Vzpomínám na půvabnou karikaturu z doby polského prezidenta Jaruzelského: Na tribuně řečník, nejspíš sám prezident, okolo něj pár dalších členů vlády, proti tribuně dav lidí, cosi si mezi sebou šuškajících a vrhajících skeptické pohledy na tribunu. Řečník hřímá: my víme, že k nám nemáte důvěru. Ale my vám taky nevěříme!!
Ne že bych naší zemičce takový pěkně vyvážený stav přál, ale bohužel se mi zdá, že je v poslední době víceméně realitou. Mladí nevěří, že jejich peníze, uložené na časy v důchodu, se nevypaří, starší nevěří, že politici nerozchvátí peníze na stavbu dálnic či na jiné veřejné zakázky, soudcům málokdo věří, že nejsou na výplatní pásce mafií.
Někdo by řekl, že to přinesla nová doba, že za všechno může revoluce, která byla buď příliš sametová nebo příliš tvrdá, privatizace, která byla buď příliš právně nezabezpečená nebo naopak příliš sešněrovaná, a tak dále a tak dále. A za všechno dohromady může Klaus, na čemž se bezpečně shodne intelektuální výkvět národa.
Jak to, že vláda, která má za sebou celkem pohodlnou většinu voličů, nevystupuje razantně a přímočaře? Že by to bylo tím, že si jdou její jednotliví členové navzájem po krku a pilně si mydlí schody? Ale jděte, takové malichernůstky, důležité je, že jim většina věřila. Jedni, že zařídí déšť, jiní, že bude hezky, jedni, že koruna půjde hezky dolů, aby se dobře exportovalo, jiní zase očekávají, že bude tvrdnout jak Amorův šíp.
Vždycky bude někdo zklamaný. Ale to je vlastně pokrok. Někdo totiž zklamaný nebude. V minulosti jsme zažívali zklamání, která byla prakticky celonárodní. Přátelské velmoci nás hodily elegantně přes palubu, aby si šplhly u rakouského frajtra s knírkem a patkou. Ruské dubisko, ke kterému jsme se po Ádově skonu přimkli, nám pustilo řádně žilou. Pokrokový předvoj lidstva nás pod vlajícími prapory zavedl v pihel nejtemnější. A tak dále, a tak dále.
Zajímavé je, že zklamání se neomezilo jen na Čechy či Slováky. Pokrokové lidstvo vyjadřuje zklamání nad společenským řádem, který údajně selhal. Kapitalismus, který snad pořád nemá rozumnou definici, nicméně je zavrhován. Někteří ho vydávají za systém, což poněkud postrádá smyslu. Sytém vzniká, alespoň podle mého skromného názoru, restrikcí z něčeho širšího. V případě kapitalismu je ovšem velmi problematické nalézt vůbec nějakou restrikci, kterou by byl určen. Restrikce a regulace mu byly vnuceny zásahem shora. Například odbory, které narušují volný trh práce, byly uzákoněny, zatímco organizování podnikatelů v kartelech bylo postaveno mimo zákon. V řadě zemí bylo uzákoněno nerovnoprávné postavení zaměstnavatelů vůči zaměstnancům: zaměstnavatel smí propustit pracovníka, kterého nepotřebuje, pouze z přesně definovaných důvodů; zaměstnanec ovšem múže podat výpověď bez udání důvodů.
Mnohé regulace jsou kontraproduktivní, jejich následky jsou často velmi nežádoucí, ovšem prezentují se jako chyby kapitalizmu. Jestliže stát uloží drastické progresivní daně, podnikatelé si najdou cesty, jak se zdanění vyhnout. Stát vybere méně než před navýšením daní, ale národ vidí příčinu v chamtivosti bohatců.
Jestliže stát donutí banky poskytovat tzv. subprime hypotéky, tedy velmi rizikové úvěry, bankéři se brání vytvořením neprůhledných derivátů, s nimiž se populistické státní nadílky zbavují. Výsledkem je finanční krize, ze které jsou samozřejmě obviněni hamižní bankéři.
A co demokracie? Ta to, chudinka, schytává se všech stran. Někomu vadí to, že v ní mají stejný hlas ti, kteří společnosti nic nedávají a jsou čistými příjemci, jako skuteční tahouni. Nespokojenci buď vzdychají po osvícené diktatuře nebo dokonce po monarchii, ve které by vládnoucí rodinka přistupovala ke státu jako k rodinnému majetku, který je třeba obhospodařovat co nejlépe, aby vzkvétal ku cti rodu a prospěchu následníků. To zní docela krásně, ale moc velkou odezvu to nebudí.
Jiným zase vadí, že když už někdo vymyslí něco pozitivního, je taková osvícená myšlenka dlouho přetřásána parlamentem, zvažována a modifikována, takže se realizuje v bůhvíjaké podobě a zpravidla s křížkem po funuse. To ovšem lze napravit snadno: myšlenky budou produkovat moudří úředníci a jejich směrnice budou co nejpříměji zaváděny do praxe. Na rozdíl od monarchie tato myšlenka zarezonovala v mnoha hlavách a srdcích a posléze byla realizována lisabonskou smlouvou. Myšlenka je to nesmírně inspirující a budí různá smělá očekávání: že Evropská Unie dožene a předežene USA, že zachytí nástup zemí BRIC, že si zachová ve světě konkurenceschponost a časem třeba to, že dožene Somálsko.
Ale najdou se chytří lidé, kteří důvěřují síle demokracie, toho rozhádaného bordýlku. Četl jsem nedávno knížku Fareeda Zakarii - Postamerický svět. Jeho vyprávění bylo tak sugestivní, že jsem nakonec musel říci:
Důvěřuji.
www.karelkuzel.cz
