Běžné definice kapitalismu jsou založeny na Marxově pojetí historie lidstva. Podle něj je tím nejpodstatnějším rozvoj výrobních vztahů a výrobních prostředků. Jsou ovšem i pohledy jiné, a to jak na historii, tak na kapitalismus.
Podle Marxe je kapitalismus ekonomický systém, v němž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a jsou provozovány v prostředí tržní ekonomiky za účelem dosažení zisku. Akumulací (části) zisku vzniká kapitál, který je znovu investován do výroby za účelem navýšení zisku.
Obdobně jako jiné ideologie dělící lidstvo na dvě skupiny (správné a chybující), i marxismus dělí lidi na vlastníky výrobních prostředků a “ty druhé”.
Z jiného pohledu jsou lidé individui, která mají větší či menší schopnost řídit svůj osud a dále právo usilovat o svůj blahobyt. Jsou schopni vytvářet spontánní řád, který vzniká bez nějakého původního záměru a nemá definovaný cíl. Jedním z nejdůležitějších spontánních řádů je vedle jazyka hlavně trh. Fungoval již v dobách pradávných a značně přispěl ke zkvalitnění života našich prapředků. Různá společenství disponovala různými přírodními zdroji a naučila se jich využívat tak, že mohla přebytky nabízet jiným společenstvím na výměnu. Účastníci trhu měli víceméně rovné postavení - “já pán, ty pán”. Velké množství účastníků vytvořilo výborně fungující informační systém, který dokázal optimalizovat vzájemnou výměnu tak, aby nikdo enormně nezbohatl a zároveň dávalo každému možnost k uplatnění své produkce či osobních schopností.
Kapitalismus je pak podle skalních liberálů možno specifikovat jako volný trh, do nějž vstupuje jako komodita i námezdní práce. Každý účastník tohoto trhu má možnost a právo uzavírat smlouvu s jiným účastníkem a bere na sebe povinnost své závazky ve smlouvě obsažené plnit.
Stejně jako jiné spontánní řády, i kapitalismus funguje dobře za předpokladu velkého množství účastníků s nepříliš velkými rozdíly ve schopnostech či jiných možnostech. Ale v tom je právě kámen úrazu.
Cipollovy čtyři kategorie
Carlo M. Cipolla, někdejší profesor dějin ekonomie Kalifornské univerzity v Berkeley, dělí lidi do čtyř kategorií označovaných Nešťastníci, Inteligenti, Bandité, Stupidní:
• jestliže se pan Novák dá do nějaké činnosti, utrpí ztrátu a přitom vytvoří zisk pro pana Veselého, spadá do kategorie Nešťastník;
• jestliže se pan Novák dá do nějaké činnosti a vytvoří zisk jak pro sebe, tak pro pana Veselého, spadá do kategorie Inteligent;
• jestliže se pan Novák dá do nějaké činnosti, vytvoří zisk pro sebe a zároveň ochudí pana Veselého, spadá do kategorie Bandita;
• jestliže se pan Novák dá do nějaké činnosti a ochudí pana Veselého, přičemž sám nic nezíská a někdy se dokáže i ochudit, spadá do kategorie Stupidní.
Z pohledu kovaného marxisty je to jednoduché: všichni vlastníci výrobních prostředků jsou Bandité, zaměstnanci jsou Nešťastníci.
Nuže, není tomu tak.
Pan Lidumil žil v chudé oblasti, kde se velká část obyvatelstva živila jako drobní ševci. Živobytí je to mizerné, a Lidumil se rozhodl rozjet výrobu obuvi ve velkém, kde zaměstná ubohé “prťáky” ve velkých světlých halách, kde i v nejkrutější zimě bude optimální teplota a práce u moderních strojů bude snadná a příjemná.
Bohužel pro své skromné vystupování a oblečení nezískal dostatečnou důvěru bankéřů, jen jeden slitovný mu něco málo půjčil. A tak velmi podfinancované tovární haly vytvářely všechno jen ne příjemné pracovní prostředí. Stroje z druhé či třetí ruky materiál místo přesného řezání spíše ožvýkávaly, produkovaly zmetky a působily obsluze zranění.
Ale Lidumil věděl své: když získá velkou zakázku, rázem bude všechno jinak, jeho sen o dokonalé továrně se splní a zaměstnanci budou na svého Lidumila pět ódy.
Velkou zakázku slibovala armáda, ale pacifista Lidumil měl duševní problém s výrobou bagančat pro militér, který se mu bytostně hnusil. Nicméně usoudil, že když zajede na příslušná místa s nabídkou, nic nezkazí. Pojede osobním vlakem, takže bude mít čas důkladně probrat všechna pro a proti.
Příběh skončil celkem logicky totálním nezdarem. Dělníci dostali zlomek poslední výplaty a Lidumil neměl ani na zakoupení rezavé bambitky, kterou by se mohl zastřelit.
Podle profesora Cipolly by si Lidumil nezasloužil ani označení Nešťastník. Slitovný bankéř svou investici nedostal zpět, tím mu vznikla škoda a Lidumil se dokonce sám ochudil. Typický Stupida.
Profesor Cipolla se ovšem nezabývá jenom vlastnostmi a činy příslušníků jednotlivých kategorií. Zajímá ho, jak přispívají k celkovému bohatství společenství ti či oni. Ve své analýze uvažuje i určitou nehomogennost jednotlivých kategorií. Jestliže se Nešťastník domůže nějakého zisku, který nakonec z větší části - ale nikoli celý - připadne panu Veselému, lze říci, že se jedná o Nešťastníka s určitými rysy Inteligenta.
O tom, že Inteligenti zmnožují bohatství společnosti jako celku, není sporu. Ale dokonce i Bandité, kteří dají svým protějškům alespoň trochu vydělat nebo Nešťastníci, kterým přece jenom nějaká drobná část zisku po vyrovnání s panem Veselým nakonec zbude, bohatství společnosti jako celku, byť každý jiným způsobem a v odlišné míře, zmnožují. Nešťastníci blížící se Stupidním, stejně jako Bandité, kteří se blíží Stupidním, jsou zdrojem ztrát - nemluvě o Stupidních samotných.
Protože Inteligentů bývá relativně málo, je třeba se zaměřit na dvě vrstvy smíšené. Banditům s určitými rysy Inteligentů je vhodné trochu otupit zbraně a Nešťastníkům s rysy Inteligentů dát brnění na ochranu před Bandity. Taková podpora, provozovaná hlavně státy v různé míře a různými způsoby, má rysy určité asistenční služby. Samozřejmě společnost to něco stojí, ale přispívá k lepší průměrné kvalitě života celé společnosti.
Všechny země, které jsou označovány jako kapitalistické, provozují takový asistenční či asistovaný kapitalismus. Liší se v míře a způsobu asistence. Dokonce není rozhodující ani vládnoucí ideologie. Komunistická strana Číny se, podle závěrů svého posledního (dvacátého) sjezdu, bude i nadále opírat skálopevně o marxismus, ovšem obohacený či rozšířený o čínské rysy. Právě v těch “čínských rysech” lze tušit rafinovaný způsob asistence. Vládnoucí Komunistická strana zřejmě dokázala nějakým způsobem, vyplývajícím z čínské tradice, otupit “antagonistické” rozpory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli a dokonce podporovat své podnikatele v jejich expanzi do západního světa.
Poznámka:
O profesoru Cipollovi se píše v knížce František Koukolík, Jana Drtilová - VZPOURA DEPRIVANTŮ
