Zažil jsem to (1): Jak to bylo s cenzurou

Zrovna před padesáti lety (26.4.1965) mi vyšel ve čtrnáctideníku Universita Karlova článek, který se měl jmenovat Velký pátek pražských vysokoškoláků. A prvně vůbec od roku 1948 se mi povedlo psát v něm o stávce u nás, což za socialismu bylo něco nepředstavitelného…

Ale popořádku. Zeptal se mě nedávno Milan Hejna, jak vlastně fungovala dříve ta cenzura. A já mu vysvětloval, že jinak před srpnem 68 a úplně jinak pak. Nu a nyní není, ale jsou zase vlastníci…O tom však se teď šířit nehodlám.

Takže na skutečný Velký pátek v pětašedesátém pozval na Hrad tehdejší prezident Antonín Novotný přes stovku pražských vysokoškoláků na setkání (před tehdy připravovaným prvním pražským majálesem po únoru 48) a já o něm v časopise referoval. A i když to byla aktuální rychlovka, šlo to ke schválení k cenzorovi (Hlavní správa tiskového dohledu – oficiálně neexistovala!) i vedoucímu kanceláře prezidenta Novákovi a také vedoucímu oddělení školství a vědy ÚV KSČ Havlínovi. Jedinou změnu požadoval cenzor: žádný „Velký pátek pražských vysokoškoláků“, ale „Velké odpoledne…“ Vždyť to s Velikonocemi, natož s Kristem přece nemělo vůbec nic společného! A co do toho vůbec tahám náboženství!

(Tak jsem si vzpomněl na jiný svůj cenzurou změněný titulek pro tehdy už druhým rokem vycházející měsíčník My, který jsem spoluzakládal. Zavedli tenkrát novinku - přílohu k občance - a s tou se dalo vyjet do Maďarska. Tak jsem jel první a napsal pak reportáž „V zemi, kde dělají z oslů uherský salám“. Vyšla pod vtipným názvem „Osmdesát hodin v Budapešti“.)

Tedy žádný Velký pátek, zato ale do tisku prošly následující citace Antonína Novotného o „určitých potížích“, o nichž se během svého vystoupení k nám studentům zmínil: „Například v Tlmačích na Slovensku jsme měli i stávku. Když jsme se ptali lidí, proč stávkují, řekli, že nevědí, že jim to řekli mistři a technici, jim že je to jedno, že si chtějí vydělat… A nebudeme držet ani ulejváky. V Ostravě bylo v minulých dnech propuštěno z práce asi padesát horníků. Je to poprvé od roku 1948, ale bude se to tak dělat. Bulače platit nebudeme...“

Článek se změněným titulkem vyšel, běžely dny a nic se nedělo, nikdo si nestěžoval. Dál jsem pracoval na přípravě vydávání celostátního studentského týdeníku, o jehož povolení nejvyšší soudruzi konečně vážně uvažovali. Ale čekali ještě mj., jak dopadne  prvně povolený pražský majáles. A protože malér nebyl, dodržel prezident slib ze setkání na Pražském hradě a pozval na sto padesát vysokoškoláků koncem května do Lán.

Rozsadili jsme se v zahradě k připraveným stolkům, já i s notesem a tužkou… “A co ty tam, soudruhu, zase píšeš,“ zahleděl se prezident směrem ke mně, „nepsal jsi o těch stávkách? A jak to, že jsi mi to nedal ke schválení, že jsem to neviděl předem?“

Musel jsem reagovat, takže jsem řekl, že k prezidentovi  není vůbec snadné se dostat a že to tudíž schválili „jen“ vedoucí jeho kanceláře Novák a vedoucí oddělení ÚV KSČ Havlín (pro zajímavost děda dnešního pražského politika Karla Březiny). „Je to pravda?“ obrátil se na ně prezident. A ten Novák to přede všemi zatloukl. „Já jsem to schválil,“ konstatoval naopak díky bohu Josef Havlín. A v tu chvíli do debaty vstoupil rovněž přítomný Lubomír Štrougal, aby rozptýlil začínající dusno: „Ono jde soudruhovi Novotnému hlavně o honorář, že žádný nedostal!“ Takže se všichni rozesmáli a bylo po problému...

Což tenkrát nebylo vůbec běžné.

 A nakonec i tam v Lánech někde na vycházce soudruzi rozhodli, ať tedy studenti ten týdeník mají. STUDENT začal vycházet na podzim. O dva roky později podle historika Karla Kaplana prý Antonín Novotný rozčileně prohlásil, že jsme měli problémy s mnoha místními fakultními časopisy,  tak teď je máme konečně na centrální úrovni s celostátním týdeníkem.