Budování hnízdečka, kovboj presidentem, start bombardérů na Říši zla, manifestace na škroupáku, 28. říjen 1989, po říjnu listopad, superviditelná ochranka, poselství z Mánesa, revoluční Silvestr.
V podnikovém bytečku, který jsem dostal v roce 1985 za upsání se na deset let, jsem se začal pomalu zařizovat. Po počátečním nadšení se mi okoukalo umakartové jádro, tapety nalepené přímo na panelech a dosti odporné linoleum. Ale víkendy jsem trávil na cestách nebo s partou, ostatní čas jsem se také nenudil, takže k nějakým větším úpravám mě to zase tak moc nenutilo. Ostatně jsem nikdy nebyl domácím kutilem a dát se na pospas nějakým zpanštělým řemeslníkům se mi nechtělo.
Léta ubíhala, a vlny zahraničních stanic přinášely zprávy o kdysi druhořadém herci kovbojek, kterého si Američané vybrali za prezidenta. Již v jeho prvním období se mi jevil velice zajímavě a rozhodně měl talent vnést do šedivého očekávání šedivé budoucnosti paprsek světla. O to větší bylo moje zděšení, když jsem se doslechl, jak na jakési traktaci ve volební kampani na druhý termín pravil do zdánlivě vypnutého mikrofonu na svém ranči cosi jako: "Drazí spoluobčané, právě jsem podepsal zákon, který vymaže Sovětský Svaz z mapy světa. Za pět minut startují naše bombardéry". Leč mikrofon nebyl vypnutý ani trochu a reproduktory zaburácely. Proslov způsobil docela haló. Usoudil jsem, že po tomhle faux-pass už Ronald Reagan nemá šanci a jeho politika, tak krásně vytáčející Sověty, půjde do háje. Ale to jsem amíky neodhadl, zvolili ho podruhé a nadělali Sovětům další vrásky. Dychtivě jsem hltal informace o americké doktríně C3I, SDI, raketách pershing i jiných zbraních, okolo kterých se okamžitě vynořilo spousty dezinformací ze sovětské produkce. To byla samozřejmě živná půda pro různá "pokroková" hnutí sověty financovaná a agenty zemí soclágru horlivě povzbuzovaná, popřípadě přímo organizovaná.
A u nás se najednou také něco pohnulo: Svobodka nebo snad Hlas Ameriky přinesla zprávu, že 10. prosince 1988 se na Škroupově náměstí uskuteční první oficiálně povolená manifestace opozičních seskupení. Má prý hovořit Václav Havel, nedávno propuštěný z vězení.
Žižkovský kulaťáček byl šikovně vybrán: malé náměstíčko obklopené kruhem kulatých domů, pouhé čtyři úzké ulice, které se dají snadno zablokovat. Uprostřed na vyvýšeném zatravněném středu aparatura a několik postav. Nějaké projevy osob, které jsem neznal, a tu vystoupil Václav Havel. Řekl první větu, cosi o propuštění, a tu se nějak zarazil. Dlouhá pauza, snažil jsem se odhadnout, co se mu asi honí hlavou. Taky to mohl být výpadek aparatury - přes hlavy lidí jsem na něj viděl jen sporadicky. Ale pak se rozjel a mluvil zajímavě a nebojácně. Kousek přede mnou stál chlapík v hnědém semišovém kožichu s velkou televizní kamerou na rameni. Podle záběrů, které dělal, jsem usoudil, že to asi nebude estébák. Jejich kamery byly ostatně nejspíš cudně skryty. Když se kameraman otočil mým směrem, snažil jsem se tvářit historicky závažně a mírně optimisticky.
Manifestace se odehrála bez incidentů. Později jsem se dozvěděl od kamarádky, která se za nějaký čas stala mou ženou, že jacísi horlivci před manifestací obcházeli okolní baráky a sbírali podpisy na nějaké prohlášení, že si obyvatelé nepřejí být rušeni manifestací.
