Islám jako náboženství míru? Islám jako ideologie? Co stojí za jeho bezpříkladnou úspěšností? Překonal už léta dospívání, má šanci na modernizaci? Mnoho otázek, pokusíme se alespoň o úplný základ.
V každém případě je islám náboženstvím naprosto výjimečným. Na rozdíl od ostatních, ať už monoteistických či polyteistických, okolo islámu se musí chodit po špičkách. Jeho přívrženci se vyznačují velkou nedůtklivostí, která může být pro objekt jejich nevole smrtelná. Leckdy stačí jen se lehce, třeba nevhodným žertem, dotknout jejich náboženského cítění. To pak může propuknout v bezhlavé vraždění bez výběru. Tím se nám vtírá představa další tváře islámu - jako duševní choroby.
Ale nepřidávejme další tváře. Vždyť i starořímský bůh Janus si musel vystačit se dvěma.
Náboženská stránka
O náboženské stránce islámu se napsalo mnoho emotivního, laického i odborného. Znalci vám mohou vyprávět dlouhé hodiny o úžasné pestrosti tohoto náboženství, o jeho modernosti a řadě dalších výhod. Jedna z nich je nepochybná: jiná monoteistická náboženství nejsou zdaleka tak odolná vůči odpadlictví. Naše civilizace získala velký náskok do značné míry díky opoře v náboženství. Nakonec i, pro někoho možná paradoxně, dokonce katolická odnož křesťanství udělala mnoho pro vědu. Neoperujte upáleným Giordanem Brunem. Ten nebyl potrestán za svůj kosmologický názor, ale za prohřešky ve věci teologické. Velkým přínosem byl rozvoj logického kritického myšlení. V náboženských sporech se vyvinula technika diskuse, zvaná scholastika. Její metody byly tak důkladné a precizní, že si o nich dnešní diskutéři mohou nechat zdát.
Slabinou je to, že civilizace vzniklá na bázi židovství a křesťanství je velice závislá právě na těchto kořenech a jestliže se od nich odpojí, její síla valem uvadá. Islám je naopak proti odpadlictví pojištěn tak silně, že mu podobná ztráta kořenů vůbec nehrozí.
Politická stránka
Objevila se řada knih o politické stránce islámu. Jedním z pohledů je zkoumat způsob, jak islám zasahuje do života svých věřících po stránkách, která jsme zvykli svěřovat státu. To znamená především soudnictví, finančnictví, školství a podobně.
Politika je chápána jako aktivita směřující k vyvážní zájmů různých společenských entit. Uvnitř státu jde o různé zájmové skupiny, v globálním měřítku jde o vztahy mezi státy.
Uvnitř islámské komunity jde samozřejmě o vztahy mezi muži a ženami, ale také mezi dlužníky a věřiteli, učiteli a žáky, popřípadě jejich rodiči, ad… Vlastně bychom měli přidat i dvě velké skupiny, která pojí upřímné a hluboké nepřátelství, jdoucí až do krve - sunnity a šíity. Nás ale zajímá hlavně vztah muslimů vůči nemuslimům.
Islám rozděluje svět na Dar al-Harb, tedy území války či chaosu a Dar al-Islam, tedy území, kde vládne islám. Dar al-Harb je svět neustálých třenic a bojů, zatímco v Dar al-islam panuje klid a mír.
Pokud se ve vás ozývá hlas pochybnosti ohledně oné harmonie v Dar al-islam, tak ho okřikněte a vysvětlete mu, že rozdíl mezi sunnity a šíity je zcela zanedbatelný proti rozdílu mezi věřícími a káfiry, tedy těmi, kteří nevěří, že Mohamed je jediným věrohodným poslem zvěstujícím lidem boží vůli, nebo dokonce snad nevěří v Boha vůbec.
Tím už jsme se dostali do oblasti politiky mezinárodní, neboť oba “Dary” jsou vlastně dva státy nesmiřitelné jako oheň a voda. Ke škodě světa, kde nevládne islám, je třeba říci že je značně roztříštěný, daleko více než zmíněné rozdělení říše islámu na větev šíitskou a sunnitskou.
Káfiři celého světa, spojte se!
Parafráze hesla dávno zdiskreditovaného se zdá být jedinou rozumnou možností dalšího vývoje. Je třeba si uvědomit, že se jedná o střet dvou světů, v rámci kterého jsou rozpory mezi jednotlivými státy celkem podřadné. Zatímco politika mezi oficiálně chápanými státy se může jevit do jisté míry jako zábavná hra, politika vůči islámskému světu rozhodně zábavou nebude. Spíš přijde ke slovu to churchilovské:
“Krev, pot a slzy”.
