Ještě k Ferdinandu Peroutkovi 4

Zkušený Peroutka ležící v žaludku nejen Barešovi přesně pochopil, co se odehrává, oč kráčí,  a v polemice s ním obsáhle vysvětlil, za co bojuje: 

„Za svobodu universitního profesora, kterému se vyhrožuje dělnickou demonstrací, protože napsal spis o idealistické filosofii, za svobodu novinářů, kteří nekonečně mají trpět za to, že existoval jeden Jiří Stříbrný, a kteří fakticky jsou odsouzeni k tomu, k čemu soud výslovně odsuzuje kolaboranty: k ztrátě práva vydávat časopis, za lidi, kteří dosud bojí se říci své mínění, ba i postěžovat si na křivdy, jež utrpěli, za svobodu politické kritiky, která, jak známo, má mnoho nepřátel, za svobodu parlamentu, jemuž často se vyhrožuje, že dělníci vyjdou do ulic, jestliže parlament neodhlasuje ten nebo onen zákon, na příklad zákon, jímž redaktoři mají být podřízeni dozoru ministerstva informací, za svobodu spisovatele, který je ohrožen tím, že úředník z ministerstva by měl právo stanovit náklad jeho knihy, za svobodu všech, kdo jsou ohroženi těmi, kdo promlouvají o ´svobodě nikomu nepotřebné´ a kdo nedovedou v politice vidět nic jiného, než boj o moc…“

Epilog

             Necelé dva měsíce po únoru 1948 můžeme číst ve Věstníku Ústředního svazu československých novinářů Prohlášení akčního výboru Svazu českých novinářů: „…kritickou vnitropolitickou situaci systematicky připravovalo psaní některých novinářů v redakcích Obzorů, Vývoje, Dneška, Svobodného zítřku, Svobodného slova, Národní obrody, Slova národa, Volného slova, Svobodného směru, Hlasu lidu, Osvobozeného našince a některých dalších časopisů. Tito novináři naprosto opustili zásady pravdivého referování, zkreslovali zahraniční i vnitropolitické zprávy, popuzovali lid proti našemu největšímu spojenci SSSR a zlehčovali a uráželi národy a vlády všech našich slovanských spojeneckých zemí, nedbali přitom nikterak, že tak podlamují bezpečnost státu a svobodu národa, tak těžce vykoupenou.“ AV SČN vyloučil jako první „tyto škůdce národního a státního celku…“ Je mezi nimi i Ferdinand Peroutka. Všichni vyloučení byli vyloučeni i z  publikování v denním tisku. Do konce roku 1948 bylo od února zakázáno vydávání 350 titulů novin a časopisů. Diskuse a polemiky skončily. Antonín Zápotocký k tomu v březnu 1948 prohlásil v rozhlase: „Jejich volání po diskusi neznamenalo v praxi nic jiného, než sabotovat vývoj, bránit zájmy těch kapitalistických vrstev, které již v předmnichovské republice podvedly lid a nakonec přivedly republiku k pádu. Přivodily Mnichov i germánskou okupaci. To byla skutečná úloha tak zvané kritické inteligence, seskupené kolem „Svobodných novin“ a pana Peroutky, kolem „Národního osvobození“ a pana Sychravy, kolem „Dneška“, „Svobodných zítřků“ atd.“

            Ferdinand Peroutka v důsledku toho rozhodl se k jím tak  odsuzované emigraci. Ale to už se dostáváme k jiné kapitole jeho žurnalistické práce.