Z dalších událostí, ke kterým jsem se nachomejtl, si pamatuju vlastně až sobotu 28. října 1989, kdy se vytvářela izolovaná shromáždění s požadavkem svobodných voleb. Potloukal jsem se okolo staromáku, snaže se zachovat si možnost úniku před "helmuty" - policajty v bílých přilbách se štíty a obušky. Na nábřeží jsem potkal sociologa Juru, který to vše vnímal jako nějaký zajímavý sportovní zápas. Obzvláště ho nadchlo, když skupina demosntrantů prodifundovala metrem na Kačerov, kde se zformovali a vytáhli transparenty nebo prapory. Helmuti, uzavírající mosty, mohli jen zatínat pěstičky. Pak jsem šel k Národnímu výboru Hlavního města Prahy. Na schodech stála dívenka a četla jakýsi text, zatímco jí hlas přeskakoval strachy. Bylo proč, ulicí se blížili pendrekáři. Na chodníku pobíhal jakýsi disident a volal, že je potřeba, aby to honem někdo podepsal. Pendrekáři byli již tak blízko, že jsem myslel, že jim to také nabídne k podpisu. Ale nakonec jsme se všichni raději vypařili.
Nedávno jsme si s panem Kovanicem (Šaman, Moby Dick) zkonfrontovali vzpomínky, a dozvěděl jsem se, že tam byli lidé z Demokratické iniciativy. Četlo se Několik vět a ta dívenka byla jediná, která měla text u sebe. Podpisy sbíral Emanuel Mandler. Když jsem si ho vygůgloval, našel jsem fotku, kde byl starší a kulatější. Ale rozčísnutá hříva vypadala pořád stejně, jen šedivěji.
Když to pak prasklo, byl jsem mimo Prahu. Po návratu jsem vnímal šrumec, ze kterého mám poněkud neuspořádané vzpomínky. V práci jsme se shromáždili na jakési celopodnikové schůzi, na kterou se dostavil podivný člověk, o kterém nám bylo řečeno, že byl pozván, ale neřeklo se, kým. Prý nějaký redaktor či reportér. Dost se diskutovalo, jestli tam má zůstat, ale nakonec liberální kolegové prosadili, že když je ta DEMOKRACIE, tak ho tam necháme. Z diskuse si ale prakticky nic nepamatuji. Dále si vybavuji manifestaci na Václaváku, kdy nám šéfstvo řeklo, ať rozhodně neopouštíme pracoviště. Když jsem tam přišel, byla tam hlava na hlavě a z reprodukorů byl slyšet hlas opakující poměrně často výraz "staré struktury". Pravděpodobně Valtr Komárek. Projev mi připadal dost strašný a řekl jsem si, že to muselo lidi otrávit. Ale naštěstí jsem situaci odhadl špatně. Mám dojem, že tam také přišli lidé z Kolbenky, což byl velký triumf.
Dění jsem vnímal dosti nervózně: když vypadl proud, uvažoval jsem o zlovolné akci zpátečníků, kteří chtějí způsobit rozvrat. Zprávy v televizi mi připadaly také podezřelé: záběry z projevů byly dělány někdy tak amatérským způsobem, že jsem to považoval za naschvály. Vedle Havla se velmi často objevoval jakýsi podivný člověk, který vypadal jako by on byl ten hlavní a dokonce Havla někdy téměř zakrýval. Moc se mi nelíbil. V knížce Ochlazení od Daniela Wolfa jsem se dočetl, že to mohl být šéf nově vzniklé ochranky.
Když jsem se chystal na Silvestra ke kamarádům na chatu do Východních Čech, stavil jsem se v Mánesu, kde rozdávali letáky pro distribuci na venkov. Když jsem řekl, že jedu do Police, mrkli do seznamu, a ejhle, Police nebyl obsazená. Tak jsem dostal leták a Police fajfku v seznamu. V Polici jsem plakátek vylepil s vědomím, že ho asi stejně nějaký darebák za chvíli serve. Při návratu jsem byl velmi příjemně překvapen, že tam stále byl, neporušený a nezneuctěný.
Na chatě jsme co chvíli napjatě poslouchali zprávy. Tipovali jsme, kdo bude ministrem čeho, ale nezapomínali jsme připíjet na budoucnost. Proto jsme se dívali s velkou rezervou na kamaráda, který prohlásil, že brzy ráno odjede na nějaké jednání.
Když jsme se probudili, kamarád tam opravdu nebyl, ale za oknem jsme viděli ve sněhu krasopisně vyšlapaný veliký nápis
PF 1990!
