Zlato na čediči - po parovodu přes Vltavu - Roudnice, město na Labi - po břehu Velké řeky - Církvický biotop - rozkvetlý hrad
Dotek jara, tentokrát už slunečný a sebejistý, mne upamatoval na to, co jsem viděl už tolikrát v životě, ale co mne vždy naplňuje obdivem k vítězství všudypřítomného života: přísné, tmavé skály se jednou do roka zasmějí zlatem. Nejsem botanik, z kytek poznám tak kopřivu, a to nejspíše jen když se o ni spálím, ale řekl jsem si, že správný okamžik k návštěvě rozkvetlých skal nastal právě teď. Místo bylo také jasné: skály v labském kaňomu mezi Litoměřicemi a Ústím. Ty jsem vídal na cestách levobřežní železnicí, která mne od dětství vozila do Zlaté Prahy a pozdějí na studia do Brna.
Mohl jsem jet z Letńan obvyklou cestou přes Mělník, ale obával jsem se, že tam bude vyhlídka na soutok pořád ještě rozkopaná, čímž jsem si nechtěl kazit náladu. Vzal jsem to tedy přes Líbeznici a prokličkoval po okreskách mezi D8 a neratovickou silnicí až do míst k soutoku Labe a Vltavy, která jsou pro motoristy neprůjezdná. Byl jsem zvědav, jak jsou na tom cyklisti. A nejsou na tom špatně: cyklotrasa č. 2 mne přitáhla k parovodu, který přemosťoval Vltavu. Mezi dvěma velkými rourami byla lávka, která mne převedla i s mým ořem přes vodu.
Pak už jsem se celkem snadno dostal na známou trasu po silničkách na levém břehu Labe až do Roudnice. Když porovnávám mosty v Děčíně, Ústí a v Roudnici, tak ten poslední dává nejhezčí pohled na Velkou řeku.
Neodolal jsem několika snímkům. Za mostem dále podle břehu po dvojce a po sedmdesáti kilometrech už jsem začal toužebně vyhlížet osvědčený a cyklisty navštěvovaný motorest v Nučnicích. Motorest nezklamal a doplnil kalorie i tekutiny, takže jsem mohl křepce pokračovat přes Litoměřice stále po břehu přes mésto zvané Porta Bohemica - brána Čech. Velká řeka mi nabízela magické pohledy na svoji vodu i svahy kaňonu a každou chvíli jsem plnil pixlíky senzoru svého canona G10 tou krásou.
Na levém břehu na mne vykoukla estakáda úseku dálnice, který má propojit dálnici D8 ukončenou provizorně u Lovosic s pokračování od Řehlovic na Drážďany. Dovedu si představit, jak toužebně čekají na dokončení obyvatelé Velemína a dalších obcí, jimiž supí kolony kamionů. Hrátky ekologistů je zřejmě podusí ještě hezkých pár let, jak se stalo i obyvatelům Plzně díky stále se táhnoucím sporům kolem obchvatu.
V Církvicích zajímavá hrázděná zvonice. Když jsem zamířil objektiv, vyšel pohodově vyhlížející člověk, který
mne pozval dále. Otevřel mi kostel a ukázal mi jeho okolí. Slyšel jsem zřejmě jen malinkou část jeho příběhu
a bylo mi jasné, že bych mohl poslouchat dlouho a dozvídat se stále nové a nové věci. Moc se mi líbil jeho smysl pro styl, jakým uspořádal okolí kostela. Bylo vidět, že se tam líbí jak rostlinám, tak zviřátkům. Zdá se, že je také hybatelem kulturního života v oblasti.
Z levého břehu na mne vykoukl Vrkoč - fascinující čedičová skála se sloupci prohnutými nějakým pro mne záhadným trikem matky přírody. V dětství jsem slýchal, že je to světový unikát. Teď se nám svět docela scvrknul a je možné, že naši cestovatelé viděli ještě mnohem bizarnější výtvory v podobném stylu, ale co naplat, Vrkoč je, dámy a pánové, Vrkoč. Skála, kterou jsem obdivoval jako dítko školou povinné a která mne oslovuje dodnes.
Projel jsem okolo termálních lázní v Brné a zaradoval se, že se chystají na sezónu. Jezdívali jsme tam šestku elektrikou do Vaňova a pak přívozem. Teď se asi jezdí spíš autobusem.
Dále
cesta okolo zdymadel s pohledy na zlatě rozkvetlou skálu, na níž hřaduje středověká pevnost, ve které Richard Wagner získal první inspiraci k opeře Tannhäuser. Hrad Střekov na jeho památku hlídá restauraci Wagnerka, tedy doufám, že se tak stále jmenuje. Příště si na ni dám čas. Pane Wagnere, nashledanou!
Jestli se vám obrázky líbily, tady jsou další. Až se rozjede prezentace, stisknětě F1.
