Tři pohledy na současné protesty proti rasismu

Co se to děje v USA, západní Evropě a v menší míře i u nás? Jde skutečně o boj proti rasismu? Pojďme si toto dění rozebrat na třech úrovních, ve třech pohledech různé hloubky.

Na první pohled jde o boj proti rasismu. Ostatně, „demonstranti“ se jím zaštiťují, média to tak vesměs popisují. Nechci tento pohled moc zkoumat, je extrémně povrchní, zůstává na úrovni PR hnutí BLM a jeho podporovatelů. Na této úrovni lze vnímat KLDR jako demokratický stát. Tato úroveň velmi často klame.

Na druhý pohled vidíme, že pod maskou antirasismu se ve skutečnosti neskrývá nic jiného, než „starý dobrý“ rasismus. Pokud příslušník jedné rasy klečí před příslušníkem rasy druhé právě z důvodu příslušnosti ke své rase, jde o rasismus. Je lhostejné, jaké rasy jsou zde v interakci a v jakých rolích.

Hnutí se tedy projevuje protibělošským rasismem. Ukazuje zcela jednoznačně, že na rasismus nemají běloši patent a může mu propadnout kdokoli. Ostatně, dění v Jihoafrické republice to ukazuje již delší dobu.

Tento rasismus připomíná nenávist vůči Židům z počátku minulého století. Proč si to myslím? Není to opovržení pramenící z pocitu nadřazenosti, spíše projev frustrace a závisti. Zejména v případě černošských aktivistů. Podobný je též princip dědičné viny – Židům bylo přisuzováno ukřižování Ježíše, kterého se měli dopustit jejich předci před dvěma tisíci lety (jeho židovský původ nehrál roli). Dnešní běloši jsou z důvodu své rasy údajně dědičně zodpovědní za otroctví (a fakt, že to byla právě západní civilizace, která otroctví zrušila, nehraje roli).

A to mě přivádí ke třetímu pohledu, hůře čitelnému. Pokud přijmu jako základní premisu, že jsem neúspěšný z důvodu toho, že jsem černé rasy (či Rom v našich reáliích), vlastně přijímám rasistickou myšlenku méněcennosti své rasy. Pokud jako běloch přijmu myšlenku, že běloši jako rasa mají jakousi zodpovědnost za ostatní rasy, jde opět o přijetí rasistické myšlenky. Klečící jako by se neomlouvali za rasismus, ale za to, že neunesli „břímě bílého muže“ a selhali ve své roli nadřazené rasy. Protože jak jinak by mohli mít dědičnou zodpovědnost? Zodpovědnost má vždy nadřízený za podřízeného, král za poddané, generál za vojáky, pán za otroka. Nikoli naopak.

To mě přivádí k další úvaze. V osobním styku jsem si již delší dobu všímal, že ti, jež se nejvíce vymezují vůči rasismu či třeba nejvíce prosazují homosexuální manželství, zároveň nejvíce „prožívají“ odlišnost příslušníka nějaké menšiny. Ostatní lidi nevnímají prizmatem jejich „lidskosti,“ ale právě příslušnosti k nějaké skupině.

Jejich odpůrci obvykle uvažují jinak. Barva pleti, sexuální orientaci a jiné se jim jeví nepodstatné, až irelevantní. Nemají s tím spojené žádné tabu, jelikož není co tabuizovat. Nepotřebují si dokazovat vlastní toleranci okázalou podporou přehnaných požadavků, protože nepotřebují kompenzovat žádnou vnitřně odmítnutou a nezpracovanou nenávist.

Myslím, že kdo chce chápat dnešní Západ, neměl by číst učebnice sociologie ani ekonomie. Měl by si přečíst Junga. Něco o archetypu stínu, například.

A tím se vlastně dostáváme zpět k prvnímu pohledu. Domnívám se, že jde opravdu o boj proti rasismu. Nejde ovšem o boj proti rasismu systémovému či většinové společnosti, ale spíše o rasismus vlastních „aktivistů.“ A pokud si z psychologických pojmů připomeneme ještě pojem „projekce,“ pochopíme, proč vidí rasisty všude kolem, ale málokdy v sobě samých.

Tím ale nechci situaci v žádném případě zlehčovat. Takovýto silný, kolektivní a nezvládnutý průnik nevědomí do vědomí (Jungiánskou symbolikou bych mluvil o povodni) může mít velmi nepředvídatelné a destruktivní účinky. Akce vyvolává reakci, probouzí prehistorické „démony,“ které jsme považovali dávno za poražené, i na opačných stranách barikády.

A racionální debata zde nezmůže vůbec nic.