Berou nám práci!?

Berou práci našim lidem. Přijdou odněkud z východu, divně mluví, často divně vypadají a berou nám práci. Chudáci domorodci pak chudnou a jejich děti hladoví. Vychází se z prosté logiky. Na trhu je určité množství, množina práce. Pokud tuto práci zastává cizinec, nemůže ji tedy logicky zastávat domorodec. Tím o ni přijde a je bez práce. Tuto teorii uznávají i na Západě. Z médií pravděpodobně všichni známe pojem „polský instalatér,“ některé státy si dokonce vyjednaly (byť už ukončenou) výjimku z pravidla o volném pohybu pracovních sil v rámci EU.

Asi tak by se v nadsázce dal shrnout postoj řady „vlastenců“ k imigrantům.

Tato teorie působí logicky. Má jen jednu malou chybu na kráse. Je mylná. Jistě, občas může v nějakém konkrétním úzkém oboru platit, ale z makroekonomického hlediska je mylná.

Na toto téma již byla publikována spousta článků v novinách a dost možná i odborných publikací, ale některé věci stojí za to zopakovat. Takže zkusme lidově a polopaticky.

Otázka první nezní – kolik je vlastně práce na našem trhu, ale jak vzniká. Práci (nebo možná přesněji zaměstnání, ekonomické aktivity) bychom mohli definovat jako cosi, co slouží k uspokojování nějakých potřeb na trhu.

Proč se to děje? Karel Čapek v RUR určil přesnou charakteristiku - „pánem nabídky je poptávka.“ Nějací lidé to poptávají. Spotřebitelé mají chuť na pivo. Někdo ho vyrobí, jiný dopraví a třetí prodá. Další na to udělají reklamu. Všichni mají účetní a uklízečky. Ředitele a jejich sekretářky. Titíž lidé zase jiné věci poptávají. A opačně – spotřebitelé, jsou-li ekonomicky činní, opět někde pracují.

A to je to nejdůležitější. Imigrant, který začne někde pracovat, se večer po práci nevrátí zpět do staré vlasti. Nejspíš tu začne bydlet. Tím dává vydělat (a vykonávat svojí činnost) majiteli ubytovny nebo bytu. Případně zaměstnancům realitní kanceláře, pokud si rozhodne byt koupit. Zaměstnancům banky, pokud si vezme hypotéku. Do práce cestuje. Když si koupí auto, opět tím dává práci zaměstnancům autobazaru a případně banky, v níž si bere leasing. O klienta více má i pojišťovna, benzínová pumpa a autoservis, kam jezdí na kontroly. Stejná rovnice platí i pokud cestuje autobusem – i ten někdo řídí a neřídil by ho, pokud by jím někdo nejezdil. Nikdo by ho neudržoval, netankoval do něho naftu. Takhle by se dalo pokračovat donekonečna. Každý někde nakupuje chléb, někde tráví svůj volný čas. Někde se obléká. A to všechno někoho jiného živí.

Platí to o každém ekonomicky činném člověku v prostředí tržního hospodářství. Zastává sice nějaké zaměstnání (a opravdu není podstatné zda jde o zaměstnaní, živnost či koncesi), ale k existenci mnohem většího množství dalších přispívá. A ještě platí daň z příjmu (pokud tedy pracuje legálně), DPH a případně spotřební daň. A stejně tak ti, jimž dává takříkajíc vydělat.

Z toho jasně vyplývá, že množství práce na trhu není uzavřeno. Dá se říci, že roste s každým novým členem dané společnosti. V podstatě čím je člověk ochoten více utratit (což by mělo jít ruku v ruce s více vydělat), tím více práce pro další lidi vytvoří (a pokud dlouhodobě utrácí více než vydělá, dá tím práci minimálně exekutorovi).

Cílem našeho státu by tedy nemělo být imigranty vyhánět, ale naopak jim co nejvíce usnadnit možnost legálně u nás pracovat. A přirozeně co nejvíce ztížit práci ilegální. Škoda jen, že v současné době to je často přesně naopak.