Každý rok ve stejnou dobu

Budu vyprávět o jednom přátelství. Nejde o partu vodáků nebo jiných sportovců, o srazy spolužáků nebo o profesní známosti. Jde o přátelství z dětství.

Žili byli v padesátých a šedesátých letech v jedné vsi tři kluci. Spojovalo je kamarádství a  lumpárny a nevadil ani rozdílný původ. Když rozbili okna nebo zapnuli ve stodole mlátičku, nařezali jim otcové úplně stejně. Matky ale stěží přežívaly jejich dětství. Skutečně! Copak bylo normální, podpálit rodičovský barák práskacími kuličkami, ukrytými na půdě nebo z dobře volené základny v zatáčce silnice rozbít kamenem zadní sklo autobusu?

Byli to kluci všeteční a neposední, a tak měl pásek často posvícení. Klečelo se i na struhadle a závidělo se ostatním při týdenním zarachu. A makalo se. Každá nepravost byla spravedlivě vyvážená tvrdou prací.

Kluci dospěli, vystudovali (jak kdo, to podle původu a štěstí) a oženili se. Život je rozmetal do různých stran.

Po letech se náhodně sešli v rodné vsi. Mohla z toho být jednoaktová pánská jízda, ale oni nechtěli před manželkami držet své kamarády v ilegalitě. Domluvili se na vesnické tancovačce a zahájili ní setkávání v duchu myšlenky každý rok ve stejnou dobu.

Přátelství našich mužů jsme jaksi … adoptovaly. Objevilo se jako vzácný nález, ale není žádnou vykopávkou! Bylo oživeno, vstalo z mrtvých.

Zpočátku jsme se setkávali o sobotních odpolednech v některé z rodin. Později jsme i přespávali. Jedna z nás ovšem vždycky měla frmol. Znamenalo to připravit jídlo a spaní (žena) a program (muž).

Po revoluci jsme rádi přešli na víkendy v penzionech. Jeden z párů vybere lokalitu, ubytování i program. Už nejde jen o pokec (i když o něj jde především!), ale i o kulinářské a poznávací zážitky. Od pátku do neděle. Když se rozjíždíme, míváme pocit, že jsme si všechno neřekly (i neřekli). Člověka povzbudí, když se ukáže, že prožíváme podobné problémy. Že netáhne tu káru sám. Že přátelé nemáme jen na řeči, ale i na pomoc.

Děti odrůstaly a osamostatňovaly se, rodiče stárli, umírali. Jenom rodinné nehody nebo nemoci oddalovaly naše setkávání. Nerušily je!

Nedávno se ujala myšlenka: proč jen víkend? Nebyla by lepší celá dovolená?

Letos jedeme koncem září do Turecka. Tedy: pokud se někdo (zase) neopozdí…

Nevím, nevím. Ne, nemám pochybnosti, že bychom se v delším čase spolužití nesnesli. Naopak. Vezměte si to: nestačil nám den, pak část víkendu, celý víkend, teď to bude týden. Jestli budeme přitvrzovat, sejdeme se brzo v domově důchodců. Ale řeknu vám, umřít mezi kamarády není tak špatné!