Rodinná podoba může být k vzteku. Nebo taky ne.

Včera mi poslal synovec fotky svého nenarozeného dítěte. Kromě zřetelného obličeje na nich byla i viditelná podoba otci. Už ten nos a pusa ... Rodič se dme pýchou, ale co syn? I přes evidentní otcovu pohlednost nemusí být rád.

Jako moje starší dcera, která je mi neuvěřitelně podobná. Dnes se už s tímto faktem srovnala, ale v dospívání trpěla. Všude, kam jsme přišli, jí říkali malá Kája. Zuřila.(Já byla ta velká, dnes je to naopak.) Moje druhá dcera není podobná ani mě, ani muži, ale jeho babičce. Ano, příroda si s námi hraje. Vzpomínám na jednu přítelkyni, která se léta srovnávala s podobou svého dítěte: porodila si totiž tchýni.

V některé rodině jsou si sourozenci podobní jako vejce vejci. Kolegyně ze školy se kdysi neudržela a při třetím přírůstku z téže rodiny se na začátku školního roku zeptala: „Prosím tě, kolik vás ještě je?“

Úplně jinou otázku jsem ve škole dostávala já a moje sestry. Sourozenecký koktejl blond a tmavých vlasů přinášel údiv okolí a hlavně jeho nedůvěru. „Máte společnou matku a otce?“ ptali se nás. Měly jsme, pokud jsme věděly a takové otázky pletly naše dětské hlavy. Moje mladší černooké a tmavovlasé sestře  rodiče dokonce tvrdili, že ji našli na příkopě, kam ji odhodili naši snědí spoluobčané. V mládí se pak stala královnou krásy.

Rodinná podoba může zapříčinit různé příhody. Nedávno jsem se na jednom babinci dozvěděla, že vůbec nestárnu. Na chodbě školy mě prý potkala kolegyně, se kterou jsem se neviděla snad dvacet let. Vycházela z ředitelny, já seděla na chodbě a jen letmo jsme se pozdravily.

„Kdy že to bylo?“ ptala jsem se.

„Koncem srpna, byla jsi přihlásit vnuka do školy.“

„Koncem srpna byla přihlásit vnuka do školy DCERA!“

(Žije v cizině a nemohla se dostavit k normálnímu zápisu.)

To mě přivedlo na geniální myšlenku. Manžel bude mít po desítiletích abiturientský sraz a všichni jeho spolužáci mě znali. Co kdybych s ním poslala dceru? Jen tak, v úvodu srazu, by je pozdravila a přivedla v úžas. „Kluci, co děláte, že tak stárnete?“ řekla by neomaleně.

Podoba nepodoba, každý obličej je originál. Když se dokážeme se svým zjevem smířit, jsme  rádi, že k někomu patříme, že příslušíme do určitého klanu. Třeba i ušatého.