Óda na radost

I v době krize, nechuti k politikům a nedůvěře k věcem veřejným dováděli na ulicích lidé. Velela tak pozapomenutá tradice; s maškarními průvody se v únoru roztrhl pytel. I já jsem zažila tuhle společnou a společenskou radost.

Stalo se to v sobotu 13. února, kdy jsem zažila jednu spontánní (ale dobře připravenou) lidovou veselici. Ne ve městě, ale v malé středočeské vesnici, kde se všichni znají a kde je všechno jinak.

V deset hodin dopoledne se před obecním úřadem sešlo dobře sedmdesát masek, malá dechovka a desítky přihlížejících. Starosta předal rychtáři a vůdci masek „rychtářské právo“ a vládu nad obcí pro tento den.

Vedle obecního úřadu, před hospodou, se konala zabíjačka. U stánku visely dvě půlky prasete a my, vylézající z auta, jsme volali: „Honem děti, pojďte se podívat, zabíjačku jste ještě neviděly!“ A vůbec jsme nebyli zklamaní, když jsme zjistili, že veškeré zabíjačkové produkty byly připraveny předem a na praseti visela cedule Na prodej.

Průvod masek se s křepčením a muzikou vydal dům od domu, aby s předříkávačkou a sborovou recitací vykoledoval odměnu za vyzdobenou návštěvu. A že bylo na co se dívat! Na indiánské rodiny, pralidi typu pana Humla, baletky, kominíky, pošťáky, žoldnéře, vojáky, mušketýry, řezníka s čuníkem na provaze, mužnou nevěstu a jemného ženicha… Kdyby chtěli vyhlásit soutěž o nejlepší masku, byla bych proti. Každá měla to své a udivovaly mě po celý den.

Průvod měl doprovodné vozidlo: valník lóru, tažený malým traktorem. Lóra byla vyložená balíky slámy na sezení a vládly jí dvě zkušené hospodyňky. Rozdávaly potřebným horký čaj, panáky kořalky, plátky uzené kýty na krajíčku chleba, koláče a buchty. V dolním rohu valníku byla šatlava, kam biřicové zavírali provinilce. Zprvu se vozily děti, později i unavení pocestní.

U každého stavení se předříkávalo, hrálo a tancovalo. A konzumovalo se a „blblo“. Na silnici žandáři stavěli auta, nabízeli koláče a od uznalých řidičů vybírali mýtné. Šaškovské veselí ale všichni projíždějící řidiči nesdíleli. Ještě ten den jsme se dozvěděli o stížnosti na obtěžování. (Asi to byla ta znechucená telefonující řidička.)

I u některých domů se hrálo a recitovalo zbytečně, ale dobrou náladu to nikomu nevzalo. Byla to legrace: vlčák v oranžové vestě záchranáře toužil po ohromné kosti, kterou měl pračlověk přivázanou v pase; řidiče, odvedeného z auta a strčeného do šatlavy, musela u volantu zastoupit manželka; rozjetá babka (bez masky) ukazovala bombarďáky a unavený muzikant, sedící a spící na slámě po paměti mačkal klapky nástroje…

Masky obcházely ves v zimě a mrazu až do čtyř odpoledne bez nároku na honorář. U hospody pak „zastřelily medvěda“ a ukončily průvod. Večer pokračovaly v tradiční zábavě v místní hospodě a my litovali, že odjíždíme.

Do téhle vesnice jezdím čtyřicet let a zažila jsem pár zábav a tancovaček, ale takovou společnou radost poprvé. Společenská zábava nevyžaduje tolik úsilí, času a přípravy jako maškarní průvod. Ženy pro něj napekly koláče z patnácti kil mouky, nachystalo se pití a jídlo. Cítila jsem sounáležitost a společnou chuť se bavit.

Jaký rozdíl oproti minulým desítkám let, kdy jsme jen s nechutí nosili na prvního máje transparenty a mávátka. Musela dorůst nová generace, která se umí bavit bez ohlížení. Dokazovaly to mladé tváře v maskách.

Snad to vymírání vesnice nebude tak hrozné, říkala jsem si. A ještě jedna věc mě potěšila. Ve vsi s pěti sty obyvateli, rozdělené kvůli sympatiím ke starostovi na dva tábory, se lidi domluvili, sešli, společně připravili a prožili pěknou veselici. A založili novou tradici.

Taková vesnice přece nevymře a ani nezajde na hádky!