Peroutka tedy před Němci (stejně jako mnoho novinářů před socialismem) neutekl a psal až do svého odvlečení do koncentráku.
Proto měl vyloženě odmítavý postoj k emigrantům a v polemice s Gustavem Barešem k tomu napsal: „O jedné věci ovšem s ním mluvit se zdráháme: o svém chování během okupace. O té věci vůbec by člověk, který za války zůstal doma, neměl mluvit s emigrantem, tj. s tím člověkem, který za války utekl za hranice. Jednak z hrdosti, která zabraňuje ukazovat na své jizvy a na své činy, jednak proto, aby se nedočkal té trapné chvíle, kdy emigrant začne vydávat za hrdinnou zásluhu svůj útěk, který podnikl proto, aby si zachránil život, nebo aby se vyhnul tomu, co statisíce jiných musilo vytrpět. Chceme jen položit prostou thesi: 1. že emigrant vůbec nemůže rozumět lidem, kteří prodělali okupaci doma, 2. že jest už toho emigrantského naparování dost.“
Oč šlo v letech 1945 – 1948
Po válce napsal Peroutka mj. i drama Oblak a valčík. V květnu 1947 vyšel o hře v týdeníku Lidová kultura článek pod titulkem Rehabilitace Peroutky žurnalisty ? Píše se v něm: „Ideologicky míří Peroutka k jedinému. Odhalit kořeny německé povahy, podmiňující vznik hitlerismu a jeho lavinovitý růst…Ideologicky jasná hra Peroutky dramatika nám kontrastuje s Peroutkou žurnalistou, předválečným i nynějším. Dá se přijímat dvojím způsobem: Peroutka dramatik říká jasně to, co nechce jako žurnalista přiznat, anebo dramatik má úkol rehabilitovat názorové omyly žurnalistovy.“ My můžeme soudit ještě jinak: Peroutka zobrazuje rychlý a úspěšný nástup totality, jejíž nebezpečí už vycítil právě v onom čase v Československu.
Ať tak či onak, Peroutka myslel na budoucnost, na další vývoj v republice a proto jako „nadstranický“ novinář psal kriticky o všem, co mu vadilo. Tentokrát opravdu správně poznal hrozbu zleva. Vždyť už v roce 1945, tedy před úspěšnými volbami roku 1946, vnímal Gottwalda, jenž hodnotil poměr sil následovně: „My sami vládnout nemůžeme a oni sami vládnout také nemohou. Oni nemohou vládnout bez nás a my bez nich. Zůstává nutnost spolupráce s druhou politickou skupinou, která je k spolupráci s námi donucena.“ A k charakteru probíhající revoluce tento budoucí premiér řekl nejen Peroutkovi, ale celé společnosti: „Znamená to, že už dnes je čas, kdy jako nejbližší cíl si stanovíme sovětskou republiku, socialistický stát? Ne! Bylo by naopak velkou strategickou chybou, kdyby strana měla takové bezprostřední perspektivy. Přes příznivou situaci nejsou nejbližším cílem sověty a socializace...“ A abychom Gottwaldovy záměry charakterizovali co nejpřesněji, citujme ještě z jeho řeči v březnu 1946 na VIII.sjezdu KSČ: „Ano, reakce byla u nás bita, ale zdaleka ne dobita. Reakce má dnes ještě mnoho středisek a mnoho možností k výpadům proti naší demokracii. Bylo by neodpustitelnou slepotou, kdybychom tyto reakční možnosti a snahy přezírali.“
Pokračování zítra
