O józe a jednom manželství

V letech hluboké totality byl nepřítelem jógy režim a můj manžel. Dvojí protivenství. Mě ale jóga chytila.

Koupila jsem si jednu z mála knih, které o ní začátkem sedmdesátých let vyšly a začala doma cvičit. Brzy jsem se zapsala do pražského víkendového kurzu a byla to poloilegální  troufalost. Jóga nešla dohromady se školní výchovou v duchu marxismu-leninismu a s povinným politickým školením, ale na žádné ústrky nedošlo. V dobách normalizace jsem se dozvídala o podstatnější a závažnější normalizaci než byla ona proklamovaná společensko- politická; o normalizaci funkcí těla akupunkturou a akupresurou, o životní síle, kolující po energetických drahách, o dechových technikách, které pomáhají ovládnout tělo, mysl i duši, o nutnosti vnitřního duchovního míru … Nejvíce mě udivovala pulsová diagnostika. Jen si představte: čínská dáma, schovaná za závěsem, podala lékaři ruce, aby jí podle tepu na zápěstích stanovil diagnózu a podle ní ji léčil!

Mohla jsem si koupit i literaturu a pomůcky. Třeba gumového ježka na šlapání, určeného k stimulaci akupunkturních bodů na ploskách nohou. (Víte o tom, že v padesátých letech komunisté obuli cikánské děti a hned tím zvýšili tím jejich nemocnost?) Cvičili jsme a meditovali. Bylo to zajímavé a nevšední.

Manželovi jsem se pokoušela vysvětlit účinky cvičení, relaxací a stravy. Kromě poznámek, že budu tak zdravá, že mě jednou budou muset odstřelit, měl starost, abych mu nepředhodila nějaké bobule místo knedla vepřa zela. Podle něj to všechno byla snůška bludů, kterou se zabývají jen pomatenci… Mě ale nadšení vydrželo. I přes přezíravé poznámky, které raději nebudu reprodukovat. 

Po revoluci jsem se nestala profesionální cvičitelkou jógy; dokonce jsem na ni v těch rušných létech pozapomněla. A pak jsem se k ní znovu vracela. Většinou, když mi bylo nejhůř. Ale nejsou zájmy tak trvalé, jak často se k nim vracíme?

Dneska si může každý cvičit co chce a nikdo se nad tím nepozastavuje. Provozuje se tai-či, kalanetika, pilates, jiu-jitsu, nebo kickbox skoro v každé tělocvičně. Čas odvál pel bizarnosti a lidi jógu cvičí a nemusí přitom věřit v koloběhy životů…

Ubíhající roky nám přinesly různé zdravotní obtíže. A taky obrousily hrany. Znovu jsem se snažila přivést muže k cvičení, protože jak známo, tonoucí se stébla chytá (a ženy jsou občas nenapravitelné).

Jednou to zkusil.  Jeho asány se jógovým pozicím téměř nepodobaly a sedět na zemi se vzpřímenými zády nevydržel. Nejlépe mu šla relaxace, při které usnul.

Byla by hloupost, ho nutit. Není jógový typ. Ale: je mnohem, mnohem tolerantnější.