Céčka aneb Poklad Husákových dětí

Sedím u starého psacího stolu na němž voní turecká káva, vychutnávám si retro sušenku Milu, zpívám si Jarka Nohavicu - ,,za stěnou z umakartu, piju druhou kávu a kouřím třetí Spartu" ... a mezi prsty mi šustí céčka.

Ano, pravá céčka z osmdesátých let - žádné novonapodobeniny. Tolik céček co mám teď na stole, to jsem snad neměla ani v dětství. 

Možná se vám budu zdát divná (nakonec nebylo by to asi poprvé ani naposled), ale pro mne jsou céčka takovej malej poklad. Mně se o nich při psaní Zrzavého dětství v socialismu kolikrát i zdálo. Hrozně jsem si přála mít je zase v ruce, slyšet ten zvuk, když si je pouštíte z dlaně do dlaně. A teď je mám. Díky vám! 

A to by bylo, abych se díky nim nepřenesla zase v čase a nenapsala o tom pokladu Husákových dětí pár řádků.

Céčka, kdo sbíral céčka - nebo spíš kdo je nesbíral? Už ani nevím, kdo s tím tenkrát na základce přišel do třídy, ale vím přesně, jak jsem prosila mámu. ,,Maminečko prosím tě, zeptej se v práci jestli někdo nemá známe v Kotvě, je to podpultovka, to se jinak než přes známé nesežene." 

Mamka jeden sáček barevných céček sehnala a já byla to nejšťastnější dítě pod sluncem. O rychlý nárůst množství jsem se postarala sama. Ať už hraním čáry nebo šmelením známek za céčka - ne každý byl z těch umělohmotných písmen unešen jako já. Třeba takovej sousedovic Mirek měl raději známky. On měl dost céček od strejdy, já měla staré známky od mamky z pošty. Je pravda, že táta málem omdlel, když se o mém skvělém kšeftu dozvěděl, ale mamka byla ráda, že neškemrám o eska, géčka, paragrafy či trojky.

Občas mi nějaký ten sáček z Armáďáku (kde pracovala) donesla. Její kolegyně věděly, že pokud někde v centru náhodou uvidí toto nedostatkové zboží, musí mi ho koupit. A já tím pádem mohla měnit tři obyč za jedno průhledné, pět za perleťové a deset za fosforeskující. 

Před spaním jsem si pouštěla céčka mezi prsty jako řetízek a dávala si je pod polštář. Nepamatuju, že by někdy nějaké křuplo. 

Ty dnešní napodobeniny céček se prý lámou už při samotném spojování. Už to není to co to bejvalo. Ostatně jako všechno ,,novoretro." 

Když jsem v Praze dostala od mých čtenářů spousty retro výrobků, byla jsem šťastná. Zase ochutnám ty dobroty, říkala jsem si. Šťastná jsem za ty dárky furt, protože jsem to opravdu, ale opravdu nečekala. Ovšem z těch chutí už jsem tak nadšená nebyla. A já se ptám - jak je možné, že dnes už výrobce neumí udělat stejný výrobek, jako před třiceti lety? Všechno je dnes lepší - stroje, suroviny, technologie. Alespoň nám to stále tvrdí. Proč je teda Pedro tvrdé jako podrážka, když před třiceti lety jsem si ho nalepila každou přestávku na papírek do lavice a ještě večer jsem z něj dělala bubliny.

Pedro jsem včera žvýkala pět minut a ztratilo jak barvu, tak i chuť. Najednou z té žvýkačky bylo kus tuhé bílé hmoty bez chuti. Jediné co šlo, udělat bublinu. I když ne stejné velikosti, jako v letech osmdesátých. Tenkrát mi prásklá bublina z Pedra zalepila celou hubu. 

Vitacit mi po desátém líznutí rozedřel jazyk a ve vodě neměl absolutně žádnou chuť. No, jaký býval ve vodě v dobách mého dětství, to už si vlastně ani nepamatuju. Taková škoda, dát Vitacit do vody - ten byl jedině na lízačku a do vody se dávala malinová šťáva Ovocit (má nejoblíbenější).

Rumové pralinky jsem chtěla nejdřív vyplivnout - opravdu chutnají uměle, ale pak jsem si řekla: ,,Kájo je to dárek a je to škoda." U mne se jídlo nevyhazuje. Pokud není hnědé, zelené nebo neodchází samo. A tak mám pralinky v lednici a občas si jednu zobnu - při nostalgii. Pak se mi tak zkřiví ksicht, že to musím zajíst Studentskou pečetí, která je z těch retro ,,lahůdek" jediná docela jedlá. Teď mě tak napadlo, mohla bych to zapít rumem, ten mi připadá stále stejný. Možná to bude tím, že jsem ho v dětství nepila. A když jsem začala, tak už komunistům dávno odzvonilo, takže vlastně nevím, jestli býval jiný. Ale teď mi chutná. Jo, dám si do lednice vedle pralinek rum! 

Mila - ta jediná mě překvapila. Tahle sušenka je furt stejná. Je vidět, že na Slovensku ty retro recepty ještě dělají poctivě. 

Jediné co jsem z dárků od vás ,,neochutnala" jsou mýdla a Pitralon. Občas si k nim přivoním, abych se zase vrátila do koupelny v Hlubočepích, a pak ji vidím opravdu do detailů. Ale o té už jsem psala.

PS: Strašně moc vám všem děkuju za tyhle retro poklady, které mě vrátily v čase nejen ve vzpomínkách, ale i fyzicky. 

Ano, díky vám všem! Nebýt vás, nevyhrála bych Skokana roku, nejspíš bych nejela do Prahy a tím pádem by mi moje čtenářky a moji čtenáři nedonesli tyhle úžasné dárky, které jsem hned po příjezdu dala ,do úschovy" k rodičům a pomalu je užírám ;)