Nelze teď našim zemědělcům závidět. V oblastech postižených povodněmi mnohým z nich uhynula domácí zvířata, úroda se očekává nižší a někteří přišli o střechu nad hlavou. A k tomu se ještě rozbíhá diskuse, že právě zemědělci jsou hlavními viníky povodňových škod, protože nešetrným hospodařením a snahou vydělat za každou cenu zbavili půdu retenčních schopností.
Rád bych se jich zastal, byť s výhradami a možná i s podmínkou. Jistě všichni a už dávno víme, že rozorání mezí a vytvoření velkých lánů v době budování socialismu naší krajině neprospělo. O lánech Chruščovovy oblíbené kukuřice, která se u nás vysazovala i v podhorských oblastech, se vyprávěly vtipy: byla to kukuřice jako telegrafní sloupy - ne tak mohutná, ale rostla tam tak daleko od sebe…Pochopitelně že lány takto oseté vodu nezadrží. Nesvádějme to však jen na dobu socialismu. Nadějná řepka, surovina pro ekologické palivo budoucnosti, která se vysévá v posledních letech, také snižuje retenční schopnost půdy, zvlášť je-li zaseta na jedno místo třikrát za sebou. Nešetrné zemědělské praktiky, případně omyly v minulosti uškodily nejen půdě, ale i zvěři, ptákům, estetickému vzhledu krajiny atd.Nicméně si dejme pozor, abychom ve snaze najít viníka, když nemůžeme potrestat živel, neukázali na jednu skupinu obyvatel – zemědělce - a nesnažili se trestat je. A teď si dovolím skutečně vysokou nadsázku a doufám, že bude takto pochopena: Když přišla ve středověku morová rána, čas od času někoho ukázal na Židy, ti jsou zazobaní, ti nám otrávili studny! A co udělali Židé? Snažili se opevnit ve svých ghetech ve strachu před útočníky. To poslední, co potřebujeme, je zahnat jednu profesní skupinu do obrany za pomyslnou barikádu, kde se pak obvinění navzájem utvrzují v přesvědčení o nespravedlnosti vnější společnosti. My potřebujeme spolu se zemědělci řešit hrozbu, která nás všechny společně přesahuje: hrozbu rozpoutaného živlu. Zemědělci se svou činností živí, to není nic špatného, a vyrábějí potraviny, které potřebujeme všichni. Můžeme je k šetrnosti motivovat, ne trestat. Pokud po nich chceme, aby ve veřejném zájmu svůj způsob obživy nějak omezili, musíme s nimi vést dialog, hledat schůdné kompromisy a způsoby kompenzace. Navíc u nás až příliš často vyléváme s vaničkou i dítě a jdeme ode zdi ke zdi. Měli jsme tu povodně 1997 a 2002, poučili jsme se a stavěli určitý typ povodňové ochrany. Teď přišly bleskové povodně a už slyšíme hlasy, že dosavadní ochrana je neúčinná, musíme všechno změnit. Jenže kde je psáno, že teď už budou chodit jen bleskové povodně?Ty kromě toho nejsou nové. Za nejničivější svou náhlostí a počtem lidských obětí v novodobé historii se považuje blesková povodeň v květnu 1872 po extrémních bouřkových průtržích mračen, které postihly zejména dolní tok Berounky a její přítoky. Tehdy meze rozorané nebyly, kukuřice ani řepka se nepěstovaly. Přesto tenkrát zahynulo několik desítek lidí, některé vesnice byly úplně zničeny. Voda na berounském náměstí dosáhla dvou metrů. Nejúčinnějším lékem proti přírodním katastrofám vždy byla a bude lidská solidarita. Veďme proto dialog o správné zemědělské politice na jejích principech. Určitě nám to všem prospěje.
