Porod nemusí být jen utrpením. Při správných podmínkách nemusí žena vůbec vnímat bolest a co víc - některé ženy dokonce popisují až extatické stavy podobné prožití orgasmu. Otázkou však zůstává - čím je způsobeno, že pro jednu
ženu je porod otřesným zážitkem a předmětem nočních můr, zatímco jiná žena se při porodu cítí jako bohyně a opájí se libými pocity?
Osobně si myslím, že má tzv. orgasmický porod (nejde však patrně o orgasmus totožný s tím, co zažíváme při milování, ale spíše jakýsi extatický, orgasmu velmi podobný stav) šanci zažít jen žena, která je sebevědomá, věří svému tělu, nemá žádná traumata z předchozího či předchozích porodů (případně má tato traumata zpracována) a nebojí se vypnout racionální část mysli a být naprosto spontánní, pudová. A samozřejmě je také v dobrém zdravotním stavu. Pokud si žena přeje porod pouze přežít, těžko dojde k naprostému uvolnění, které je pro pohádkový porod nezbytné. Nicméně. Porod je přeci nechutná, krvavá záležitost, při které může matka i dítě umřít. To je povědomí podprahově šířené jak lékaři, tak i médii. Není divu, když je pak rodička křečovitě stažená a přeje si mít jej co nejrychleji za sebou.
Porod můžete vnímat jako horor, jako dokonalý proces zrození člověka nebo také pouze jako nutnou nezbytnost. Způsob, jakým porod žena vnímá, velmi ovlivňuje, jakým způsobem bude probíhat. Některé ženy líbivé pocity při porodu odmítají. Bolestný porod je v naší kultuře považován za normální a tedy společensky přijatelnější. Slyšela jsem již i takový názor, že pouze masochistka, kterou vzrušuje vlastní bolest, může při porodu zažít orgasmus. Tento postoj vyplývá z víry, že jiný než bolestný porod ani není možný. Díky Bohu, že možný je. Osobně znám ženy, které při porodu necítily bolest, ale jen velmi silný tlak. Vím také o ženách, které měly pocit, že jsou při porodu v jakémsi rauši, ženy, které prožívaly nepopsatelnou euforii. Znám také příběhy, kdy byly ženě při porodu stimulovány bradavky pro snížení bolesti a zvýšení produkce porodu příznivým hormonům. Metoda, která již byla uznána i vědecky. (http://ona.idnes.cz/orgasmicky-porod-potvrzen-vedci-dox-/deti.aspx?c=A130603_130652_deti_haa)
Porod je sexuální zážitek, ať už to přijímáme nebo ne. Týká se intimních partií, je završením důsledku jednoho velmi plodného milování. :) Jsou-li vytvořeny správné podmínky jako je klid, ticho, teplo, přítmí, pocit bezpečí, jsou do těla v dostatečné míře vylučovány stejné látky jako při orgasmu (oxytocin, endorfiny). Také jsou stimulovány stejné partie - vagina, klitoris. Není divu, že je pak skutečně možné pocity blízké orgasmu zažít. Hormonu oxytocinu, bez něhož jsou spontánní procesy při porodu narušeny, se však ne nadarmo říká plachý hormon. Jakmile žena cítí strach nebo cítí, že je pozorována, oxytocin se přestane do těla vyplavovat. Pro dobře probíhající porod je proto třeba vytvořit podmínky podobné jako při pohlavním styku. Stejně jako není možné uvolnit se a užít si milování, natož pak zažít orgasmus, pokud vás někdo sleduje, říká vám, co máte dělat, jakou polohu zvolit, jak máte dýchat či dokonce vykřikuje, že máte být potichu, stejně tak není možné si za takových podmínek porod užít. Stejně tak je pak ovšem zvýšené riziko komplikací právě v důsledku narušení vyplavování pro porod zásadního hormonu oxytocinu, jak jsem již psala v článku zde.
Není nutné zažívat u porodu extázi, nicméně každá žena má právo porod prožít, ne jej pouze přežít. Při porodu se totiž rodí nejen dítě, ale i žena. Způsob, jakým žena rodí, ovlivňuje, jak bude nadále vnímat sebe, okolí, své dítě, jak bude přistupovat ke svému partnerovi, k sexu. Žena, které bylo do porodu rutinně zasahováno, žena, která byla odrozena, namísto aby sama porodila své dítě, může zažívat pocity selhání, problémy s kojením a navázáním láskyplného vztahu se svým dítětem, může mít problémy v partnerském i sexuálním životě. Tyto změny může prožívat vědomě nebo nevědomě. Jsou zde také ženy, které tvrdí, že „odrod“ prostě přežily a nezanechalo to na nich žádné následky. Bývají to ovšem ženy, které zatvrdly, pozbývají empatie k druhým ženám, jenž prožily trauma u porodu, a dále šíří pro společnost nebezpečnou myšlenku, že porod plný (nadbytečných) zásahů a utrpení je normou.
Jsem přesvědčena o tom, že to, jak rodíme, ale také jak jsme byli sami porozeni, ovlivňuje celý náš život. Dítě v děloze matky vnímá vše - její pocity, strachy, zda na něj někdo cizí sahá, vnímá atmosféru místa. Jeho narození je pro něj prvním setkáním se světem a určuje, jak tento svět bude vnímat.
Děti porozené v respektujícím, klidném a bezpečném prostředí, bez nadbytečných zásahů a použití "urychlovačů" či "zpomalovačů" porodu mnohdy ani nepláčou, mají doširoka otevřené oči, jsou klidné. Usedavý pláč dítěte po porodu jakožto norma či dokonce příznivý jev je dalším mýtem. Je projevem prožitého traumatu. Naše srdce jsou už tak zatvrdlá, že mnohdy nedokážeme posoudit věci, na které není třeba medicínského vzdělání, ale jen otevřeného srdce.
Touha porod prožít a ne jen přežít není rozmazleností či nezodpovědností, ale pochopením příčiny a následku.
