Výlet za vodním hospodářstvím našich předků

Během prázdninových cest se mnoho lidí vydalo do jižních Čech, je to oblíbená tuzemská turistická destinace. Jejich půvab je přitom úzce spojený s rybníky. Když je posuzuji jako vodohospodář, vždycky mám chuť vzdát poctu dávným předkům. Rybníky jsou totiž podobně cennou památkou jako hrady a zámky, ale na rozdíl od většiny z nich dodnes slouží původnímu účelu. Přitom ty nejstarší pocházejí ze čtrnáctého století. Rybníky, tyto umělé vodní nádrže, odvodňovaly nehostinnou a bažinatou jihočeskou krajinu a zároveň přinášely zdroj obživy, protože se v nich chovaly ryby. Inspirace pro budování rybníků k nám přišla z Francie, ale naši rybníkáři ji nepřijali otrocky. Zatímco ve Francii se hráze obkládaly kamenem, naši stavitelé rybníků se naučili používat domácí materiály - haťové a vorové konstrukce.

Jihočeské rybníky se mi vybaví vždycky, když slyším hovořit o nepřípustnosti jakýchkoli umělých zásahů na vodních tocích, hájení přirozeného rozlivu za všech okolností a varování před betonovou lobby. Jistěže beton do krajiny nepatří, ale právě jihočeští rybníkáři nám zanechali příklad, jak citlivě vůči krajině a esteticky se dají vodní díla budovat.
Dalším příkladem je pro mne takové Krčínovo protipovodňové opatření ze 16. století. Tento umělý kanál byl vybudován proto, aby odváděl povodňovou vodu z Lužnice do Nežárky a tím ochránil před protržením hráz Rožmberka. Měří přes 13 km a je to dílo dodnes funkční a i dnes chrání rožmberskou hráz. Přesvědčili jsme se o tom naposled v roce 2002, kdy Rožmberk zachytil desetinásobek svého objemu, rozlil se více než čtyřnásobně, ale hráz zůstala nepoškozená. Rožmberk je vůbec úctyhodné vodní dílo. Má skoro 490 hektarů. A to byl původně dvojnásobný, měřil tehdy 1060 ha. Je to spíš přehradní nádrž než rybník. A postavena byla v roce 1590, a to nejen účelně, ale také krásně.
Nebo třeba Zlatá stoka, která zajišťuje cirkulaci vody mezi jihočeskými rybníky, okysličování a živiny pro chov ryb. Měří přes 45 km a je na ni napojeno 57 rybníků z oblasti Třeboňska. Zlatá stoka dokončena už v roce 1520. Původně sloužila i k zásobování pitnou vodou a plavilo se po ní dřevo. Tyto funkce už dnes neplní, ale funkce pro chov ryb naplňuje stále. Ani tu bych nenazval nepřirozeným zásahem do krajiny.
A ještě jeden poslední příklad: Schwarzenberský plavební kanál. Ten je poněkud mladší, první návrh pochází z konce 18. století. Sloužil k dopravě dřeva do vnitrozemí, ale poskytl také spoustu pracovních příležitostí lesním dělníkům a dřevorubcům s rodinami, kteří tehdy zakládali nové dřevařské osady. Krajina se osidlovala a získávala osobitý ráz. A z dnešního hlediska bychom ocenili i to, že se tenkrát začalo více používat k topení dřevo a ustupovalo se od uhlí. Vznikla vodní cesta dlouhá 89 km s 87 mosty a můstky, 80 vodními propustmi a 22 stavidly. Dnes už se tudy dříví neplaví, ale turisté sem rádi zajíždějí, protože je co obdivovat.
Snažil jsem se tu upozornit jen na některé ukázky citlivého zacházení s vodou v krajině, jimiž se dnes pyšníme. A jsou důkazem toho, že zdaleka ne každý zásah do toku je násilím na přírodě. Jde spíše o to, jak ho šetrně provést. Někdy je dobré se inspirovat v minulosti.