci! 

Podle mne jsme my Česko-Slovenky národ silných žen!